ANALÝZA ROZPADU

ODS na rozcestí

4. 5. 2009 / Petr Žantovský

Více než deset let po Sarajevu se vrátilo už jednou prožité téma. Schizma, které v současnosti prožívá nejsilnější vládní strana ODS, se už ani televizní moderátoři nebojí nazývat bez falešné korektnosti: jako rozpad. A čím více se lídři této strany snaží veřejnost přesvědčit, že ODS je homogenní, stálá a silná, tím víc vyplouvá na povrch její vnitřní diverzifikace. Nejenže z ODS odcházejí jednolité osobnosti či celé skupiny -- objevují se na kandidátkách jiných stran či si dokonce zakládají strany nové. Odcházejí především sympatizanti a latentní voliči. První účet vystavili voliči ODS před půlrokem. Jejich zdrcující porážku v krajských a senátních volbách nezpůsobil nárůst voličů ČSSD, nýbrž dramatický pokles voličů ODS.

ODS si však z toho nevzala pražádné poučení, na svém prosincovém kongresu víceméně potvrdila ve funkcích všechny ty, kdo ji zavedli k volební porážce, a navíc se zbavila jediného trochu nebezpečného oponenta, Pavla Béma. Strana se tak definitivně topolánkizovala. Odchod Václava Klause z postu čestného předsedy byl jen logickým vyústěním a symbolickým uzavřením této kapitoly stranické historie.

Co to ovšem znamená: topolánkizovala. Mirek Topolánek nepřišel do ODS s ničím novým, ačkoli nejspíš právě očekávání onoho "svěžího vánku" mu v prosinci 2002 vyneslo šéfovské místo ve straně. Topolánek zprvu získal řadu bodů u veřejnosti i u médií tím, že stranu odtechnokratizoval. Začal používat lidovější výrazivo, nebojoval s novináři. Po určitý čas se mu také dařilo vcelku vyváženě komunikovat s názorovými protivníky, zejména s tehdejším předsedou poslaneckého klubu a v ODS velmi pevně postaveným Vlastimilem Tlustým.

Zdálo se, že poté, co z čela strany odešel její zakladatel Václav Klaus, který disponoval nevídanou a těžko napodobitelnou přirozenou autoritou, určité diumvirátní vedení může straně prospět. Tlustý velel poslanecké části, z velké části tvořené pravověrnými klausovci, Topolánek -- i jako předseda senátního klubu ODS -- komunikoval zase velmi dobře se senátory, kteří přece jen -- i díky způsobu volby -- bývají z trochu jiného těsta než poslanci.

Kdyby spolupráce Topolánka s Tlustým pokračovala, byla by pro stranu nesporným přínosem.

Jenomže Topolánek se začal Tlustého vlivu obávat. Což vyústilo v jeho postupnou, ale neodvratnou politickou eliminaci. Nutno říci, že to Topolánek provedl mistrovsky. Nejprve z Tlustého učinil ministra financí podzimní vlády, o níž předem věděl, že nedožije Vánoc, a tím jej zbavil možnosti setrvat v čele poslaneckého klubu.

Tam instaloval sobě věrného Petra Tluchoře. Tlustý se stal přítěží, okrajovým poslancem, který má pár příznivců, třeba Michala Doktora, Evu Dundáčkovou, Jana Klase, abychom jmenovali zkušené parlamentní harcovníky, nebo i pár nováčků -- třeba Juraje Ranince či Jana Schwippela. Tlustého postavení i vliv však byly zdá se definitivně odstraněny.

To je jen jeden, byť typický průvodní jev Topolánkovy politiky v čele ODS -- zbavování se byť i jen případných konkurentů. Druhým rysem je naprosté odložení pevného ideového rámce, myšlenkových principů, na nichž stojí dlouhodobá identifikace strany a voliče. ODS velmi rychle -- během půlky volebního období -- zapomněla na to, že voličům slíbila snížit daně, odstátnit velké firmy, zmenšit roli státu. Nic z toho se nekonalo. Topolánek to vysvětloval tím, že to nelze prosadit přes nevůli koaličních partnerů -- lidovců a Zelených. Jak se ale zdá, skutečně vážně se o to ani nepokusil. Jeho vláda se stala pouhým bojem o zachování koryt, a to za jakoukoli cenu.

Prubířským kamenem se samozřejmě stala Lisabonská smlouva. Zatímco Václav Klaus ji, jakožto další krok k federalizaci EU, odmítá, Topolánek ji beze všeho přijal. Ne proto, že by byl takovým euronadšencem, ale prostě proto, že to pro něj bylo v dané chvíli politicky výhodné -- nebo si to aspoň myslel. Samotný obsah smlouvy a její dopady na naše budoucí životy jsou mu v podstatě lhostejné. Hlavní je hladce a konformně proplout předsednictvím, nezlobit nadřízené v Bruselu -- a vydláždit si cestičku k postu českého eurokomisaře po Špidlovi.

Je pochopitelné, že těmito kroky musí být Topolánek sympatický Václavu Havlovi a příznivcům politiky, která není bojem o principy, nýbrž dohodou elit. Dnešní Topolánkova ODS tak připomíná velmi silně Unii svobody, která kdysi vznikla odštěpením části ODS, té části, která měla k tehdejšímu presidentovi Havlovi myšlenkově blíž než k dnešnímu presidentovi Klausovi.

Václav Klaus sice řekl, že ODS mu dnes připomíná Občanské hnutí, ale není to úplně přesné. Občanské hnutí bylo z drtivé většiny složeno z bývalých komunistů a de facto přesvědčených levičáků -- mnozí z nich pak přešli do sociální demokracie nebo k lidovcům.

Unie svobody nebyla principiálně nalevo. Ona totiž nebyla principiálně nikde. Postavila svou existenci na negaci Klause a všeho, co představoval. A to jí na dlouhý život, jak jsme se mohli přesvědčit, nestačilo. Dnešní ODS je na tom podobně. Pokud se Topolánek dnes raduje, že mu tleská Václav Havel, měl by si být vědom toho, že Havel to nečiní proto, že by kdovíjak fandil ODS, nýbrž proto, že konečně zase po čase našel spojence proti Klausovi.

Havel a Unie svobody měli totiž jedno společné: velmi dobře se jim dařilo bořit. Havlovi komunismus a Unii svobody ODS. Jenomže nikdo z nich pak na troskách neuměl nic pořádného postavit. Na Havlem přichystané ruiny totality vstoupil budovat kapitalismus Václav Klaus. Z popela, který zanechala Unie svobody, vzešla omlazená Klausova ODS.

Na troskách, které zbudou po Topolánkovi, se pokusí vstoupit nejspíš opět nějaká staronová ODS, i když se momentálně jmenuje třeba Strana svobodných občanů. Pokud myšlenky, které stály při zrodu ODS, jsou dostatečně silné a životné, podnítí brzy nějaký nový integrační proces, kdy se rozdrobené pravicové skupinky propojí a sečtou svoje síly. A dost dobře možné je, že u toho budou mnozí dnešní členové ODS. A dost dobře možné je, že výsledná strana se bude jmenovat opět - ODS.

Autor je vysokoškolský pedagog VŠJAK. Text byl zveřejněn na portálu Česká média

0
Vytisknout
2548

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2009