Neznámé fotky

7. 6. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 23 minut

Zavítáte-li v těchto dnech na návštěvu Čapkovy Strže, pak můžete obdivovat nejen zdejší nádhernou přírodu, která dokázala okouzlit tohoto českého spisovatele natolik, že podlehl její kráse a začal sem, se svojí ženou Olgou Scheinpflugovou a přáteli jezdit pravidelně v těžkých dobách, aby zde všichni společně načerpali onu životodárnou energii – energii přírody. Proto není divu, že zde v tomto přenádherném místě vznikl Památník Karla Čapka, v němž můžete zhlédnout nejnovější výstavu s názvem: V nouzi poznáš přítele, na níž můžete obdivovat ony neznámé fotky tohoto spisovatele s jeho přáteli na Strži, ale jestli byste se chtěli o něm dozvědět ještě něco více, pak stačí vzít do ruky knihu s názvem Karel Čapek s podtitulem V slzách a věčnosti, jejíž autorkou je známá česká uměnovědkyně a spisovatelka PhDr. Michaela Košťálová.

Paní Košťálová, jak se zrodila vaše myšlenka, vytvořit knihu na téma Karel Čapek?

 
Michaela Košťálová

Abych byla upřímná, poněkud zvláštním způsobem. (Smích) Jednou v kavárně, bavili jsme se s přáteli o psaní a já došla k názoru, že nejlepšími spisovateli bývají lidé narození v lednu. Hledala jsem tudíž pro své tvrzení co nejvíce příkladů tzv. „lednových osobností“, a při té příležitosti si připomněla odkaz Karla Čapka. Tehdy mě napadlo, že bych o něm mohla napsat i knihu. Cílem ovšem nebylo dílo monografické, jako spíše jakýsi druh mého, „knižně vydaného komentáře této osobnosti“. Čapka ve své knize hodnotím, rozebírám, připomínám jeho odkaz a často vyzdvihuji nejrůznější drobnosti z jeho života, zpravidla takové, jaké bývají pro jiné historiky leckdy nedůležité.

A čím si vysvětlujete to, že je ostatní historici opomíjejí?

Způsobem akademické práce. Většina historiků se drží „zajetých“ zvyklostí v oboru a primárně při bádání sledují pouze určité cíle. Jde o metodu, která se pak dědí z učitele na žáka. V renomovaném akademickém světě není kupříkladu příliš přípustné, uvažovat o charakteru historické postavy z hlediska „psycho-astrologie“. To by si žádný historik, který chce být v současné době tzv. „renomovaný“, jen tak netroufl, protože by se obával veřejného „shození“. Přitom kvalitní „psycho-astrologie“ má velmi blízko k tzv. psychologii osobnosti a skutečně jde o významnou „berličku“, která nám může některé věci přiblížit v okamžiku, kdy prameny selhávají, chybí či mlčí. Podobně skvělou metodu představuje i grafologie, posuzování lidského charakteru dle písma… A určitě zajímavé je i obyčejné sledování myšlenek, které o různých osobnostech usoudí třeba žurnalisté nebo běžní lidé, protože zrovna tam může náhodně problesknout ta myšlenka, která vám posléze dá hlubší smysl k dalším souvislostem.

Já jsem zvyklá o osobnostech, kterým se věnuji, uvažovat v naprosté komplexnosti, proto mě nikdy nevadilo, používat i metody, kterých se jiní historici spíše bojí. Avšak pozor! O vzdorovitý postoj, kterým bych snad na sebe chtěla upozornit, z mé strany nejde. (Smích) To, že jsem trošku jiná (čímž možná dělám mezi kolegy svým způsobem i chybu), mi v podstatě „došlo“ teprve nedávno, kdy jsem za svůj přístup občas čelila kritice, a přitom pořád nechápala, proč. Dnes už rozumím. Přesto přístup neměním, naopak, spíše se snažím vlastní metodu „bádání“ okolí lépe vysvětlovat.

A já myslím, že se vám to daří skvěle, neboť vaše knihy jsou velmi čtivě psané a nejsou takové zkostnatělé...

Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla velmi rozsáhlá a různorodá, musel být sběr podkladů k její přípravě pro vás nejen velmi zajímavý, ale také i dost náročný. Bylo to tak?

Ano. Už jen výčet samotného Čapkova díla je obsáhlý. Nejen na shánění, ale především na studium. Jde o téma pro skutečného, úzce zaměřeného odborníka. Já se ovšem nejvíce zaměřila na memoárovou literaturu. Mou domácí knihovnu totiž utvářejí skoro samé paměti a memoáry významných prvorepublikových osobností. (Smích) Právě tam často čerpám, inspiruji se i porovnávám.

A našla jste mezi nimi nějakou další osobnost, která by se s ním dala porovnat kromě jeho zmíněných přátel F. Peroutky, T. G. Masaryka a E. Beneše?

To je správná otázka. Konkrétní osobnost mě nenapadá, ale odpovím spíše ve smyslu, že nadějných osobností, které mohli mít blízko k formátu Karla Čapka, mohlo žít jen v jeho době více. Jenže, buď nedostali příležitost se prosadit - neměli štěstí, tudíž zanikly, nebo se o něco zasloužily, ale protože historici před námi o nich nikdy nehovořili, neměli logicky ani další generace o jejich existenci ponětí. Tuto myšlenku zmiňuji z vlastní zkušenosti. Když jsem před lety objevila v malé filmové roličce náhodně svou „profilovou osobnost“ - malířku a herečku Mílu Pačovou, nevěděl o ní nikdo nic. Její jméno sice bylo, díky tomu, že hrála občas ve filmu a v ND, zapsáno alespoň v soupisech herců, a našlo se také pár fotografií, ale to bylo také všechno. Zbytek nic. Mlčely knihy, mlčel internet, jakoby Pačová neexistovala. Proto jsem začala mravenčím způsobem pátrat, přičemž řadu věcí nalezla až náhodně v soukromých sbírkách. O Míle jsem stále více hovořila, psala, tázala se po ní… Teprve nyní se mi ji podařilo skutečně „prosadit“, a dnes už i ona patří do „přehledu“ prvorepublikových umělců, což mi je velkou radostí. Ovšem právě na jejím vzoru jsem si názorně uvědomila onu vrtkavost či spíše nespravedlnost historie, to, jak snadno se může na někoho zapomenout, jak snadno může být někdo ztracen. A okolí ho přitom nepohřešuje. Vždyť ani nemůže, když neví, že existoval.

Když to všechno převedu na moderní příklad, je to podobné, jako s dnešními celebritami. Kde kdo obdivuje určitého herce, jak se „z nuly“ dostal až na vrchol slávy, a lidé přitom mají pocit jednoduchosti. Prostě někdo chtěl být hercem a měl talent, tak pilně pracoval a úspěch už musel přijít sám. Jenže tak to nefunguje. Právě v záři oněch vystavovaných celebrit, už posléze nevidíme ty tisíce dalších, třeba i skutečně talentovaných herců, kteří ovšem museli vzít zavděk jinou profesí, neboť je zkrátka nikdo neobjevil, nikdo o nich nenapsal, neměli štěstí… A nám divákům nechybí. Logicky, protože o nich vůbec nevíme, že žijí…

Ano. Když se nad tím opravdu zamyslíme, je to ta nespravedlnost, která světem stále vládne...

Karel Čapek se narodil v roce 1890 do rodiny venkovského lékaře jako mladší bratr staršího Josefa. Po kom tedy oba bratři zdědili spisovatelské geny?

Jednoznačně po mamince, paní Boženě Čapkové, roz. Novotné (1866-1924). Ta byla na svou dobu, tím myslím na ženu té doby, neuvěřitelně intelektuálně zaměřená. Milovala literaturu a podobně, jako třeba Božena Němcová, sbírala pohádky, povídky i lidové písně a aktivně se zapojovala do tehdejšího místního literárního světa. Osobně se domnívám, že šlo o velmi nadanou ženu, která, kdyby se bývala narodila o pár desítek let později, jistě by získala nejen vysokoškolský akademický diplom, ale určitě bychom o ní dodnes mnoho slyšeli… Na druhou stranu ani historický „odkaz“ v podobě matky velkého Karla Čapka není málo.

To určitě ano, neboť o mamince bratrů Čapkových se traduje, že byla velmi tichá, citlivá, křehká a zádumčivá, na rozdíl od jejich otce, který byl veselý a hodně dobromyslný?

Myslím si, že maminka „mamička“ bratří Čapků byla především vážná svou povahou. Pan Antonín Čapek (1855 – 1929) byl vzděláním lékař a viděl život i z trochu jiné, než jen akademické stránky, takže měl mnohem větší kontakt tzv. se životem. A když bych přihlédla i k jeho astrologickému profilu, byl ve znamení Lva, což u většiny mužů představuje rys komunikativnosti, velkorysosti až určité noblesy, třebaže nedisponují žádnými velkými penězi. Vždyť v Malých Svatoňovicích, kde působil, se o něm léta tradovalo jen to nejlepší.

Ale bratři Čapkové měli ještě sestru Helenu, a o té, se moc nepíše a ani nehovoří i přesto, že byla také spisovatelkou. Jak to?

Ano, tento fakt mě také zaujal. Rozhodně se o ní ví celá řádka věcí, ale je to přesně ten případ osobnosti, kterou okolí zkrátka nevyhodnotilo jako nějak „extra zajímavou“, a tak se hlavní proud zájmu od její osobnosti odklonil. Důležité však je, že se nezapomnělo úplně a věřím, že v budoucnu její život tématem nějakého historika bude.

O Karlu Čapkovi je známo, že trpěl Bechtěrevovou nemocí, takže nemusel bojovat v první světové válce a působil tedy jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku Chýše. Co ho přimělo po třech měsících toto místo opustit a začít se věnovat novinařině?

Myslím si, že pro něj bylo těžké, dělat tzv. někomu „chůvu“ či, chcete-li sluhu. Věděl, že má na víc, a od mládí toužil být mimo spisovatele (novináře) vysokoškolským pedagogem. Bohužel, jeho aktivní snaha, být již v mládí „vidět“, psát, být zkrátka veřejně známý, u vysokoškolského světa příliš dobře nezapůsobila, a tak k němu jeho okolí paradoxně pocítilo namísto obdivu nedůvěru. Čapek byl navíc vlastenec, což v době, kdy se ještě přesně nevědělo, zda samostatné Československo vůbec vznikne anebo ne, také zrovna dvakrát dobře na některé lidi z okolí nepůsobilo. Za vděk tudíž musel po vysokoškolských studiích nakonec vzít jakoukoliv prací. Což však neznamenalo, že práce, kterou získal, /neboť on zpočátku nemohl dost dlouho sehnat vůbec žádnou (!), ho těšila. Netěšila. Role domácího pedagoga pro něj zkrátka nebyla.

Dalo by se tedy říci, že se musel zákonitě stát novinářem a spisovatelem, neboť měl velkou potřebu se vyjadřovat k věcem, se kterými ve společnosti nesouhlasil. Je to tak?

Ano. Domnívám se, že ano.

Se svým bratrem Josefem, historikem J. Šustou, novinářem F. Peroutkou, ministrem zahraničí E. Benešem a T. G. Masarykem patřili mezi takzvané pátečníky. Scházeli se opravdu každý pátek?

Ano, ačkoliv výjimky existovaly. Ne vždy se třeba sešli všichni pánové najednou. Setkání to ovšem bývala skutečně legendární.

Myslíte, že se tito pánové ve svých diskuzích více shodovali nebo spíše rozcházeli, neboť co člověk, to jiný názor na věc?

Určitě se v mnoha věcech i rozešli, ale v podstatných záležitostech stáli při sobě, což je logicky spojovalo.

Samozřejmě. Karel Čapek byl hluboce přemýšlivá osobnost. Zjistil, že politika je svět tak trochu „sám pro sebe“ a vlastní zájem tudíž obrátil nikoliv na politiku samotnou, nýbrž na reálný, skutečný a mnohdy tvrdý život obyčejných lidí kolem. Vždyť jen celá řada jeho divadelních her je ovlivněna událostmi, které buď sám prožil, anebo se týkaly jeho doby. Krásným zrcadlem společnosti je třeba hra Ze života hmyzu, která dokonale vykresluje mnohé lidské vlastnosti, které jsou, naneštěstí, nadčasové.

Opět máte pravdu…

Čím to, že po abdikaci prezidenta E. Beneše se Karel Čapek stal „obětním beránkem“ a lidé mu posílali anonymní výhrůžné dopisy a dokonce mu vytloukli i okna u jeho domu?

Změnila se doba. Po abdikaci Edvarda Beneše v podstatě definitivně skončila éra první Československé republiky a začalo se dít něco úplně jiného. A jak to tak bývá, populární osobnost z předchozí doby se náhle stala nepohodlnou v době jiné.

Ano většinou to tak bývá, ale nebylo to vše spíše zapříčiněno tou neskutečnou nevzdělanosti většiny tehdejší populace?

Částečně ano. Přesto si myslím, že řada dramatických změn ve společnosti, nemá se vzdělaností a inteligencí lidí primárně moc společného. Méně inteligentní (vzdělaný, informovaný) člověk je samozřejmě vždy náchylný k manipulaci od okolí, ale inteligentní si zase často dovede sobecky, zištně a chladně vypočítat, že vzdorem proti té či oné věci by si spíše společensky ublížil, (což nechce), a tak raději volí přizpůsobení se tomu či onomu, co je momentálně „in“, dobrovolně. Zbývají pak už pouze jedinci opravdu pevných zásad a charakteru, kterých bývá ve společnosti obvykle nejméně. Ti svůj názor jen tak snadno nezmění. Osobností mimořádně pevného charakteru, byla v naší moderní historii například doktorka Milada Horáková, která má skutečně můj hluboký obdiv.

Ano. Takových jedinců pevných zásad a charakterů je velmi málo, což je velmi smutné zjištění...

Čapek ve svých dílech R.U.R, Krakatit, Továrna na absolutno také často vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem. Co ho v tomto názoru utvrzovalo?

Mimořádný technický pokrok lidstva. Pro nás je sice už Čapek historická postava, takže máme tendenci jej vidět jako pána z dávných dob, ale není tomu tak. Naopak. První republika byla dobou, která obrovský rozmach a rozvoj techniky mezi lidmi jasně předznamenala. Bohatší lidé už měli vlastní automobil, telefon… A Čapek byl v podstatě vizionář. Dovedl dohlédnout na pomyslný konec, kam až může jednoho dne technika dospět. Mimo to byl sám obdivovatel vynálezů i takový vynálezce amatér. Za všechny příklady zmiňme třeba jeho milovanou psací věcičku „Buňát nekotitelný“, tedy patentní kalamář, slavný to vynález profesora Hrona, který vešel právě díky Čapkovy, coby kuriozita do dějin.

Ano. To je ten známý nikdy nepřevrhnutelný kalamář z roku 1891 a profesor Hron je označován jako skutečný Jára Cimrman…

Prostřednictvím svých prací také často kritizoval společenské problémy celé moderní společnosti. Znamená to tedy, že uznával individualismus a silné osobnosti?

Domnívám se, že ano, jinak by například nemohl tolik srdečně obdivovat T. G. Masaryka, který byl velký individualista a neuvěřitelně silná a charismatická osobnost. Jinak je ovšem třeba mezi lidmi dodnes rozlišovat individualismus a „individualismus“. Čapek měl ovšem na mysli zdravý individualismus, který vždy podporoval. Tedy rozum. Vážil si lidí, kteří dovedli mít vlastní úsudek, lidí, kteří se nenechávali zpracovat nějakým dobovým trendem. Když to nyní hodně odlehčím a v příkladu převedu kupříkladu na současnou módu, pak Čapek by si v 21. století jistě vážil ženy, která si na nákup obouvá lodičky, protože jí sluší, a ne proto, že jsou (či nejsou) v danou chvíli módní. Těžko by naopak hledal slova chvály pro „dámu“, která si obuje tenisky i na slavnostní premiéru do divadla jenom proto, že jde o módní trend, který teď přece „frčí“ a nosí jej každý… Asi tak. (Smích)

Čapek byl nejen mimořádným dramatikem, spisovatelem, novinářem, ale také i pozoruhodným člověkem, který měl mnoho zálib a přátelských i milostných vztahů. Jak se s nimi vyrovnávala jeho žena Olga Scheinpflugová?

Já myslím, že v úhrnu let docela dobře. Nejhůře však zřejmě nesla Čapkův vlahý postoj k intimní stránce vztahu. Čapek byl geniální spisovatel, a jak to tak už někteří geniální spisovatelé mají, dovedou se sice slovně „vyřádit“ v milostné próze, korespondenci, básních, či dokonce ve snech a představách, ale jak dojde na reálnou věc „z masa a kostí“, ztrácejí zájem. Prostě zjišťují, že snění či psaní je zkrátka lepší… Čapek byl navíc přesvědčen, že fyzický vášnivý milostný život mu neumožňuje ani jeho chatrný zdravotní stav. Možná to byla do jisté míry pravda. Kdo ví? Já však mám za to, že fyzická vášnivá vzplanutí ve vztazích spíše skutečně nehledal. Olgu přesto velmi miloval. Milovat někoho totiž můžeme i bez touhy po bouřlivých nocích… (Smích) Jde o věc citů a rozumu.

Ano. Je to přesně tak, jak říkáte…

Pro Vinohradské divadlo také zrežíroval dvanáct her, jako například Věc Makropulos, Plačící Satyr či Zemi mnoha jmen. Kdo ho k režírování vůbec přivedl byla to jeho žena?

Já se domnívám, že láska k divadlu, partnerství s Olgou Scheinpflugovou, která byla kromě herečky také skvělou dramatičkou a snaha, poukázat co nejnázorněji na různé problémy společnosti. To samozřejmě lze prostřednictvím knihy nebo článku v novinách. Ovšem skrze hru, hranou herci, šlo v té době přece jen o mnohem důraznější formu a výsledek. Divadlo bylo tehdy přece jen velký společenský fenomén, něco, jako později televize nebo dnes internet.

Je mezi těmito jeho divadelními hrami nějaká, která se stala vaší nejoblíbenější?

Ano. Jde o Věc Makropulos. Přirozené lidské stárnutí je, (vím, zní to těžce), ale skutečně je, jedinou spravedlivou věcí v životě. Narodí se, zestárne a zemře každý, ať už je úspěšný, movitý anebo neúspěšný a chudý. To je zatím jedna z těch mála věcí, kterou dosud nedovedla moderní společnost změnit. Neříkám tím však, že kdybych byla profesí vědkyně a ne historička, že by mě vynález elixíru mládí či nesmrtelnosti nelákalo vytvořit. Samozřejmě, že lákalo, a bylo by pokrytecké tvrdit, že ne. (Smích)

Nejsmutnější na celém tomto procesu je, že i když je to takto na světě zařízeno, tak místo toho, aby se lidé snažili a dělali svět prostřednictvím zdravé politiky veselejším a lidštějším místem pro spokojený život, tak se zbytečně ztrácí drahocenný čas vytvářením nesmyslných zákonů, nařízení, pomluv, agresí, zbytečnými válkami, zbytečným ničením a zabíjením prostě zlem, co by k tomu všemu asi Karel Čapek řekl, kdyby žil?

Nejspíš by byl zaskočen, nakolik se některé jeho předpoklady během desítek let uskutečnily. Osobně si myslím, že by podotkl něco v tom duchu, že pokud se lidstvo nedokáže poučit z chyb historie, pak je odkázáno chybovat stále dokola. Ono na té cykličnosti skutečně něco bude. Lidé jsou v podstatě pořád stejní, jen „životní mobiliář“ ve společnosti je s pokrokem technologií, věd a stavitelství vždy v trochu jiném designu.

To jste skvěle vystihla...

Prý byl také sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale ani jednou ji nedostal. Proč?

Přesný důvod zřejmě už nezjistíme. Já se však domnívám, že jednoduše neměl ani jednou dostatečně silnou podporu. Ono to tak ve společnosti je. Můžete být geniální zpěvák, malíř, herec, umělec, vědec nebo spisovatel, ale když nemáte dostatečnou podporu, nikdy se z vás nic velkého nestane. Ničeho mimořádného nedosáhnete, anebo po tvrdé dřině a „mlácením hlavou do zdi“ dosáhnete, ale vždy jen v rámci malinkých cílů… Už samotná nominace Čapka na Nobelovu cenu byla čest, o tom není pochyb. Navíc tolikrát opakovaná. Přesto mám za to, že šlo právě o ono maximum, které bylo Čapkovi okolím dopřáno. Na podobné životní okamžiky mám vlastní soukromý příměr. A sice: „Člověk může být úspěšný a slavný jen natolik, nakolik mu to jeho okolí umožní.“ A skutečně. Talent nerozhoduje. Rozhoduje okolí, zda jste pro něj z nějakého důvodu shledán (vybrán) jako vhodný anebo ne.

K tomu není co dodat, neboť opět máte pravdu...

Velmi známé je i jeho politické dílo Hovory s T. G. Masarykem a doplnění hovorů, které vyšlo pod názvem Mlčení s T. G. Masarykem. Znamená to, že Karel Čapek také velmi rád mlčel, protože mlčením kolikrát člověk řekne víc než řečněním?

Ano. Já mám za to, že mlčení je leckdy účinnější než slova. Mnoho slov pro jednu věc mají často lidé, kteří se chtějí z něčeho „vymluvit“ a „vykroutit“, něco zamaskovat. Rozumní a čestní lidé často na místo vysvětlování prostě jen mlčí. Je to taková psychologická záležitost a ne každý si ji uvědomuje.

Přesně tak...

Jste autorkou nejen této zmíněné knihy o tomto jedinečném spisovateli a novináři, ale také dalších neméně zajímavých titulů jako jsou Alžběta II., Rodokmen a soukromí T. G. Masaryka, Skryté soukromí Karla IV. a mnoha dalších. Na jakém zajímavém námětu pracujete v současné době?

Musím říci, že výhledově pracuji, ale od „covidové doby“ se věnuji spíše vlastní umělecké činnosti, což je tvorba nevšedního uměleckého profilu o moduritové slečně Jiřince Auroře (Jííířa Aurora) na Instagramu, takže je ze mne ve volném čase tudíž spíše fotografka a výtvarnice. Nicméně ke psaní knih bych se vrátila ráda. Mým snem je vydat knihu o prvorepublikové herečce pražského ND a velmi dobré malířce Míle Pačové – Krčmářové (1887 – 1957), na jejíž dílo jsem v ČR opravdu jediná specialistka, a velmi si tohoto postavení vážím. Pačová byla žena, která zejména svou podporou vzniku pražské Národní galerie, (na kterém se právně podílel její manžel Prof. JUDr. Jan Krčmář) do historie výrazně zasáhla, a zaslouží si tudíž oprávněnou pozornost. Knižní pozornost. Snad se mi sen jednoho dne splní, neboť vydávání historických knih je pro řadu nakladatelů, nejen od dob covidu, stále těžší a těžší. I kdyby se tak ale nestalo, bude mě pořád těšit, že jsem Pačové objevitelkou, první historičkou, která na ni v 21. století veřejně poukázala. A to něco znamená. Pro mne určitě!

Děkuji za rozhovor.









1
Vytisknout
4413

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2022