Liberální demokracie v postkomunistických zemích: Taková nádherná katastrofa?

10. 8. 2018 / Karel Dolejší

Ve Střední a Východní Evropě byl s nesmírnou rychlostí za necelých 30 let prošustrován politický kapitál, který Západ vytvářel od roku 1945.


Když se zhroucením čerstvě vybudované lanovky zbortí i Basilův projekt otevření lignitového dolu, samozvaný společník Zorba, který neúspěch v nemalé míře sám zavinil bezstarostnou bohorovností, glosuje výsledek slovy: "Taková nádherná katastrofa!" - Zorbova prostá chuť k životu přežívá všechny transcendující projekty, které by jí podle tradičních představ (post)křesťanského Západu měly dát vyšší smysl, a smiřuje se stoicky s libovolným výsledkem - "dokud žiji".

Zorba také představuje ukázkový příklad absolutního upřednostnění "malých dějin" - těch osobních, soukromých, naplněných zpravidla cyklickou časovostí - před historií s jejím (údajným) směřováním k čemusi vyššímu.

Obojí představuje typické znaky mentality, kterou v Češích, Moravanech a Slezanech záměrně a usilovně pěstovala komunistická normalizace, a na níž opět staví vznikající "koblihový" režim. Pro budovatelský fanatismus 50. let již za Husáka zůstalo minimum prostoru - cílem se naopak stalo dosáhnout toho, aby zklamaná a otupělá veřejnost v co největší míře vyklidila veřejný prostor a ponechala jej ke správě stranickým šíbrům organizujícím s pomocí satelitních "společenských organizací" všelijaké inscenace "lidové jednoty".

Zorbova dilemata mezi živočišnou bezprostředností a asketickou transcendencí, mezi "malými dějinami" a historií, však mohou mít i obecnější charakter. Nevyčerpávají se v proslulém zklamání lorda Byrona z malodušných, poživačných, vypočítavých a křiváckých Řeků, které idealistický revolucionář objevil namísto školského antického ideálu.

Přežít širší poměry, s nimiž se člověk při veškerých výhradách v zásadě identifikoval, v jejichž opravitelnost a napravitelnost spolu s Karlem Raimundem Popperem nakonec věřil, to věru není žádnou výsadou lehkomyslných Zorbů, jejichž samorostlé dionýství se s nějakou reflexí neobtěžuje. Děje se to právě tady a teď velmi mnoha lidem - těm, kdo polistopadový režim považovali či dosud považují za sdostatek plastický a flexibilní, aby byl do značné míry schopen nápravy v intencích původních úmyslů z přelomu let 1989-1990. Nebo jinak - považovali či považují první Českou republiku za rozhodně plastičtější a flexibilnější (také ve smyslu potenciální kapacity podporovat sociální soudržnost) než principiálně monopolistické, völkisch, xenofobní a iliberální "cosi" deroucí se zuřivě a bez jakýchkoliv skrupulí na její místo.

Otázku, zda ještě dává smysl v nějaké podobě křísit tradici listopadu 1989, nebo je třeba ji každopádně opustit a přijít s něčím novým, ponechám na tomto místě nezkoumanou a neřešenou.

Mám záměr skromnější: Předložit osobní názor na to, zda liberální demokraté postkomunistických zemí mohou alespoň s jakýmsi oprávněním pronést stejnou větu, jako Zorba v proslulém Kakojannisově filmu.

Domnívám se, že odpověď zní jednoznačně: "Ne". Není to věru nádherná katastrofa. Jde o stěží uvěřitelné selhání celé jedné generace politických elit i občanstva.

Ve Střední a Východní Evropě byl s nesmírnou rychlostí za necelých 30 let prošustrován politický kapitál, který Západ vytvářel od roku 1945. A sotva by něco takového bylo možné, kdyby demokratický étos nových režimů tak ostře nekontrastoval s "útěkem před právníky" během obrovských majetkových přesunů, které i v tragických dějinách Střední a Východní Evropy nacházejí jen málo precedentů. Pokusy "budovat demokracii" narážely ovšem na řadu různých překážek, včetně dobře doložené reprodukce starorežimních elit v transformační fázi (ukázkový příklad zde představuje Andrej Babiš osobně), nicméně za rozhodující je podle mne třeba mít neslučitelnost demokratické rétoriky s cynickým a mafiánsky vedeným "vytvářením kapitalistů", které dříve či později muselo podkopat legitimitu režimu, stejně jako zásadně podvázalo ekonomickou výkonnost.

Klíčem k případné nápravě proto rozhodně není náhradní náboženská víra v plebiscity a "lidovou lidovládu" 2.0, jak ji prezentuje aktuální český populismus. Ten v žádném ohledu nenapraví rozpor mezi nominální politickou demokracií a faktickým ekonomickým autoritářstvím, které právě opustilo svůj vlastní vymezený prostor a v podobě marketérského projektu ANO válcuje demokratickou politiku. Liberální demokracie by mohla přežít či ožít jedině v případě, že by se podařilo překonat principiální vyloučení demokracie a rovných příležitostí ze sféry ekonomiky - jinými slovy zbavit se osudového dědictví polistopadové "transformace", jak ji prosadil Václav Klaus a jak ji stvrdil Miloš Zeman.

Vedle toho je ovšem možno hýčkat si pro vlastní i cizí potřebu řadu osobních těšítek a šidítek, včetně kultu Václava Havla, s nímž to mnozí nepochybně dotáhnou až do důchodu, případně i dál. Zatím se nezdá, že by tak někdo činil politicky či alespoň ideově produktivním způsobem - může se to ovšem změnit.

Lze dokonce sám sobě namlouvat, že kolem první České republiky z let 1993-2018 se právě teď hodí budovat podobný idealizující vyznavačský mýtus, jaký již dávno do značné míry neprávem opěvuje první Československou republiku.

Avšak problém stojí jinak: Přežili jsme totiž poměry, které přinejmenším potenciálně byly "slušné" - a dožili se nových, o jejichž "slušnosti" lze z principiálních důvodů úspěšně pochybovat.

Nelze se vyhnout otázce, zda, jak a nakolik lze ještě ve zmíněné situaci žít s nějakým pocitem osobní důstojnosti "přesunutým do soukromí".

Slepý hédonismus totiž navždy zůstane dostatečnou odpovědí jen pro národ Zorbů.

2
Vytisknout
6841

Diskuse

Obsah vydání | 14. 8. 2018