Jak se v ČR osvobodit z otroctví?

6. 6. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut

Carové a carevny v každé firmě, úřadu, škole, továrně, politické straně, hnutí…Nenápadná a první zeď obrany před občanskou společností v každé oligarchii…

Na institucích mě sere to, že v nich vždycky začne jít o něco jiného, než kvůli čemu vznikly. Brzy se vytvoří taková věrchuška, která tu instituci promění v nástroj k dosažení svých cílů. A myšlenky, které jí daly vzniknout, v ideologii…Nikdo už na to nedá. Lépe řečeno, ten kdo na to dal, zjistil, že je mu to k ničemu.

(Ivan Vyskočil, spisovatel, divadelník, psycholog…)

Od těchto často usměvavých, sympatických a někdy i oblíbených "manipulátorů a manipulátorek" se odvíjí budoucí každé velké společenské zlo. Náš ústup z cesty těmto ženám a mužům znamená primární rezignací na individuální, lidskou slušnost a morálku v každém kolektivu… Další naše prohry a ústupky budou následovat...

Česká společnost v tomto roce zažívá největší propad životní úrovně ve svých třicetiletých dějinách. A možná, že právě na té číslovce lze ukázat zásadní omyl mé generace po roce 1989 ohledně ekonomického vývoje naší země. "Za třicet let budeme mít životní úroveň na podobné úrovni jako v Rakousku, Německu" …To byla "krásná pohádka", kterou jsme v roce 1992 slyšeli od (v tu dobu) politicky nejsilnější české politické strany ODS a které věřila (nejen) moje generace, zakládající tehdy rodiny. Děti vítězů, cha, cha….

 

Kdo by si tehdy z nás (naivních intelektuálů, humanisticky zaměřených kluků a holek) pomyslel, že za třicet let budeme žít v nefunkčním, vytunelovaném státě, mzdy obyvatelstva na úrovni sotva třetiny těch rakouských a německých. Ceny zboží v obchodech však podobné. A naděje v budoucnost: "Radši nemluvit…"

Jen ta silná ODS v roce 2022 nám zbyla. A ještě strana miliardáře nebo xenofobů. ODS nás opět učí šetřit, nežít si nad poměry (vždyť už skoro ani nežijem, místo hlavy máme neustálé kalkulačky a ten verš Hutkovy písně "Litvínov" ze sedmdesátých let minulého století: "Za byt a za stravu, za oděv děláme" je ekonomicky daleko blíž realitě než tehdy. A nejen v Litvínově. A ta pohádka o návratu do ekonomicky bohaté Evropy, vystřídala současná neuvěřitelná slova například pro mě, tehdy mladého člověka generace roku 1989: " Nestyďte se zařadit do fronty na sociální pomoc, kde by již mohla stát skoro půlka národa. Nikdo nebude v zimě mrznout v bytě, potravinová banka zajistí jídlo i pro ty nejchudší…."

Rodinné zázemí se stává (stejně jako za normalizace) zásadní cestou k úspěchu, narodit se například ve vyloučené lokalitě znamená prakticky konec. Je neuvěřitelné, že věkový průměr v těchto lokalitách je o šokujících  18 let nižší než je celkový společenský průměr mužského dožití. Je to propad systémem daleko horší než za komunismu, to jsme přece nechtěli….

Ani ze dvou průměrných platů nejsme schopni pomalu nic ušetřit (často lidé s vysokoškolskými tituly), pakliže chceme žít alespoň trochu "evropsky". Většina z nás stejně žije od výplaty k výplatě a teď zažíváme opravdu traumatický šok (najednou ani to, co vyděláme,  nestačí).

A tak čekáme, až budeme dědit… Ti šťastnější, co v "Klausově loterii" získali tehdy vysmívaný byt (králíkárny), se teď blahem tetelí, že budou mít co dětem předat…Chaty a chalupy za socialismu postavené z nakradeného materiálu našimi otci a dědy nám teď pomáhají nepadnou do úplné bídy.

Díky, táto! Mám co prodat a z čeho přežít.

A ten stálý ďábel peněz: "Už abych "NĚCO" konečně zdědil. To mi snad finančně uleví, pakliže se dokáži srovnat s příbuzenstvem…" Musíme to ještě chvíli vydržet, třeba přes malou půjčku, přemýšlíme v bezesných nocích, vyvolaných naší úzkostí z budoucnosti. Přiznejme si ty vytěsněné, nikomu radši neříkající strašně sobecké myšlenky, jak se dostat k tolik potřebnému majetku, který lze zpeněžit a přežít. Je to pro nás tak bolavé.

Ani si to raději nechceme sami sobě přiznat, natož to někomu sdělovat. Ano stydíme se za své myšlenky, které se nám honí hlavou. "Ježíši, vždyť přece snad nejsem taková svině".

Ne, nejsme, to jen neoliberální oblek tolik potřebných peněz k slušnému životu, který nám přirostl k tělu, je nesnesitelné brnění, která z nás vysává mnohdy vše lidské…

Je zde však určitá skupina jedinců, kterých se to netýká. Zdá se, že jejích tvrdost a brutalita k těm pod nimi nebo vedle nich jim paradoxně dodává energii k zajištění celoživotní posluhy těch dalších v potravinovém řetězci…

A právě proto je jejich finanční ohodnocení úplně jiné. Výsledek "smyslu opravdové práce" oni nechápou (co je například smyslem opravdové sociální práce při práci s klienty, pro ně nepřizpůsobivé socky). Mají  vždy jen fachidiotský, omezený přístup ke konkrétnímu úkolu, ze kterého těží výhody. A s čím dál větším smutkem a vztekem sledujeme, jak šikovná a hodná kolegyně má v tomto "morálním chlívě" možnost profesionálního postupu jen za cenu, že bude alespoň kamarádit s carevnou…To tak!

Věc naprosto nemožná, a tak sledujete odchody ze zaměstnání těch nejlepších. Je nám často psychicky a fyzicky zle ze sebe sama. A tak carevnám ustupujeme, sklopíme raději zrak, když šikanují a ponižují skvělého kollegu, když ničí naši skutečnou (ne jen tu hranou a předstíranou) práci, snažíme se jim vyhnout, nepotkat je, ale stále je máme v patách.

Když pohár zla přeteče, snažíme se upozornit své nadřízené: " Copak nevidíte, co se tady kvůli několika sobeckým a sociopatickým jedincům děje?"

Ale vidí, leč u vedoucích pracovníků, manažerů a politiků to většinou nemá žádný dopad, oni tyto zaměstnance potřebují ve svém mnohdy nelidském plnění plánů a také se jich často dokonce i bojí. ,"Ta blondýna jde přes mrtvoly a co kdyby, raději nepřemýšlet…"

Ano, to carské, povýšené, arogantní chování nás tluče po hlavách čím dál více. Každá moc tento typ nafoukaných sluhů potřebuje a oni nám během třiceti let společně s oligarchy ukradli právo, soudy, policii, státní zastupitelství, občanskou společnost, svobodná média…

Oni si koupili ( ukradli) vlastně vše a HLAVNĚ: "Vzali hlubší smysl naší práci a také politické činnosti, která se stala předváděním nechutných, stále stejných marketingových a ochotnických her pro "vyšťavené" voliče, kteří svým vlastním katům půjdou nakonec počítat jejich vítězné hlasy ve volebních urnách za směšnou almužnu (když přijmu ještě  roznos lístků, tak snad zaplatím klukovi kroužek ve škole, strašně to podražilo, ale ten florbal mu musím udržet).

Vše, co mělo nějakou cenu, již tato neviditelná mafie napříč státem vlastní a teď už jim to carevny a carové většinou jen hlídají. To my jsme jim vyklidili prostor k jejich řádění od samého začátku a teď je najednou vlastně pozdě.

Znovu opakuji: "Tato konzumní, maloměšťácká lůza nás každodenně trápí, ponižuje, má pocit převahy, využívají naši slušnost a hlavně nechuť k neustálým soubojům s podlým a všehoschopným soupeřem, který právě na tento souboj čeká, protože je to  vlastně v jejich absenci svědomí - baví". Nechápou, proč se nechováme podobně, berou to za naší neschopnost prosadit se.

Vysmívají se našim morálním zábranám, jim stačí, když dostanou od "politického panstva" kost k ohlodání toho zbytkového mamonu hnusu. A my vidíme, jak jim nadřízení tolerují, že dostávají všivné za protislužbu a dostávají na rozdíl od nás obrovské odměny. My pracujeme lépe, jsme schopni vykonávat svoji práci však i eticky (tomu se tito lidé jen smějí) a hlavně nemáme žaludek neustále škodit, udávat, donášet, likvidovat.

A tady někde začíná opravdový návrat boje o smysl roku 1989: Dokázat se těchto lidí zbavit, spojit se mezi sebou, je náš přece o tolik více, jen dokázat být solidární, zastat se šikanovaných a dát carům a carevnám to, co si zaslouží - pohrdání a donucení k odchodu.

Politická a ekonomická reprezentace tak ztratí hlavní převodovou páku ke svým kšeftům. Tady někde se musí začít, jak však najít v sobě tu odvahu let osmdesátých?

Čeká nás těžké období střetu o smysl této poničené země a právě toto svým "dětem vítězů" dlužíme víc než si dovolíme přiznat…

4
Vytisknout
7022

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2022