17. listopad má být apelem budoucnosti, ne sentimentálním lkaním nad ztracenou minulostí

14. 11. 2019 / Bohumil Kartous

čas čtení 8 minut
Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Před 17. listopadem se vždy trochu obávám toho, co přijde. Obavám se toho sentimentálního vzpomínání, oplakávání, opakování stejného rituálu, který ze všeho nejvíce připomíná svátek zesnulých. Jdeme položit věnce k pomníkům, zazpíváme si Modlitbu pro Martu, vyslechneme pozůstalé a v zádumčivé náladě se rozejdeme kontemplovat nad tím, kdy vlastně ten 17. listopad zesnul, případně zda vůbec kdy žil. Spočívá v tom velká tragédie. Nikoliv 17. listopadu, ale toho, kam se česká společnost za posledních 30 let neposunula. Lká sama nad sebou jako hypochondrický slaboch. Část proto, že se domnívá, že 17. listopad zemřel, část se domnívá, že byl ukraden a část je přesvědčena, že to celé byl přece jen podvod. Ten lká tak a ten zas takhle, dohromady nakňučíme moc. Možná - a to je nejhorší - to bude většině úplně šumák.

Na jedné straně bude stát část společnosti, která si zvnitřnila étos 17. listopadu, ať už přímo či nepřímo, a ráda by, aby se vrátil. Nechci být jízlivý, ale při rozhovorech s těmito lidmi, většinou sečtělými a vzdělanými, narážím na neochotu připustit, že euforie počátku 90. let byla zároveň naplněna velkou dávkou naivity, poměrně slušně prohlubované upřímně věřícími i těmi, kdo na novém náboženství chtěli či uměli profitovat. Z toho vyplývající dogmatický boj s komunismem, s již tehdy neexistujícím nepřítelem, který donedávna odváděl pozornost od mnohem závažnějších fenoménů politického a společenského života v ČR. Teprve až v okamžiku, kdy se prezidentem stal populista ve schránce sociálního demokrata, premiérem oligarcha s neomezenou přizpůsobivostí, v parlamentu zasedli demagogičtí radikálové a spousta idiotů pod vlivem normalizace xenofobie nahlas uvolnila své “já”, protože už se to přece zase může. Šak to byli oni, kdo 17. listopadu bojoval za svobodu slova. 

Ano, s touto částí společnosti se ta první, lkající nad zesnulým, neshodne. Ti, kdo se domnívají, že 17. listopad byl ukraden či že to byla jen grandiózně zaranžovaná loupež, nebudou tolik lkát. S pivní hořkostí budou nadávat, jako nadávali takřka kdykoliv. Podvod to byl přece vždycky, jen když byli mladší, dalo se to lépe snášet, protože když je člověk mladší, “svět je jako květ” a nezáleží na okolnostech. Nejistota kolkolem pádícího světa v nich umocňuje pocit, že dříve přece bylo lépe, neboť kromě mládí měli i jaksi srozumitelně narýsovanou budoucnost ve světě, v němž sice člověk mohl očekávat změny a zvraty, nebyl ale vystaven situaci, kdy musí stále neustále odolávat bortící se a znovu se obnovující realitě, odehrávající se kdesi mezi fyzickou a virtuální existencí. 

V konečném důsledku z toho bude zase chandra. Do toho vstoupí různí farizejští aktéři typu Klause staršího, kteří na základě svého současného zadání odvedou pozornost od aktuálních problémů a neomylně nepomohou ke zmatení jakékoliv smysluplné představy o tom, co znamenal 17. listopad a kam jsme od té doby došli.  

A právě to, kam jsme došli a zejména kam bychom chtěli směřovat, by mělo být ústředním tématem něčeho tak významného, jako je 80. a 30. výročí 17. listopadu 1939 a 1989. Boj za demokracii (ne tyranii většiny), za svobodu slova (ne za její zneužívání), za rovnoprávnost (ne za rovnostářství) nikdy nekončí, což je možná jeden z nejhorších důsledků naivity vzešlé z euforie 90. let. Lkaní nad tím, že se étos kamsi vytratil, je pouze doznáním, že jsme nepobrali skutečnost. 

V situaci, kdy se v ČR postupně etablovala nová mocenská struktura, jejíž podstata je oligarchická, by právě toto mělo být hlavním apelem takových událostí, jako je výročí změny společenské smlouvy.

Jeden oligarcha je premiérem, další si vodí prezidenta a další politiky jako cvičené opičky a otevřeně pracuje pro zájmy autoritářských a totalitních režimů, odvolávaje se na business. Navíc si pěstuje nový populistický výhonek, jenž by mohl s tím prvním pohodlně utvořit koalici. V jejich pozadí stojí další skupiny, dohromady pár desítek, menších stovek jedinců, kterým je vcelku jedno, jaká budoucnost čeká českou společnost, jelikož oni mají své záchranné scénáře lokalizovány jinde a s ignorancí sobě vlastní těží bez ohledu na dopady. Jak říkal jeden insider, ČR je v jedné věci podobná Ukrajině, a to je vlastnická struktura. 

Neuvědomujeme si dostatečně, co to znamená. Znamená to trvalou snahu omezovat a zneužívat veřejný zájem ve prospěch ekonomicky rozměrných a tedy vlivných. Neuvědomujeme si dostatečně ten handicap, obří zátěž, kterou tato skutečnost způsobuje. Pokud si to neuvědomujeme, těžko s tím můžeme něco dělat. Těžko můžeme nacházet smysluplná řešení k omezování vlivu těchto skupin a ke změně diskurzu, který je ze strany těchto skupin záměrně manipulován prostřednictvím protagonistů, jako je Klaus, média, která vlastní a následně armádou užitečných obětí života v minulosti. 

O tom, v jaké situaci se česká společnost ocitá, výborně hovoří předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Poukaz jednoho z nejrespektovanějších právníků v této zemi na situaci v Maďarsku a Polsku, by měl být pro občanskou společnost v České republice významným varováním a trvalým důvodem k mobilizaci. Nikoliv k mobilizaci jedné demonstrace za půl roku, jakkoliv byla masová. Trvalá hrozba vyžaduje trvalou rezistenci a hledání cest, které zabrání, aby se stala realitou. Nedojde-li postupnou cestou, přes pravděpodobné předčasné prezidentské směrem k parlamentním volbám, k nárůstu dostatečně silné politické síly, jež by dokázala odebrat současnému politickému populismu jeho výsostné postavení, nelze nabýt jistoty, že ČR nečeká podobný osud, jako dvě země, které poslední dekády sledovaly podobnou trajektorii vývoje. 

Vedle toho je nutné se vzpamatovat, protřít zrak a hledět pokud možno co nejdéle do budoucnosti. V ní reálně hrozí, že Česká republika přijde o své ekonomické jistoty, na kterých stojí současná konjunktura, a v závislosti na měnící se ekonomické realitě začne zaostávat a strádat. Nutně potřebuje jasnou strategii, která tyto hrozby vezme na vědomí a bude se snažit těžit z příležitostí, které se nabízejí. Není jich málo, Česká republika má obrovský potenciál, který je nevyužitý a mrhá se jím ve prospěch jiných. Pouze tehdy, budeme-li sami umět vytvářet dostatečnou přidanou hodnotu a budeme z ní těžit ekonomicky, občansky, sociálně, kulturně, budeme z ní schopni na těchto úrovních schopni investovat do dalšího rozvoje, máme šanci na perspektivu. 

Jestli tedy chceme využít 17. 11. k něčemu skutečně prospěšnému a užitečnému, musíme se zbavit potřeby pořádat v tento den pohřby a na místo toho křtít. Není toho vůbec málo, co se podařilo za 30 let vývoje v demokratickém režimu. Ve srovnání s celým posttotalitním prostorem střední a východní Evropy, ve srovnání s postsovětským blokem máme stále jednu z nejlepších výchozích pozic. V krátkém sledu jsem měl možnost získat vhled do situace zemí, jako je Bělorusko, Makedonie, Gruzie. Pokud bychom se měli vyrovnávat se zátěží a bezvýchodností těchto společností, lkaní by bylo na místě. Za těch 30 let jsme si vybudovali úplně jinou, mnohem nadějnější pozici. Významná, dokonce možná většinová část české společnosti si to uvědomuje a nechce dobrovolně ustoupit. Potřebuje ale slyšet, že budoucnost má nějaké reálné obrysy, že k tvarování budoucnosti je nutné podílet se, nejen přihlížet, že nad minulostí nemá smysl lkát, ale vzít ji jako fakt, co nejpřesněji popsat situaci, ve které jsme a nenechat se stále dokola svádět k sentimentu. Nejsem si jist, zda 30. výročí 17. listopadu bude dostatečně využito v tomto smyslu. Doufám ale, že se podaří ten plačtivě ublížený pohřební rituál posunout k něčemu, co připomíná život.

 

 

0
Vytisknout
9383

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019