Otevřený dopis premiérovi České republiky

Už jste se adaptoval na horko, pane Babiši? A co země, kterou vedete?

9. 8. 2018 / Beno Trávníček

Vážený pane premiére,

máme tu momentálně přes všechny diskuse a okolnosti vládu s důvěrou, tedy vládu teoreticky akce-schopnou. Chci se veřejně zeptat (ve světle apokalyptických současných klimatických jevů a jejich následků - tedy v zájmu veřejném) jak bude současná vláda pracovat na záchraně našeho společného životního prostředí pro budoucí generace?

Neptám se na adaptační opatření, která jsou nepochybně také nutná, abychom nějak překonali čas do okamžiku, než se nám podaří alespoň částečně zvrátit klimatické dopady, které jsme jako současná civilizace minimálně spolu-způsobili. Na adaptačních opatřeních například pro sucho vláda zřejmě pracuje a pracovala i v minulosti, ale pokud ruku v ruce nepůjdou opatření tvrdší a zásadnější s cílem dramaticky zmírnit náš atak na přírodní základ civilizace, může také jednou být vhodným adaptačním opatření v Česku třeba pěstování jedlých kaktusů na jižní Moravě.

Domnívám se, že skoro všichni více či méně zaměňujeme pojem adaptace za pojem záchrana životního prostředí a cíleně či mimoděk tak na jeho skutečnou záchranu rezignujeme. Stylem: "Copak s tím naděláme, když už to došlo tak daleko, aspoň si ještě trochu užít". Nebo: "Tamti škodí víc, tak co my můžeme".

Pokusím se uvést příklady:

U poškození ozonosféry boj za záchranu životního prostředí spočívá ve vymýcení nejškodlivějších látek (zejměna tzv. tvrdé freony). Adaptace pak například v tom, že neležíme při opalování na sluníčku týden, ale jen třeba 20 minut a místo desítky krému si koupíme v lékárně kvalitní padesátku plus a na oči brýle s kvalitním UV filtrem.

V zemědělství pak spočívá významný pokus o záchranu životního prostředí například v tvrdém vymáhání ozdravných postupů na zemědělské půdě od osob povinných péčí k ní – jde především o její zásobení dostatečným množstvím organických látek tak, aby se zvýšila její kapilarita (tj. i jímavost vody) a úživnost a současně ve vymáhání masivního naředění monokultur (pšenice, vojtěška, kukuřice aj.) pomocí pásů dusíkotvorných a erozi bránících rostlin a též pomocí mnoha remízů a další nelesní zeleně (bránění erozi, hospodaření s dešťovou vodou). Adaptace je také jasná – znamená dočasné pěstování plodin, které dokážou v současné místy již polopouštní krajině růst a plodit; případně závlahové systémy do doby, než se nám podaří vrátit do krajiny dostatek přirozené vody (například podporou malého vodního oběhu pomocí masivního nárůstu množství zeleně v krajině a tak i transpirace). Ekvivalentem u vlastníků lesů je odhlédnout od produkce dřeva jako modly lesnického hospodaření (opět zejména pomocí monokultur) a budovat vedlejší funkce lesa, tak jak nás to učili už na základní škole a tomu podmínit zejména vhodnou skladbu dřevin.

Jako techničtější příklad z mnoha dalších bych uvedl dopravu nákladů v Česku (při vědomí, že naše silnice brázdí desetitisíce kamionů denně – viz veřejně dostupné sčítání průjezdů). Známým adaptačním opatřením je mýtný systém, který vybere (jako čistý zisk z jeho provozování) alespoň nějaké peníze na látání silnic a dálnic, které zdevastují zejména kamiony a umožní postavit třeba nějaké protihlukové zábrany či obchvat v kritických místech atp. Pokud bychom ale opravdu chtěli bojovat za zásadní ochranu životního prostředí před efekty způsobenými nákladní dopravou, je nutné budovat moderní obnovitelné zdroje elektrické energie včetně úložišť, elektrifikovat postupně železniční tratě, které ještě elektrické nejsou a okamžitě započít s chytrým postupným přesunem co nejvíce nákladů z kamionů na koleje například podle principu, kdo jede v Česku kamionem více než 200 km, musí alespoň jednou na koleje (to už je například cesta z Prahy do Brna – ulevilo by se tedy i masivně D1).

Na závěr bych uvedl zásadní příklad boje za zdravé životní prostředí z Horního Rakouska, kde hned vedle hnědouhelné klasické elektrárny stojí spalovna komunálních odpadů (logicky díky povinným stupňům čištění s lepší bilancí spalin než elektrárna). Pokud je dost odpadu, jede se na odpad. Na uhlí se jede, když odpad dojde. Že chytré spalování odpadu za využití maximálního množství vznikající energie nese příznivější ekologickou stopu než pálení fosilního hnědého uhlí, je nasnadě. Vyrobené teplo vytápí horkovodem několik málo desítek kilometrů vzdálené velké město, kde zrušili z tohoto důvodu spádové plynové kotelny. Máme několik míst v ČR, kde by toto šlo velmi dobře aplikovat. Je zájem státu, aby se tak stalo do roku 2024, odkdy platí (volně řečeno) zákaz skládkování popelnic. Jen stát může efektivně zabojovat s tzv. nimby-syndromem.

Pane premiére, chci tedy veřejně poprosit, aby současná vláda sdělila veřejnosti kromě svých plánů v adaptaci na změnu klimatu také svoje plány boje za záchranu našeho společného životního prostředí (voda, půda, ovzduší, klima). Tím vůbec neříkám, že nějaké takové kroky již neběží (viz třeba Zelená úsporám, Dešťovka, Kotlíky). Velké národohospodářské problémy ale zatím, zdá se, unikají a kupodivu ani novináři na ně výrazně nepoukazují.

Zároveň bych chtěl podotknout, že tento text není diskusí o systému evropských ani národních dotací. Chtěl by jen zahájit diskusi o činnostech, které bychom měli navrhnout a prosadit a na které je pak případně možné navrhovat a prosazovat i rozumný systém dotací, pokud to bude nezbytné. Slovo dotace tedy ve Vaší reakci vůbec neočekávám.

0
Vytisknout
3452

Diskuse

Obsah vydání | 14. 8. 2018