Pražské jaro?

3. 5. 2012 / Jaroslav Kuba

Za posledních více jak dvacet let mne studenti rok co rok přesvědčují o dosud nezvratitelném trendu. Čím více se topí v záplavě informací, o to spolehlivěji si z nich vyberou jen onu "profláknutou oficiální". I když je z daleka nevěrohodná a na první pohled oblbující...

Že by nám oteplování do hlavního města konečně přineslo i Pražské jaro? Napadlo mne, když jsem se dozvěděl, že v parku na Klárově se budou scházet mladí lidé. Nikoli k předvádění "pride", nikoli za účelem technoparty, happeningů, performancí, na podporu dalajlámy či k připomenutí nějakého z Magorů. Ale aby údajně demonstrovali zájem o věci veřejné. Aby nedošlo k záměně - latinsky o "res publicae".

Ve stejnou roční dobu, o jeden most po proudu Vltavy dále, avšak v roce 1968, jsem se jako 17 letý připletl do demonstrace skupiny studentů z přilehlé právnické fakulty. Za to, aby vládu žaludku nahradila vláda hlavy, za neutralitu, za nebojácnost. Bylo to vtipné jako majáles, který procházel ze Staromáku Dlouhou do Revoluční. Pamatuji si, že shromáždění se nerozešlo za zpěvu hymny, ale za recesistického skandování "lidé jako Novotný, měli zůstat u plotny".

Až do změny poměrů na počátku 90 let jsem jako jedno ze svých nejcennějších bohatství schraňoval vše, co jsem z "produkce osmašedesátého" získal. Noviny, časopisy, knihy. Zejména produkci těch, kteří "modelovali" již od počátku šedesátých let "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem. Především ve filosofii, v politologii, sociologii, v právu a ekonomii. Sviták, Kosík, Machovec, Machonin, Mlynář, Šamalík, Boguszak, Šik, Šnejdárek. A řada přispěvatelů z literárek, Reportéra, Politiky, Studenta.

"Pražský experiment" nebyl "přetahovanou" mezi dvěma křídly "zločinné kompartaje", jak to dnes jednou větou odbývá erární mýtus pro děti školou povinné, či pro takové, kteří si výuku již platí.

Nebyl ani rozcvičkou na kontrarevoluci, která měla vrátit kapitalismus, jak to tvrdil po 21.srpnu Kreml.

Přibližoval se vizi světa založené na konvergenci struktur. Spojení předností a výhod "západního světa" se "světem východním". Hodnot socialismu a kapitalismu. Nikoli spojení jejich odpadu, který si tu už třiadvacátý rok vyžíráme.

Ale ideových a etických předností, rozvinutých o zkušenosti a progresivní vize zdejších intelektuálů. Kteří se narodili v dobách nezaměstnanosti za první republiky, zažili zradu západních spojenců, přežili genocidní protektorát, uvěřili v soudružský, budovatelský étos a byli nakonec spoutáni omezeností, tupostí a zlobou "reálsocialismu".

Proto se do Prahy sjížděli intelektuálové, kteří hledali cestu z nesvobody jednorozměrného člověka, do které je slisován společností, založenou na bezvýchodném konzumerismu a spekulaci.

Proto na Prahu hleděli s nadějí ti, kterým se z práva na práci stala až robotní povinnost, o státních svátcích prokládaná povinností jásat uvnitř hranic z ostnatého drátu, naježeného dovnitř ráje uzákoněné vlády jedné strany.

Když Pražské jaro zastavila vojenská intervence, stalo se vzpomínkou. Ale i snem. "Že se to tu jednou změní a budeme moci na něho navázat a.."

Bilakův "reálný socialismus" nabízel mladým lidem, studentům, pro vše, co existovalo ve společnosti, jen jedno vysvětlení. Oficiální. Prezentované v médiích, ve společenských vědách i v kultuře.

Informace má hodnotu, je-li pravdivá. Oficiální informace je informace vydaná úřadem, který má nad občanem moc. Moc mu vládnout. Když se s ní člověk smíří, nebude mít s mocí problémy, neboť jí ve skutečnosti poslechne. Na tom není ještě nic zlého. Ale dojde újmy, jestliže bude informace zavádějící a lživá.

Proto se "normalizační režim" usilovně snažil znemožnit verifikaci informací. Už tím, že si vytvořil monopol na informace. Jiné než vlastní alespoň rušil, když je nemohl zavřít do trezoru či cenzurovat.

Získat k určité věci či problému alternativní informaci, či dokonce několik informací, na jejichž základě bylo možné dobrat se pravdy, bylo nákladné nejen na energii a čas, ale bylo to zároveň i riskantní. Neboť podle tehdejší trestněprávní úpravy se mohlo za určitých okolností jednat i o podvracení režimu.

Ale -- "čas oponou trhnul" a za prvé, návrat k atmosféře a úsilí "Pražského jara" je oficiálně považován za něco mezi neslušností a nápadem chorého mozku.

Za druhé. Oficiální informace jsou prezentovány jako neoficiální, jako vyprodukované těmi, kteří je přinášejí divákům, posluchačům a čtenářům.

Ale. Na věci a problémy, ke kterým se vztahují, je v rámci zákazu cenzury a práva na svobodný přístup k informacím k dispozici zpravidla řada alternativních pohledů a jim odpovídajících pramenů.

Není již zapotřebí pašovat informace přes hranice, lovit v éteru slova, která pronikla pazvuky rušiček. Informaci o zdrojích informací v tuzemsku i po celé planetě nabízí při pokojové teplotě, klidu a pohodlí přítel internet.

Za posledních více jak dvacet let mne studenti rok co rok přesvědčují o dosud nezvratitelném trendu. Čím více se topí v záplavě informací, o to spolehlivěji si z nich vyberou jen onu "profláknutou oficiální". I když je z daleka nevěrohodná a na první pohled oblbující...

Jak jsem už připomněl, osmašedesátému roku předcházel gradující "kvas" už od roku 1963. Ale i tak měli Češi zpoždění i za samotnou Moskvou. Neboť od Chruščovova "odhalení kultu osobnosti" v roce 1956 mohl již o rok později opět publikovat např. Alexander Solženicyn.

V Maďarsku již na přelomu padesátých-šedesátých let Kádár zavedl na rozdíl od Čechů "stravitelný" gulášový socialismus, a to jen několik let po krvavé lázni, proti níž byla srpnová intervence slabým odvarem.

I listopadový převrat zastihl Čechy se značným opožděním. Paradoxně tak na ÚV v Praze byli v roce 1989 papežštější než kremelský vládce Gorbačov.

Stejnou vypočítavost a lenost, kterou popisuji, v některých případech kombinovanou se strojenou ideovou zaníceností a intolerancí, lze v míře více než hojné pozorovat na vysokých školách a mezi mladou inteligencí vůbec. Není divu. Budoucí podnikatel se bude zabývat kšeftem, v duchu zásady hostinského Palivce "zaplať a kecej si přitom co chceš". A jako zaměstnanec, pokud jej čeká vůbec nějaký kariérní růst, se musí řídit zásadou "Maul halten und weiter dienen".

Neboť zapochybovat, dokonce kriticky, navíc znamená na sebe strhnout podezření z bolševických rejdů.

Je proto třeba pochválit Kalouska s Nečasem a jejich tým, že nekonečným seriálem neschopnosti vykonávat svoje funkce, tj. vládnout, vyvolali již takovou náladu, že lidé pomalu ztrácejí strach nesouhlasně, ba až kriticky promluvit. A pokud se někdo ještě snaží umlčet kritiku jejím vydáváním za projev lásky k minulému režimu, selhává. Tato nechtěná reforma se jim opravdu vydařila.

Až ti, kterým tito "politici" slouží, poznají kontraproduktivnost dosud uplatňované formy vlády, dříve či později nastoupí již mládí tohoto režimu, tupí, bezskrupulózní, kariérističtí a mamonářští tvrdí hoši.

Vracím se proto k úvodu svého zamyšlení, k optimismu, že pokud se k nám i navzdory velkému zpoždění vrátí alespoň nějaké výhonky Pražského jara, snad nedojde na ještě horší vládu, než je současná.

0
Vytisknout
3707

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2012