Lejno na oltáři slezského folku

3. 5. 2012 / Karel Dolejší

Ostravský písničkář Jarek Nohavica má vedle řady nesporných talentů také jeden "talent": Totiž nevyhazovat. Na šumících nahrávkách z předlistopadových koncertů poloilegálního Nohavici proto můžeme vedle naprostých skvostů najít také pubertální odrhovačky, které autor ke své škodě zjevně opomněl spláchnout do záchodu, případně se jimi jisté části publika tak trochu podbízí (Hotely).

Když jsem se tedy dozvěděl, že Nohavica napsal rasistickou píseň, nejprve jsem si představil nějaký další trapný pochod nebo rokenrol s prvoplánovým textem. Jenže ouha: To co spáchal má ve svém žánru poetické kvality poměrně slušné, dá se říci, že po této stránce výtvor obstojí ještě spíše než kontroverzní Grassova báseň, byť napsaná z velmi pochopitelných důvodů. Ideje ovšem o umělecké kvalitě díla nikdy nerozhodují...

Slyšel jsem tedy Deža a už nemohu předpokládat, že se jeho autor prostě - jako už tolikrát v minulosti - pořádně utnul. To načesané a odžezované lejno lpící na košili nemůže být nějakým výsledkem okamžitého nápadu, muselo být starostlivě naplánováno a zpracováno (jistě ne text za půl hodiny plus libovolné doprovodné umcaumca). Nohavica má zkrátka s tou písní zjevně promyšlený záměr. Programově se veze na populární vlně odporu vůči "romské kriminalitě" a přitom "Dežovi" (jeden za všechny) jaksi mimochodem podsouvá rasismus.

V minulosti byl autor písně za jiný svůj výtvor na Britských listech oceněn. Obzvláště bylo vyzvednuto, jak "citlivě dokáže... reagovat na generační změny a přizpůsobit svůj umělecký projev současné hudební řeči". Inu, každá mince má dvě strany. Někdo se zkrátka době s přehledem přizpůsobuje a někdo to zase nedovede, ani kdyby chtěl. Ani jedno, ani druhé myslím samo o sobě ocenění nezasluhuje. Záleží totiž především na tom, čemu se autor přizpůsobí nebo nepřizpůsobí. Možná se ale přece jen asi spíše blíží doba, kdy budeme více oceňovat ty, kdo se tak úplně nepřizpůsobili...

Je jasné, že umělec má jako každý jiný člověk takové či onaké politické názory a tak či onak je dává najevo. Kdysi mě třeba poněkud překvapilo, když Vladimír Merta na benefičním koncertě pro Amnesty International mezi písněmi varoval před fanatickými islamisty. Jenže koneckonců, když má někdo ženu z židovské rodiny, divte se... A přinejmenším lze říci, že se Merta vůbec neohlížel na to, co je zrovna hitem sezóny.

Ale Dežo, to je pane něco jiného. Dežo se veze, až to autorovi a interpretovi leze z nosu i z uší. Je to jasné: Jsem bílý, říká textem autor, tím pádem automaticky bezmocná oběť, připadám si nepatřičně, i když jsem jinak nic neudělal, a jsem ohrožen dokonce snad i na životě. Čistě opsaný rasistický stereotyp "zlého Cigána" a "chudáka Čecha". Jo: A s tím lejnem na oltáři, to jste se pane Nohavica ale setsakra dobře trefil...

Myslím, že rozjíždějící se kampaň za bojkot Nohavici nebude příliš úspěšná. Je přece jen v paměti mnoha obyvatel České republiky ukotven příliš hluboko, chápu, že mu mnozí nerasisté Deža jednoduše odpustí, stejně jako ho amnestovali třeba za infantilní Tři čuníky. Tak to chodí: Lidé budou asi ještě nějakou dobu číst i Machara, aniž by vůbec kdy vzpomněli na antisemitské sračky, které zahořklý básník vyprodukoval ke konci svého tvůrčího života.

Jenže člověk si má cenit odcházejícího básníka, ne sraček.

Dnes, stejně jako v roce 1942.

0
Vytisknout
11239

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2012