Postmoderní neofašismus jako ruská státní doktrína

23. 5. 2022 / Adam Tomáš

čas čtení 22 minut

Od Putinovy invaze na suverénní Ukrajinu už konečně padá středoevropská averze k Rusku na základě historické zkušenosti se Sovětským svazem a s tím související sentimenty a ahistorické srovnávání současného Ruska se značně zmytizovanou představou velmoci někdy z dob Leonida Brežněva, který nese odpovědnost za naší konkrétní českou a československou zkušenost s ruskou okupací. Na těchto troskách se rodí více či méně na faktech založená averze nová, která souvisí se současným ruským imperialismem a, což je slovo, které je v jednom textu s Putinem konečně reálně skloňováno, i s fašismem.

V souvislosti se studiem fašismu není nic lepšího, než doporučit ověřené autory, kteří se problematikou tzv. „věčného“ nebo „synkretického“ fašismu zabývali, jako U. Eco, M. Albrightová nebo R. Griffin. Navzdory relativní probádanosti tématu ale současná situace vyžaduje alespoň stručné shrnutí jejich příspěvku a připomenutí, že fašismus jako fenomén zdaleka nezemřel roku 1945 spolu s Mussolinim v Miláně nebo Hitlerem v berlínském bunkru. Ruské postoje mají znaky fašismu už delší dobu, západní politický a diplomatický diskurz to však dlouho opomíjel, pročež je třeba zmíněné autory opět připomenout v kontextu ruské invaze na Západ stejně jako přední Putinovy ideology a intelektuální podloží současné „ideologické základny“ režimu.

Alexander Dugin a vzpoura proti modernismu

Osobností, které se v posledních letech nelze vyhnout, je ruský filozof Alexander Dugin. Ten byl často explicitně označován jako Putinova mluvící hlava ohledně otázek identity a legitimity ruských elit nad vládou (nejen) nad federací, ale i v podstatě nad celou bývalou sovětskou sférou vlivu.

K Duginovi mohly člověka už od krymské krize zavést více či méně vyčerpávající zmínky v médiích, nicméně samotného filozofa jsme si mohli poslechnout v jednom z rozhovorů v první sérii pořadu Otevřené hlavy, který je dílem Českého rozhlasu. Přestože byl pořad později rozšířen o více dílů a na vyváženost pozvaných byl kladen až bizarní důraz ve stylu deset minut pro Hitlera, deset minut pro žida, bylo zjevné, že pořad ve svém celku sleduje umělý (lidmi jako Dugin vyvolaný) střet tzv. pokroku a tzv. tradice. Z pořadu tak zcela vypadli jak zástupci analytické filozofie jako například stále ještě žijící Noam Chomsky, tak i stálice kontinentální filozofie. Vedle několika málo důležitých jmen, které ale nejsou ve všeobecném povědomí jako Lev Manovich, W. J. Mitchel nebo David Graeber se tak pořad orientoval na tisíc a jeden způsob, jak nahlížet problém (zejména sexuálních a genderových) identit nebo v několika dílech dokonce na filozofii počítačových her.

Kdo však chybět nemohl, byl Alexander Dugin, který ve svém oboru nebyl vystaven žádnému srovnání nebo nedejbože debatě, jeho propagandistické výlevy se tak ocitly nikoli v konfrontaci se stejně silným oponentem, ale vedle bizarně vypadající (díky omezenému času) teorie emancipačního potenciálu videoher. Dugin tak nebyl vržen do souboje (ani toho diachronního) s adekvátně silným protivníkem, a byl tak ušetřen potupy, která postihla například o něco odvážnější hvězdu amerického i evropského YouTube – filozofujícího psychiatra-kouče (to není hyperbola nebo argumentační faul, jak dokazuje například esej Nathana J. Robinsona, Robinson, 2018) Jordana Petersona. Ten se (naštěstí, ale vlastně paradoxně) také do Hlav nedostal, což je snad přirozené po jeho debaklu v debatě v Torontu před třemi lety, kde ho Slavoj Žižek s laskavostí sobě vlastní ponížil tím, že mu uctivě přikyvoval a ochotně prozradil, v čem je naprosto omezený (tedy zejména ve znalosti dějin filozofie i politiky a konceptů, se kterými Peterson rád šermuje. (Tedy hlavně ideologií, diktaturou a propagandou.)

Nechme ale povzdechnutí nad jedním, jinak skvělým seriálem Českého rozhlasu, za který bychom přes to všechno měli být veřejnoprávnímu médiu vděční, stranou. V čem tedy spočívá Duginova filozofie a ideologie?

Vlastně přesně v tom, co sám kritizuje na postmoderně, zaměřené na subjekt, jen touto relativizací neútočí na umělé struktury států, kultur a Huntingtonových civilizací (Huntington, 2001), ale na univerzalitu lidství a práva člověka na vlastnictví sebe sama. Dugin totiž po přiznávaném vzoru italského fašistického esoterika Juliase Evoly (Evola, 2020) odmítá celý modernismus jako celek, tedy včetně osvícenského rozumu a logiky. Nebude tak snad příliš troufalá spekulace, že za Putinovou představou, že existuje nenávratně prohnilý Západ, rostoucí dálný Východ a postsovětská sféra a nic mezi tím (Putinovy řeči o tzv. nárazníkových státech jsou jen průhledným eufemismem pro kolonie), stojí právě Dugin s jeho směsí Huntingtona a imperialismu. Co Putin díky Duginovi nechápe, je to, že Evropané prostě nebyli, nebudou a (v jeho pojetí jednoty) ani nechtějí být jednotní. Tedy nechtěli být, k jednotě je až nyní přivedl právě Putin, čehož si v rozhovoru pro Deník N všímá i Yuval Noah Harari. (Šimečka, 2022) A zase naopak, jak ve zde citované debatě upozorňuje Bernard-Henri Lévy, (Bernard-Henri Lévy vs Alexander Dugin, Amsterdam 2019) Rusko není monolit jednoho národa, jednoho názoru a jedné ideální (Putinem propagované) budoucnosti, což teď mnozí Rusové protestující proti válce neustále dokazují. Lévy ve zkratce odhaluje obrovské pokrytectví Putinova režimu už na úrovni rétoriky několik let před tím, co se nyní v ruských médiích černá změnila v bílou a noc v den.

Dugin zase popisuje západní civilizaci jako to nejhorší (pro něj) z Nietzscheho odkazu, tedy jako společnost, která se v relativizaci hodnot dostala až do bodu naprostého postmoderního rozkladu hodnot. Takto se mohou Putinovi a Duginovi jevit někteří západní politici, protože v době míru zkrátka nemají v bohatém západním světě na práci nic jiného, než starat se o utlačované menšiny ve vlastních zemích. S čím ale nepočítali, je to, že pokud Západu dodají jasného nepřítele, ten rázem zahodí identitární a kulturní konflikty a zvládne se, alespoň dočasně, sjednotit proti společnému nepříteli. Putin pak zřejmě propadl moci vlastní propagandy a naivně předpokládal, že filozofie, kterou se Evropané zabývají v době míru, paralyzuje jak Ukrajince, tak jakoukoli efektivní pomoc Západu. Ve skutečnosti se ale obětí vlastních ideologů v čele s Duginem stal on sám, když uvěřil v tuto impotenci Západu na jedné straně a vlastní sílu, předurčenost a moc na straně druhé.

Dugin, stejně jako ruští propagandisté v médiích, totiž nedokáže účinně a deskriptivně rozklíčovat onu mytickou „ideologii Západu“ ať už existuje nebo ne, protože na její místo si dosadil právě nihilismus. Na to ho ostatně upozornil i Bernard-Henri Lévy v úvodu jejich debaty v Amsterdamu před pár lety. BHL rovněž záhy kontroval s tvrzením, že je to právě Duginova filozofie a geopolitický aktivismus, který je zvrácenou podobou postmoderny, když relativizuje lidský život ve prospěch virtuálních konceptů jako národ, jeho dějiny nebo dokonce nějaké abstraktní předurčení. Duginovi zároveň připomněl, že jistou impotencí v podobě slepoty k věcem zcela zjevným trpí sám Dugin, když nedokáže za žádných okolností odhalit a přiznat hříchy Ruska v jakémkoli z jeho režimů. Podle Léviho tak není postmoderní filozofie Západu devastující, ale naopak tvořivou silou, zatímco Duginův archaický přístup je zbytečný, hledí-li zpět, a nelidský, totalitní a nebezpečný, obrací-li se do budoucnosti. Tato Lévyho kritika se tak dnes ukázala jako děsivě prorocká, když byla uvedena v politickou i vojenskou praxi Putinem a ruským vedením. Lévy tak už před třemi lety obvinil oficiálního Putinova filozofa z extrémní podoby toho, z čeho byl obviněn sám, tedy z totálního nihilismu, který je příčinou a kýženým cílem současného Putinova tažení proti Západu.

Dugin spatřuje problém ve dvou aspektech současného světa, tedy v modernismu a v liberalismu. Nechme stranou jeho naivní snahu překonat modernismus, o to se nesnaží nikdo jiný, dokonce ani Putin, zajímavější je jeho naprosté odmítání liberalismu. Dugin totiž volá po vytvoření alternativy nejen k liberalismu, ale i fašismu a komunismu (Otevřené hlavy, 2020), problémem však je, že tato teorie v Putinově praxi znamená fašistickou realitu se sovětskou rétorikou. Putin s Duginem nevytvářejí nový ideologický koncept, jen syntetizují to nejhorší ze všech zmíněných, tedy fašistický militarismus, komunistické opovrhování individualitou, kapitalistické vykořisťování a carský nepotismus. Pokud vám to připomíná ruským režimem zavrhovaný postmoderní pastiš, tak jste se nezbláznili vy, ale ruský ideologický aparát.

A ještě jedno upozornění na klíčový aspekt v debatě. Dugin s bolestínskou stížností sobě vlastní obviňuje kolektivní Západ z neochoty pochopit myšlení, ambice a touhy jiných civilizací, do úzkých se ale dostal, když byl Lévym dotázán, kdy byl naposledy na nějaké západní univerzitě, nebo v podstatě kdekoli na Západě. Vymluvil se sice na ban, kterým na Západě trpí, ale přiznejme si, to je v době internetu dost chabá výmluva. Prostor, kterého se mu dostalo v českém veřejnoprávním rozhlase, snad mluví za vše. Pokud se Rusové nezbaví jak svého diktátora, tak jeho hlavy a filozofie, máme se na co těšit, protože už sám Putin naznačil, že geopolitickou situaci uznává do začátku devadesátých let, (Jandourek, 2022) Dugin pak uznává pojetí lidských práv a důstojnosti do devadesátých let, ale devadesátých let devatenáctého století.

Alexander Dugin na jednání strany, zdroj: Parlamentní zprávy, https://www.parlamentnizpravy.cz/kdo-je-putinuv-rasputin-aleksandr-dugin/


Ivan Iljin a Duginovi, spoluzakladatelé Nacionálně bolševické strany


Jakkoli hmatatelný vliv Alexandra Dugina na reálnou politiku Kremlu v posledních letech spíše slábne nebo stagnuje, bylo třeba ho zmínit jako prvního z „Putinových“ intelektuálů zejména z toho důvodu, že, jak bylo nastíněno, se mu jisté pozornosti dostává i na Západě. Tento text ale zabrousí do mnohem odpornějších stok ruské imperiálně šovinistické politiky, která se neomezuje jen na sovětskou éru a její komunistický imperialismus, o kterém už toho bylo napsáno dost, ale má i výrazně hnědší odstíny.

Než se pustíme do, jak by paradoxně dnes upozornil sám Dugin, ryze modernistického fenoménu neofašistických a neonacistických stran a hnutí v Rusku, jichž byl v minulosti sám členem, (viz dále) je třeba zmínit a v rychlosti popsat filozofii a ideologii Putinem dnes nejexplicitněji propagovaného myslitele. V souvislosti s plánovanou invazí totiž nebyl ve velkém distribuován jen Putinův loňský ahistorický pamflet s názvem „O jednotě ruského a ukrajinského národa“, ale i dílo protibolševického ruského myslitele Ivana Alexandroviče Iljina. Ten sice (navzdory svému šlechtickému titulu) schvaloval pád carského režimu po říjnové revoluci, nicméně po totálním převzetí moci bolševiky uprchl z Ruska na slavné „Lodi filozofů“ a během emigrace si neodpustil krátkou aféru s inklinací k nacistickému režimu v Německu. Svůj život dožil ve švýcarské emigraci, nicméně velkoruská představa ho nikdy neopustila.

Jakkoli je Iljin v současnosti využíván kremelskou propagandou nejvydatněji, v Rusku nejsou nacistické tendence žádnou velkou výjimkou, přičemž slovem neonacismus zde není myšlen více či méně maskovaný lidový rasismus, jak ho známe z Evropy, ale skutečně hnutí odkazující se k Třetí říši a převádějící její ideologickou předlohu do ruských reálií. To je případ zejména už naštěstí několik let zakázané (Zdroj: Wiki) Nacionálně bolševické strany Ruska, jejímž spoluzakladatelem byl právě i Dugin.

Alexandrem Duginem a Eduardem Limonovem v roce 1992 založení Ruští „nacionální bolševici“ šokovali před lety svět svými akcemi a především ostentativně předváděnou symbolikou odkazující k insigniím Třetí říše, tedy zejména vlajkou kopírující nacistickou vlajku jen s hákovým křížem vyměněným za srp a kladivo, ale i znakem hnutí rovněž odpovídajícím říšské orlici, které je jen po ruském vzoru doplněna druhá hlava a svastiku opět nahrazuje srp a kladivo. Od těchto explicitních provokací nicméně nacionální bolševici po přelomu tisíciletí upouštějí a zastávají tradicionalistické a sociální postoje spolu s (z dnešního pohledu paradoxně) politikou neintervence, která se tehdy týkala především konfliktu v Čečensku. (Zdroj Wiki) Zpětně tak lze působení Nacionálně bolševické strany hodnotit spíše jako určitou formu provokace (jak dokazuje i třetí ze zakladatelů punkový hudebník Igor Letov) a na počátku snad i protestu proti Putinově imperialismu. Už samotná existence této strany a její personální propojení se současnou intelektuální elitou ale ukazuje cynismus celého ruského ideologického prostoru, kde se (dnes už zcela otevřeně) mohou zaměňovat pojmy, přepisovat historie a účelově falzifikovat fakta. Právě tak fungovali i nacionální bolševici, byť v jejich podání se částečně jednalo o jistou bizarní formu subverze, která však už tehdy nesla znaky jako ahistorický patos, kult násilí a striktně vertikální hierarchii, což jsou aspekty, které protekly (byť v rafinovanější podobě) do současného režimu, kde fungují jako typická cynická ideologie, jak ji popisuje Žižek nebo i například Václav Havel. (Havel, 1989) Celý případ nacionálních bolševiků navíc ukazuje něco, co Putinovi intelektuálové tak rádi předhazují Západu, tedy totální rozpad hodnot a pojmů s jejich významy.

Důležitou postavou a autorem nacionálně bolševické literatury je také nedávno zemřelý ruský opozičník (sic!) a předseda ultrapravicové strany Jiné Rusko Eduard Limonov. Ten je svým životem, původem i působením vlastně určitou karikaturou současné ruské schizofrenie. Limonov měl vedle ruských předků i manželku s židovskými kořeny (zdroj: Wiki) a politicky rovněž vždy střídal kritiku režimu z ultrapravicových, tradicionalistických i ultralevicových pozic, ať už šlo o SSSR, Jelcinovo nebo Putinovo Rusko. S Putinem pak sdílel schizofrenní distanc od SSSR a zároveň odsuzování jeho pádu jako impéria, když například ostře odsoudil Alexandra Solženicyna za jeho obžalobu stalinského teroru, jak glosoval Christian Kracht v psaní Davidu Woodardovi. „Solženicyn popisuje Limonova jako malý hmyz, který píše pornografii, zatímco Limonov popisuje Solženicyna jako zrádce své vlasti, který přispěl k pádu SSSR.“ (zdroj: Wikicitáty) Proč zde citaci reprodukovat je v souvislosti s Putinovou snahou rekonstruovat sovětské impérium a potlačit nepříjemné doklady o ruské historii snad jasné.

Eduard Limonov, zdroj: https://www.tempostretto.it


Limonov s Putinem také sdílí určitou specifickou představu o možnosti propojit jak ultralevicové, tak ultrapravicové myšlení, které si přivezl z emigrace v liberální Francii, kde nacionalisté vedli celkem otevřené diskuze s komunisty a společně někdy formulovali obdobnou kritiku neoliberálního diskurzu. Postupně se však Limonov spolu s Duginem přiklání k Iljinově paranoidní představě Ruska jako posledního ostrůvku tradice obklíčeného nepřáteli, což je trajektorie kopírující i Putinovu politiku, a je to právě Limonov, který Duginovi představuje prve zmíněného Ivana Iljina a vsazuje mu protizápadní a protiliberální představy spojené s často ignorantskou dezinterpretací západních společností, moderní a postmoderní filozofie. (Rubilina, 2020)

Limonov tak spolu s Duginem začíná blouznit o antiliberální revoluci, tedy konceptu, kterého se Dugin drží dodnes a který je v podstatě oficiální doktrínou ruské hybridní války se Západem. Cesty Limonova a Dugina se však po rozpadu SSSR rozcházejí, protože v novém svobodném diskurzu se Limonovův experimentální eklekticismus rozchází s Duginovým odmítnutím modernismu a „touze po věčnosti“, kterou přikládá ruskému národu a zmiňuje i v rozhovoru pro Český rozhlas. (Otevřené hlavy, 15. 6. 2020) Jakkoli se tak Limonov nakonec i v průběhu svého politického působení k ruskému režimu Vladimira Putina blížil a střídavě jej zavrhoval, stejně jako Dugin je i on symptomaticky přítomen v ruské státní ideologii i dnes.

V současnosti tak přes časový odstup od Iljina, Limonovovo lavírování a nedávnou smrt, můžeme sledovat nový revival nacionálně bolševického hnutí, které původně vzniklo souběžně už v meziválečném Rusku i Německu (Dugin, 2010), po určitém vzepětí na konci osmdesátých let, kdy „nacbol“ propojoval radikální nacionalisty a městské podzemní subkultury a opětovném pádu do bezvýznamnosti je nacionální bolševismus v novém kabátě opět rehabilitován, a tentokrát už, jakkoli nepřiznaně nebo oklikou, s politickou podporou, v centru ruské politiky.

Připomeňme zde tak v této souvislosti i mytologii a ikonografii „speciální operace ruské armády“ využívající písmeno Z, často vyvedené v barvách ruské svatojiřské stuhy, tedy černooranžové „bikolóry, která byla znovu uvedena v symbolickou aktivitu právě během ruské anexe Krymu a po ní a během intervenci na východní Ukrajině. (BVA, 23. 4. 2014) Všechno to jsou znaky syntetizující mnoho protichůdných proudů, stejně jako to dělal dnes již mrtvý nebo v jiných hnutích pohlcený nacionální bolševismus.

Vedle tohoto mixu v centru ruského establishmentu však dále existuje jak opoziční Nacionálně bolševická strana Ruska, se kterou byl před smrtí spojen E. Limonov (který měl mimochodem ukrajinský původ! Anonym, 2008), tak s Duginem spojená proputinovská formace Nacionálně bolševická fronta, která se ale rovněž odkazuje ke společné nacionálně-bolševické tradici v porevolučním Rusku.

Bylo by pochopitelně naivní se domnívat, že větší část ruské společnosti, která establishment podporuje, si je vědoma jak zmíněných teoretiků ruského fašismu, tak jejich odkazu v současné režimní ideologii a propagandě. Tvůrci této propagandy v nejvyšších patrech ideologické struktury však na tyto po dlouhou dobu spící tendence odkazují zcela evidentně, a proto s největší pravděpodobností i reálně. Extremismus tak není přítomen jen fyzicky a performativně v samotném letošním tažení na Západ, ale už velice dlouhou dobu i v úrovni ideologie a rétoriky. Je pak třeba se (podobně jako třeba Slavoj Žižek při jeho analýzách ideologií) ptát, proč na to západní intelektuálové nepřišli dříve než jejich tajné služby. Tato impotence je něčím, s čím se budeme muset mimo jiné také vyrovnat a najít způsob, jak být příště připravenější.

Zdroj: The Telegraph, https://www.telegraph.co.uk/news/2022/03/07/russias-z-could-become-next-swastika/


Reference:

Anonym, Nacionální bolševici jsou už i v Česku, Antifa.cz 16. 6. 2008

Dostupné online:

https://antifa.cz/content/nacionalni-bolsevici-jsou-uz-i-v-cesku

BVA, Odznak ruských separatistů: stuha z carské éry, kterou oprášil Putin, Idnes. CZ 23. 4. 2013

Dostupné online:

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/na-ukrajine-nosi-oranzovo-cerne-sluzky-symbol-ruskeho-patriotismu.A140422_140837_zahranicni_bva

ČT24, Národní bolševik Eduard Limonov k sobě přivedl extrémy, které se kdysi zdály nespojitelné, Česká televize 18. 3. 2020

Cit. 20. 3. 2022

Dostupné online:

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3064204-narodni-bolsevik-eduard-limonov-k-sobe-privedl-extremy-ktere-se-kdysi-zdaly

Otevřené hlavy, „Modernita osvobozuje člověka od samotného lidství“ Říká ruský filozof Alexandr Dugin, Český rozhlas 15. 6. 2020

Dugin, Alexandr, Metafyzika národního bolševismu, Národně bolševická strana Československa 2010

Dostupné online:

https://web.archive.org/web/20100216131452/http://www.narodni-bolsevik.org/Knihovna/NBSCS/6.pdf

Rubilina, Radka, Nekrolog: Ruský spisovatel a opozičník Eduard Limonov dělal všechno natruc a naopak, Aktuálně 19. 3. 2020

Dostupné online:

https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/eduard-limonov-nekrolog/r~3f99bef269c511eaaabd0cc47ab5f122/

Eduard Limonov na Wikipedii

Dostupné online:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Limonov

Nacionálně bolševická strana Ruska na Wikipedii

Dostupné online:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacionálně_bolševická_strana_Ruska

Bernard-Henri Lévy vs. Alexander Dugin, Amsterdam 2019, dostupné online: https://www.youtube.com/watch?v=x70z5QWC9qs

Dugin v pořadu Otevřené hlavy (Český rozhlas – Radio Wave 15. června 2020) dostupné online: ( https://www.mujrozhlas.cz/otevrene-hlavy/modernita-osvobozuje-cloveka-od-samotneho-lidstvi-rika-rusky-filozof-alexandr-dugin )

Evola, Julius, Vzpoura proti modernímu světu, Sol Noctis 2020

Griffin, Roger, Fašismus: Úvod do komparativních studií fašismu, Karolinum 2021

Havel, Václav, Moc bezmocných, Host 1989

Huntington, Samuel Phillips, Střet civilizací, Rybka publishers 2001

Jandourek, Jan, Putinův mozek Dugin: Západ je hřbitov toxického odpadu civilizace, pryč od něj. Forum 24 1. 3. 2022

https://www.forum24.cz/putinuv-mozek-dugin-zapad-je-hrbitov-toxickeho-odpadu-civilizace-pryc-od-nej/

Placák, Petr, Základem fašismu je válka. Denacifikovat potřebuje Putinovo Rusko, Deník N 9. března 2022, dostupné online:

https://denikn.cz/832098/zakladem-fasismu-je-valka-denacifikovat-potrebuje-putinovo-rusko/?ref=tit

Robinson, Nathan J., The Intelectual We Deserve, Current Affairs 14. 3. 2018

Dostupné online:

https://www.currentaffairs.org/2018/03/the-intellectual-we-deserve

Šimečka, Martin M., Historici Snyder a Harari společně v výjimečném rozhovoru přemýšleli o válce na Ukrajině a budoucnosti světa, Deník N 4. 3. 2022



2
Vytisknout
3029

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2022