Naši živitelé

25. 1. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 21 minut
Fiddlestick

Ano. Je tomu přesně tak. Stromy jsou nejen naši živitelé, neboť nám plodí ovoce, ořechy, kaštany a jiné pochutiny, ale bez stromů a jejich dřeva bychom nemohli vyrobit spoustu krásných věcí, nemohli bychom se ohřát u táboráků, ale jako nedokonalé lidské bytosti, bychom bez jejich bytí nepřežili. Stromy nás chrání svým chládkem před rozžhaveným sluncem, ale také nám dodávají tolik potřebný životodárný kyslík, energii a kromě toho všeho naplňují i naše duše svou neskutečnou a jedinečnou krásou, kterou můžeme na svých cestách přírodou pokaždé a nanovo obdivovat, aniž bychom se jí dosyta nabažili.


 

Obdivujeme je od jejich korun až po jejich kmeny, ale co se děje pod povrchem každého stromu v jeho kořenech, o tom už víme minimum. A právě všem těm zájemcům, kterým toto nedá spát, je určena vizuální prezentace, jenž kombinuje stínohru, hraní s maskami a loutkami s digitální projekcí, která je doprovázena čtením z knihy o komunikaci mezi stromy a ostatními organizmy. Její autorkou je známá česká výtvarnice, vizuální umělkyně zabývající se malbou, kresbou, ilustrací, výrobou loutek, scénografií, digitálním uměním a živou malbou na iPadu, Michaela Bartoňová.

Michaela Bartoňová - portfólio https://www.behance.net/michaelabartonova

Paní Bartoňová, vaše vizuální prezentace vznikla na základě knihy, jejíž autorkou je profesorka Suzanne Simard z University v Britské Kolumbii, nebo na základě jejího příběhu, který zveřejnila na TEDU?

Naše vizuální představení vzniklo na základě příběhu Suzanne Simard, který vyprávěla na TEDU a v roce 2016. Nadchlo mě a začala jsem se daleko víc zajímat o stromy a hlavně o svět pod povrchem lesa. O to, co je naším očím neviditelné a tedy trochu tajemné. Suzanne je dobrá vypravěčka a my potřebujeme příběhy. Její objevy a její příběh mne inspiroval a tak jsem se rozhodla ho ztvárnit pro naše divadlo Tineola.

Abych ovšem mohla na toto téma vytvořit vizuální představení, musela jsem celé problematice lesa porozumět. Nejsem biolog a tak mi to zabralo dlouhý čas. Mezitím Suzanne psala svou knížku Hledání mateřského stromu.

Premiéra naší hry Jak spolu stromy mluví – byla v listopadu 2019. A pak skoro dva roky přečkávala období pandemie a stagnace divadel.

Všechny ty vědomosti a nashromažděné překvapivá odhalení jsme sdíleli v programu Řeči o lese s malými skupinkami dětí, rodin a on line se školami. Zjistili jsme při tom, že naše téma rezonuje s dětmi i dospělými, s učiteli a že je čas konečně hrát víc a nejen hrát, ale na stejné téma dělat i workshopy.

A tak se letos konečně rozjíždíme a hrajeme v knihovnách, v divadlech, ve školkách a hledáme další místa, kde bychom mohli šířit poznatky Suzanne Simard, vytrvalé a důsledné vědkyně, která se pokouší ovlivnit jednání lidí ve vztahu k lesům a přírodě vůbec. Sama říká, že její kniha není o tom, jak můžeme zachránit stromy. Je to kniha o tom, jak stromy můžou zachránit nás.

Při našem hraní představení Wood Wide Web/ Jak spolu stromy mluví mám pocit, že my jí tak v našem teritoriu pomáháme. Že naše práce má smysl a že vytváříme potřebné sítě, abychom se propojili.

Wood Wide Web anglicky - https://youtu.be/CBsory-8fF8


V lese se navzájem podporují stromy jak stejného druhu, tak i mezidruhové. A taky zvířata, voda, houby, mikroorganismy jsou jeden na druhém závislí a neustále navazují a rozvíjejí své symbiotické vztahy. Už miliony let. Mateřský strom ví, že chce-li les přežít, musí přežít jako celek. A tuto zkušenost předává dál. Je to společenství, které komunikuje, stejně jako společnost lidí. Je potřeba si uvědomit, že my lidé jsme také součástí přírody a chceme-li přežít, pak jedině ve vztazích vzájemně prospěšných pro celek.

K těmhle úvahám mě přivedla kniha Suzanne Simard, kterou vydalo nakladatelství Kazda v roce 2022, a v níž autorka dopodrobna líčí svoji profesní dráhu i její celkem dramatický soukromý život.

To mi evokuje otázku, že se asi díky svým vědeckým zjištěním a názorům musela potýkat ze strany svých kolegů a kolegyň často se slovem či osočením, že je blázen. Nemýlím se, že?

Ano, bojovala s tím dlouhá léta. Původně pracovala v těžebné dřevařské firmě, která chtěla pouze výnosy, tedy vysazovat především stromy, které rychle rostou a jsou ziskově výhodné na prodej. Ale tak to v přírodě nefunguje. Zaprvé strom má jiný časový horizont, než my lidé, žije stovky let. A za druhé jeden druh potřebuje diverzitu všude kolem sebe a ve svém okolí, aby se mimo jiné ubránil výkyvům počasí a škůdcům. A Suzanne to dokazovala dlouholetým studiem a experimenty v lesích mimo laboratoře a prosazovala proti převaze mužů v byznysu, ale i ve vědeckých kruzích. Taky jí to trvalo desetiletí než dokázala a přesvědčila politiky, aby se na stromy a ekosystém bral ohled. Aby prosadila terminologii srozumitelnou normálním lidem – jako třeba označení – mateřský strom. To je obvykle nejstarší a nejmohutnější strom v ekosystému. Dokázat se to dá jednoduše testem DNA. Dnes se už v Kanadě mateřské stromy nesmějí kácet, protože mají vytvořené nejhustší mykorhozní propojení a nejrozsáhlejší sítě pod povrchem lesa v dané oblasti. Komunikují spolu a jsou odolnější a mohou tak sloužit daleko lépe i nám lidem.

Vždyť díky stromům můžeme „dýchat.“ Jeden 100 let starý buk vysoký 25 metrů s korunou o průměru 14 metrů, s listovou plochou okolo 1 600 m2 a 9 000 listy, za jediný den vyprodukuje až 1,7 kg kyslíku, což je 1 000 litrů. Člověk průměrného vzrůstu vydýchá 350 l kyslíku za den. Za každou molekulu přijatého oxidu uhličitého vyloučí strom do ovzduší, stejně jako jiné zelené rostliny, molekulu kyslíku. Stromy uvolňují do ovzduší také různé organické látky povahy terpenů, které působí příznivě na naší psychiku, mimo jiné potlačují deprese, vypočítává docent Jan Pokorný z institutu ENKI.

Ano, bez stromů se člověk neobejde. Je jen velká škoda, že to stále chápe málo těch, kteří sedí v nejrůznějších politických stranách a nejzodpovědnějších politických funkcích...

O vás, je však také známo, že vládnete mnoha výtvarnými profesemi a technikami, ale jak se z vás vlastně stala výtvarnice?

Od dětství a hlavně jako teenager jsem intenzivně malovala a studovala výtvarné umění. Chtěla jsem být ilustrátorkou dětských knih. ALE nebylo to tak lehké.

8 x jsem dělala zkoušky na UMPRUM, jednou na Akademii výtvarných umění. Naposled jsem ze všech uchazečů byla druhá. Brali tři. Ale neprošla jsem pohovorem. Moje papíry měli mnoho černých kádrových teček. Nevíte, co to znamená? Oba rodiče se totiž „provinili“ proti tehdejší socialistické politice...To je, že za „chyby“ rodičů byly trestány i děti. Anebo, že rodiče byli trestáni tím, že jejich dítě nemohlo svobodně zvolit svou budoucnost a studovat to, co je zajímalo a po čem toužilo…

A tak jsem dál malovala do šuplíku, u kamarádů se naučila grafiku, řezala jsem drobné hračky, šila jsem šaty a studovala dějiny umění v knihovně. A snila. A vychovávala jsem svoji dceru a při hraní s ní nacházela inspiraci. Děti jsou zřídlem nápadů, radosti a kreativity.

Michaela Bartoňová Visual Artist - video

Jste také známa jako návrhářka a tvůrkyně loutek. Od koho jste se naučila je vyrábět?

Poznala jsem lidi z loutkového divadla a našla si přítele – řezbáře.

Začala jsem se zajímat o loutkové divadlo. Řezala jsem loutky a hlavně jsem je navrhovala. Když něco dělám, hledám odpovědi na některé otázky, které mne napadají. Proč mají děti rády loutky? K čemu slouží a kde se nejvíc používají? Existuje něco na celém světě, co loutky spojuje? Jakou mají funkci ve společnosti? V každé společnosti jinou? Předávají nějaké poselství? A začala jsem to studovat.

A také vymýšlet loutky. Tak jsem se dostala i k designu loutek.

Loutky pro mne byly nejdřív artefakty, které obstojí jako samostatné dílo v galerii, nebo v prostoru stejně jako socha – objekt. Tak to začínalo v roce 1989 těsně po Sametové revoluci v České republice. Ale brzy jsem se začala rozhlížet za hranicemi a začalo mne lákat vytvářet loutky pro divadla – pro konkrétní role… a příležitost se naskytla v Německu.

Po pár zkušenostech se můj přístup zase změnil a sama jsem zatoužila dávat svým loutkám hlas a život. Založila jsem loutkové divadlo Tineola. Navíc jsem vnímala, že loutka pro děti je zajímavý fenomén. Je to splněné přání – protože hračka ožívá.

Ve své tvorbě často propojujete loutky, malbu, kresbu, hudbu a vědu. Co vás přimělo zapojit do své tvůrčí činnosti právě vědu? Byla to ta velká spousta nezodpovězených otázek, které nás stále obklopují, aniž bychom se dobrali podstaty věcí?

Chápání loutky a celého loutkového světa se proměňovalo tak, jako se měnila společnost.

Nezastavilo se ani v dnešní době. Přes 40 let navrhuji, řežu, maluju a oblékám loutky, navrhuju scénu, vytvářím digitální scénografii a vnímám ten posun. Spolupracuju s různými divadly v Evropě a sleduji, kam se loutkové divadlo posouvá.

Digitální umění mě oslovilo v roce 2012 díky práci na iPadu a přirozeně to ovlivnilo i můj přístup k loutkovému divadlu, tak jak ho vnímám a jak se snažím zrcadlit to, co ve společnosti žije a co je současné.

Loutka v digitálním světě

Jak jsem se od těch krásných řezaných loutek odpoutala a začala vnášet do představení digitální malbu? Ono to vyplynulo nějak ze života a z mých zájmů a dřímajících nápadů.

Cestování s loutkami po Evropě i mimo ni bylo krásné, obohacující, ale také namáhavé. Byli jsme kočovníci stále na cestě. A čas běžel, život se odvíjel.

Mezi roky 2005 – 2008 jsme vymysleli tři představení především pro děti a já se podílela na čtyřech produkcích jiných divadel.

Pak přišel velký projekt a spolupráce s deseti řezbáři na realizaci loutek v životní velikosti pro Noemovu archu do Holandska. Byl to dlouholetý projekt, který mě naučil mnohému. Byl taky docela vyčerpávající. Loutky byly obří, každý řezbář potřeboval jinou předlohu, modelovala jsem hlavy, ruce, těla, kreslila je ze všech stran, pořád jsem se musela starat o to, aby byl udržený jednotný styl.

V roce 2011 jsem pak měla krásnou výstavu Stvoření loutky v Kostelci nad Orlicí na Novém zámku Františka Kinského. Zaplnila jsem celých třináct komnat výstavního prostoru zámku. Měla jsem radost, ale byla jsem unavená.

Navštívila jsem několikrát Austrálii a setkala se přímo s přírodou. Žili jsme v buši mezi goanami, hady a pavouky, mezi ptáky a exotickými vůněmi v mně neznámém světě.

Setkala jsem se s lidmi, kteří mají upřímně ochranitelský vztah k přírodě. Uvědomila jsem si, že my uprostřed Evropy obklopeni domy a civilizací přírodě vůbec nerozumíme. Nevnímáme ji. Že se nad ni povyšujeme, že chceme poroučet větru, dešti, že tvrdíme, že jsme pány tvorstva… Po návratu jsem poslouchala hudbu a přemýšlela, jak vytvořit pro děti i dospělé představení, které bude současné, nebude moralizovat ani kázat, ale bude mluvit o zvířatech a o člověku. Seznamy vyhynulých zvířat se objevovaly sporadicky, ale s jasnou směrovkou – kdo za to může?

Samozřejmě, že jsem nejdřív myslela na loutky, ale pak se mi do rukou dostal iPad. Byl mého syna a já objevila velmi intuitivní aplikaci Paper 53. Už jsem iPad nechtěla dát z ruky. Bez papíru, bez lisu jsem během minut vytvářela grafiky, které se daly vytisknout ihned v jakémkoliv formátu.

Ale já jsem chtěla dělat divadlo. A tak jsem začala přemýšlet, jak na to.

A začali jsme s Ralfem Lücke, loutkohercem a hudebníkem experimentovat. Používali jsme loutky, objekty, stínohru, kresbu černobílou, kresbu barevnou, různé vzdálenosti, různé materiály. Deformaci obrazu, překrývání, písmo, detaily. A tak jsem objevila kresbu v pohybu. Protože to kouzlo linie, která se rozpíná na čtyřmetrovém plátně za hercem v přítomném čase je fascinující.

Kresba v pohybu – Drawing in Motion bylo naše další představení. Premiéra byla v roce

2013. Všechno to začínalo velkým vejcem a končilo obřím jeřábem, který tančí svoje námluvy a já přes jeho křídla píšu báseň…

O tomto vašem zmíněném představení se ve své recenzi velmi pochvalně vyjadřuje známý anglický návrhář Matthew Burt a byla by škoda, kdybychom ji zde nezmínili, takže tady je…

MATTHEW BURT RECENZE FRINGE 2015 – KRESBA V POHYBU

Hypnotický sen jako živé umělecké dílo: totální Fringe festival – Úžasné! Kreslení v pohybu je smyslovým požitkem, který má na publikum silný účinek a zůstane v paměti dlouho po zážitku. Od dětí ve věku 3 až 83let jsme pohlceni fascinující krásou a jednoduchostí Michaeliných kreseb, jak rostou a formují se před našima očima, spojují se s hlubší částí našeho podvědomí a oslovují téměř původní a základní části nás samých. Oba umělci hladce spolupracují, jeden nikdy nekompromituje druhého, aby spojili to, co se objeví na plátně s mimem a loutkářstvím na jevišti; v podání vynikajícího Ralfa Lückeho. Tato myšlenka kreslení v pohybu vychází nejen ze skutečností, že vidíme Michaelinu šikovnou ruku viditelně vytvářet tyto obrazy naživo na jejím iPadu, ale také proto, že jsou vytvářeny v rytmu a čase s hudbou a prostřednictvím Ralfovy hravé interakce a obrazy na plátně. Místy by se dal téměř popsat jako taneční kousek, kdy přijetím iPadu změníte scénu a posunete nás příběhem jako při převracení listů v knize. Je to téměř zázrak, že ve věku rozptýlení s blesky a třesky, na které jsme zvyklí, něco tak pokorného a neverbálního dokázalo publikum přenést do bodu absolutního ticha. Tak jsem seděli okouzleni pomalým a stálým rytmem fantastické partitury a těmito postupně se vynořujícími tvary, které se odhalují. A jsou to: tygři, sloni nebo něco neznámého. Odmítnout to jako dětinské by bylo nespravedlivé, protože to má potenciál omezit lekání mozku a odemknout důležitější lidskou potřebu: potřebu přemýšlet a soustředit se na jednu věc. Díky tomu je show schopna přinést své důležité poselství o vlivu člověka na mizející divokou přírodu bez kázání nebo napomínání, což by mělo být právem chváleno.

Představení je krásné.


A nejen toto představení vašeho divadla Tineola, ale i to vaše poslední, které se jmenuje Wood Wide Web, jehož premiéra byla koncem roku 2019, je krásné...

Je to o neviditelném světě kořenů stromů a hub, jak jsem psala na začátku. Je to snivý pohled pod povrch lesa. Příběh malé i velké Suzanne – holčička sní, vědkyně experimentuje a stromy mluví. Celý les je spolupracující systém. Pokusili jsme se zachytit děje z lesního nanosvěta a vybrali jsme to, co nás nejvíc zaujalo. Obrazy se vrství, odhalují, stírají, překrývají a promítají se na herce a ploché loutky. Vše se vědomě vyhýbá všemu, co připomíná film. Je to loutkové divadlo v digitálním světě. Je pro velké i malé diváky. Pro rodiny.

Když jsem se na začátku prokousávala tou nesrozumitelnou změtí informací o klimatické hrozbě a viděla jsem, jaké mezery mám ve vzdělání, začala jsem přemýšlet, jak dál?

Jak mohu já, jako umělec být ve společnosti v něčem platná.

Tehdy jsem se z enviromentálního žalu, který se nade mnou rozprostřel, trochu probrala,

když jsem si uvědomila, že mohu být překladatelem do jiného jazyka. Do vizuálního jazyka, který umím. A tak se dnes snažím pomáhat vědcům, aby byli schopni své výzkumy publikovat pro širší veřejnost jiným způsobem než tím suchým vědeckým…

A myslím na jednoho biologa – Albert Frank – který objevil při studiu lišejníků, že jde především o hledání spojenců, vzájemně prospěšných službách a o budování sítí. Tak i já jsem zde z toho samého důvodu: hledání spojenců, vzájemně prospěšných služeb a budování sítí.

Já jen pro naše čtenáře dodávám, že nejbližší představení. Jak spolu stromy mluví/ Wundersame Wurzel Welten budete hrát v Berlíně 2. a 3. února 2023 v divadle Tanz Tangente v rámci jejich Festivalu… http: /www.tanztangente.de/termine/

Kromě toho, ale také pořádáte interaktivní besedy, workshopy, přednášky, diskuze, online hodiny na ZŠ, SŠ a VŠ na nejrůznější témata od práce umělce až po přírodu, vědu a životní prostředí. Jak na tyto vaše aktivity žáci a studenti reagují?

Chodím do škol v rámci zajímavého projektu Den pro školu. Je to aktivita, která vznikla během pandemie a pomáhá učitelům rozšířit pohled žáků i za zdi škol. Jako loutkoherečka, výtvarnice a digitální umělec jsem jak pro učitele, tak pro děti atraktivní a tak si často vybírají moje interaktivní přednášky.

Společně diskutujeme a malujeme ekosystém lesa, předvádím jim loutky a vysvětluju jak vznikají a jak se řežou. A pak sami vytvářejí stínoherní loutky a když na ně dopadá digitální kresba jsou uchváceni. A já věřím, že jsem schopná je inspirovat, aby tuhle zkušenost zahrnuli do svého vědomí. Jak tu část environmentální, tak tu kreativní. Workshop v galerii GASK

Sice je pořádáte po celém Česku, ale neuvažujete i o zahraničí?

Ano, hrajeme divadlo často v Německu, někdy ve Skandinávii, vedeme následné workshopy ve školách. A jsme otevřeni jakékoliv další spolupráci. Náš režisér je navíc Angličan, vynikající loutkář a mim Mark Pitman z Garlic Theater v Norwich.

Ráda se také věnujete intuitivní malbě. Je to z toho důvodu, že můžete dát svobodu nebo lépe řečeno povolit uzdu své fantazii?

Myslím, že jsme dospěli k bodu, kdy výtvarné umění zahrnuje obrovskou škálu vyjadřovacích prostředků, formy se prolínají, řemeslo může, ale také nemusí být základem. Myšlenka, instalace, pomíjivé okamžiky, fotografie, dokument, virtuální realita, realistický portrét… to všechno může být uměním. A prolíná se.

Otázka je, zda to rezonuje s divákem, pozorovatelem a jaký z toho má zážitek. Všechno souvisí se vším a jsme ovlivňováni neuvěřitelným množstvím náhod, záchvěvů, zpěvem, hudbou, ruchy ulice i pohledem našich dětí.

Proto považuju intuitivní malbu za tu, která se snaží něco ulpívajícího zachytit. Naladit se a nechat to vyplout na povrch. Tak vedu své workshopy intuitivní malby. Můžeme uvidět a pak tvořit, ale nezachytíme všechno najednou. Pokud se nám podaří přenést alespoň něco z toho a předat dál, může to rezonovat s námi, s někým jiným a radost nebo zážitek z toho má jak tvůrce, tak ten kdo se dívá…

Děkuji za rozhovor.

http://www.drawinginmotion.com/gallery



0
Vytisknout
1006

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2023