Monitor Jana Paula: Milý státe, jdi si po svých!

30. 4. 2009 / Jan Paul

Představte si, že jdete svojí cestou a někdo, aniž by vám vysvětlil proč, vás tahá za rukáv a stále něco chce. Jednoduše obtěžuje a zdržuje. Přesně takový mám pocit z tebe, milý státe, respektive s těmi, co vytvářejí tvůj systém a to, čemu tak vzletně říkáte zákony. Ve svém tupo-liberálním klausismu devadesátých let, jehož zahnívající zbytky jsou roztroušeny po celé vlasti a ještě dlouho budou zapáchat, ses hrdě bil v prsa a vykuleného občana, který se ještě ani nestačil vrátit z Václaváku, otcovsky moralizoval: Nebudu tě vodit za ručičku!

To jsem věru, milý státe, nikdy nechtěl, ba dokonce to nikdy nebylo nutné, ale stejně tak nechci já dělat s někým jiným totéž a s tebou už vůbec ne! Jak jinak si mám vysvětlit, že já, osoba tzv. samostatně výdělečně činná, protože umělci už dávno spadají do kategorie podnikatelů (to se ti fakt povedlo!), budu muset platit sociální pojištění? K čemu? Proč mám podporovat někoho, po kom nic nechci a kdo mi ani nic nedává? Kdy jsem od tebe, milý státe, dostal nějakou státní zakázku? A bodla by, jako jiným, kteří mají hezky přilepšeno k důchodu.

Budiž, mám domeček, může spadnout, žiji zdravě, zdravotní pojištění nečerpám, ale člověk nikdy neví, avšak jak na tom budu existenčně v důchodu, to je jen moje věc. Proč mě nutíš prodávat to, co nedělám na prodej, a to jenom proto, abych měsíc co měsíc přispíval do tvé bezedné pokladny, z které rozdáváš peníze kdejakému pobudovi, který si "nemůže" najít práci? Proč bych se měl nechat zaměstnat a problém by to nebyl, už jsem to i kdysi před rokem 1989 dělal, jenom proto, abych měl peníze, z kterých bych tě mohl platit?

Kdo z těch tvých kravaťáků, tvořících tak blbé zákony, pochopí, že moje zaměstnání je má vlastní neprodejná tvůrčí činnost a vzácný čas, který tu mám vyměřený, mám za povinnost tvorbou naplnit? Kdo z těch tvých slouhů pochopí, že slovo důchod je pro mě jen abstrakce, protože můj život má smysl jen potud, pokud budu moci tvořit, psát, anebo alespoň trochu myslet? Že svoji tvorbu prodávám jen výjimečně, protože mi k jídlu stačí nasbírané ořechy, med od včelaře směněný za obrázek, domácí brambory darované od švagra a zelí?

Milý státe, ty který dáváš až tisíc korun dětem do osmnácti let s nadváhou, místo toho, abys nutil jejich rodiče, aby své milované ratolesti nutili k pohybu, ty který dáváš pět set korun lidem nad osmnáct let s obezitou, místo toho, abys je přiměl se nepřežírat, ty, který mi bráníš zbavit se starého auta, protože za to chceš pro mě astronomickou částku, ty, který jsi už prošustroval kde co v mé milované zemi, nic po mě nechtěj! Nech mě žít! Protože nekradu, nelžu, nepřestupuji zákony, nikomu neubližuji, myslím, a když, tak, ubližuji jedině sám sobě.

Ale abych byl kámoš, odpovím ti už předem, abys mě lépe pochopil, na tvoji otázku: Z čeho žiji? Nuže milé dítě, je to prosté. Mojí filosofií je co největší nezávislost na těch nicotných papírkách, které tobě a mnoha jiným ve světě působí takové potíže a tak z etických důvodů preferuji směnný obchod. Věru věř, že mnohé mám co nabídnout těm (a nemyslím tím jen své umění), které bereš u huby a kteří, štváni svým workoholismem, si to nikde jinde za své pracně vydělané penízky nekoupí.

A vůbec mi nevadí, že v tvém vyčůraném systému jsem jako osoba bez bankovního účtu zatím out, kdosi nedůvěryhodný, protože je insolventní, ale já nepotřebuji dosáhnout všech těch tvých úžasných výhod. Podívej, s kolika jen lidmi já se setkám a o mnohém zajímavém se s nimi bavím, když se je snažím přesvědčit, že za to, co mi mohou nabídnout, nepotřebují ode mě dostat peníze, protože jich mají dost. No a jsme u něčeho víc, než je jen trh a vím, po čem je poptávka, protože mám spoustu času. No řekni, nejsem trendy pro tohle století?

0
Vytisknout
2767

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2009