O neevropských hodnotách paní Peckové

5. 5. 2012 / Alexander Bačkovský

V dobách, kdy Sovětský svaz prezentovaly v Československé televizi opulentní slavnosti u hrobů hrdinů Vlastenecké války, byly ulice sovětských měst plné těchto hrdinů- válečných invalidů, kteří se pohybovali na malých hadry polstrovaných prkéncích s kolečky vyrobenými ze starých ložisek. Ti muži byli všude. Později jsem se s některými seznámil blíž. Měli to, co vyžebrali, spali kde se dalo a většinou končili jako oběti laciné vodky. Odlesk oslav na ně nedopadal. Důchody neměli.

Jejich oblíbeným sloganem bylo, že sovětský člověk vydrží všechno. Zdálo se, že je to drží při životě.

Později jsem se však setkal se sovětskou i ruskou realitou, která odpovídala této mé vzpomínce, a týkala se všech slabých: matek s dětmi, invalidů, válečných veteránů, chudých lidí. Sovětský a ruský člověk toho vydržel/-í opravdu hodně.

V 15.století se v Lyonu v důsledku občanských válek v Severní Itálii bouřlivě rozvíjel textilní průmysl, město se prolatarizovalo. V okamžiku, kdy bída dělnictva dosáhla nesnesitelných rozměrů, majitelé manufaktur a vedení města organizovali sociální pomoc, v jejímž důsledku se nejen mohla rozvíjet výroba dál, ale dělnictvo získalo na svou dobu relativně slušné sociální jistoty.

Nejvyšší kopec v Leydenu. Burcht van Leiden. Z ochozu pevnosti si prohlížíte nejbližší město. Jednou ze staveb, kterou se město chlubí, je starý sirotčinec, rozsáhlá budova, který vychovával bezprizorní děti (1583-1961). Zdá se mi, že v Holandsku není město, které by už ve vrcholném středověku nemělo starobinec. Kdysi se podobné instituce zřizovaly i v této zemi. Ani v Západní Evropě snad není město, které by nemělo tato sociální zařízení.

Mimochodem, byli to leydenští, kteří založili 1620 v Novém světě "Svobodné obce americké".

Tyto vzpomínky ve mně vyvolalo vystoupení Gabriely Peckové ohledně valorizace důchodů jako první. Nejen proto, že to byli Holanďané, kdo se podílel na modernizaci Ruska (dva naprosté protiklady) i jeho imperiálních výbojích v období Petra Velikého snad nejvíce, a že mám k oběma těmto zemím zvláštní vztah.

Souhlasím, že člověk má být "pověřen" vlastní odpovědností za svůj život, ale jsem hluboký stoupenec vědomí, že život není tak jednoznačný, aby mu společenství, již jen ze své podstaty, neposkytlo povinně a vždy nutnou ochranu jeho důstojnosti . Mám pocit, že heslo o individuálním konání, vlastní i společenské odpovědnosti je i heslem TOP 09.

V samotném prohlášení paní Peckové mne tedy nejprve zaujalo, že mluví jménem seniorů, a to ke všemu na základě své zkušenosti z ordinace. Nejsem si jistý, zda k tomu má jakékoliv právo a že to odpovídá jí deklarovaným politickým postojům. Jsem přesvědčený, že si paní Pecková toto právo přisvojila způsobem, který není příliš morální. Historické analogie známe.

Jen na okraj. Ze sociologie a politologie dobře víme, že profese lékařů a právníků, stejně jako mnoho podobných středostavovských profesí přitahuje jisté množství osob, které si z pozice své profese přisvojují právo, na základě svého úzkého, snad až nevzdělaného pohledu, posuzovat společnost. Rovněž víme, že tyto profese přitahují osoby značně konzervativní. Příhoda s pražskou lékařskou fakultou či českými advokáty v roce 1939 není náhodná(Reflexe druhé republiky v židovských týdenících Rozvoj a Židovské zprávy,/David Grossmann/ /Brno 2000/ ), stejně jako typologie Commedia dell arte...

S přisvojením práva mluvit za jiné je logicky spojená nutnost, čí snad touha, vnutit posluchačům záměrný značně pokřivený obraz reality.

V roce 2012 převažující část důchodců zažila válku pohledem malých dětí či jí nezažila vůbec. Ordinace Peckové není odrazem celého světa. ..

V souladu s konzervativním katolictvím, ke kterému se paní Pecková hlásí ve svém životopisu, je zřejmé, že požadavek utrpení za života jí z domácího katechismu utkvěl v hlavě nejvíce. Paní Pecková není blázen, aby toto utrpení vztáhla na sebe. Ona je požaduje jen po těch, kdo sotva chodí, a kdo je, podle jejího názoru predisponován k utrpení, na které si přeci musel během svého života za okupace či za socialismu zvyknout.

Paní Pecková zcala a zjevně záměrně pomíjí, že zásahy do valorizace důchodů se týkají všech příjemců důchodů: invalidů, sirotků, osamocených vdov...Jejich mentální stav či fyzická nemohoucnost jsou podle paní Peckové rovněž pozitivním předpokladem k přijetí utrpení jako celoživotního údělu.

Zdá se mi pravděpodobné, že mnoho seniorů a ostatních příjemců důchodů by v případě jejich důstojné výše, opustilo své byty a vrhlo se do náručí města: na výstavy, do divadel, za sportem, do hor, cestovalo by po světě, nebo by bylo stále ekonomicky aktivní a předávalo dnes tolik chybějící zkušenost svého života. Nebo by se ti lidé jen pravidelně hezky oblékli a senioři by si mohli dovolit mít hladkou tvář díky břitům Gillette v ceně 300-400 Kč/4 kusy, jak je běžně nabízejí české drogérie.

Paní Pecková však není stejného názoru, domnívá se, že tito lidé mají sedět u televizí, které místo reklamy na plínky pro seniory budou vysílat cosi zábavného, odpovídajícího vkusu i duši seniora (samozřejmě co, bude definovat ona), popřípadě vyslechnou každodenní dlouhý monolog o duši a těle. Pomiňme, že tento dialog byl typický pro uvažování a vidění světa období baroka.

Abych zabrousil do lékařské praxe a byl blíže paní Peckové. Ze sociologických výzkůmů vyplývá, že dobře živení pacienti (tedy kvalitními potravinami) se uzdravují lépe a rychleji než ti špatně živení. Tuzemskou zkušenost nemusíme komentovat.

O duši a těle mají přemýšlet i invalidé, siroty a další, namísto toho, aby svůj život prožili plnohodnotně a měli příležitost najít své limity sami.

MUDr. Pecková, z pohledu ordinace, vstupuje na ekonomickou půdu stejně lehce jako na půdu sociálních věd a psychologie. Nemá pro to žádné vzdělání, nikdy neprojevila nejmenší aktivitu, aby je získala, stejně jako vzdělání sociologické, politologické či elementární znalost filosofie.

Paní Pecková tedy nemůže vědět, že důstojné penze důchodců, by velmi prospěly českému národnímu hospodářství. Je známo, že senioři a lidé handicapovaní utrácejí více za zážitky a vzdělání, drobné stavební úpravy, a to většinou v místech svého bydliště či ve své zemi. Z toho vyplývá vyšší zaměstnanost, výběr daní obecně. Značná část penzí se tak rychle vrací zpět do státní pokladny.

Paní poslankyně se tak zjevně domnívá, v souladu se svým zaměřením, že smír a klid přinese seniorům, invalidům, sirotům až pobyt v Nebi, pokud si ho zaslouží záchranou chátrajích rozpočtů.

Bohužel, ekonomicky funguje jiný předpoklad, o čemž jsme se přesvědčili ihned s koncem vrcholného středověku a nástupem renesance. Každý jedinec je kooperativnější, vynalézavější, více tvůrčí, větším přínosem pro společnost pokud ví, že dostane odměnu. Každý z vrcholných manažerů, sportovců, kteří asi nevstupují do ordinace Peckové, ví, že po stresovém období se musí odměnit, aby načerpal nové síly. Nejen manažeři. Odměnou je celý historický princip našich svátků, karnevalu zvlášť.

Nejvyšší životní odměnou každého člověka moderní společnosti je důstojné stáří.

Paní Pecková svými projevy a prohlášeními potvrzuje, že je čímsi jako konzervativním katolíkem, který plně věří svým dogmatům. Její katolictví však má málo co společného s křesťanstvím i s moderní civilizací. Je to představa o institualizované víře v institualizované nemravné společnosti, v níž vlastní lidská bytost není ničím. Tu měli všichni podporovatelé nacismu, fašismu , stalinismu , nemluvě o reálném socialismu, a zdá se, že dnes opět převládá i v této zemi.

Po smyslu počínání MUDr Peckové se nemá smysl ptát. Její upřímná odpověď bude snad o naivitě občanů a jediné správné realitě politického světa, nebo snad o jejím katolickém zaměření. Jistě bude přednesena se stejným zdánlivě chápajícím zápalem, jako řeč, kterou se pokusila statisíce příjemců důchodů zbavit jejich svéprávnosti.

Není to dobrá cesta. Zapáchá, zdaleka.

0
Vytisknout
7166

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2012