Zbytečný Hřebejkův film

29. 4. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 3 minuty


Nechoďte na nový Hřebejkův film Zahradnictví: Rodinný přítel, zklame vás, je zcela zbytečný. Nerozumím, proč Česká televize financuje takovéto banality a proč na ně dává peníze Státní fond pro rozvoj kinematografie, případně Evropská unie.

Svět se radikálně mění kolem nás, politicky, ekonomicky a sociálně. Za pár let budou kolem nás jezdit jen samořídící auta a veřejné dopravní prostředky, podstatnou část i profesně kvalifikovaných pracovních příležitostí převezmou počítače a umělá inteligence, evropské a světové struktury se rozkládají pod vlivem autoritářství, nacionalismu, xenofobie a despotismu a Jan Hřebejk a Petr Jarchovský vyrábějí za veřejné peníze další útěšný nostalgický televizní film (na velké plátno v kině toto "dílo" vůbec nepatří) z doby před pětasedmdesáti lety zase o tom, jak jsme "trpěli".



Film začíná v roce 1939, kdy se po začátku německé okupace tři bratři rozhodnou bojovat proti německým nacistům rozšiřováním letáků a posíláním šifrovaných zpráv vysílačkou do zahraničí. Samozřejmě je okamžitě zatkne gestapo, nezatčený zůstává pouze jejich rodinný přítel, lékař Jiří Erben, který pomáhal manželce jednoho ze zatčených "hrdinů" při porodu a pak se o tři sestry, jejichž manželé byli zatčeni, a o jejich malé děti během šesti let války nezištně stará. Přitom se do jedné z manželek, Vilmy,  (hraje ji Anna Geislerová) zamiluje, a miluje ho i její dcera. Málem mezi oběma partnery dojde k milostnému vztahu, zejména proto, že rodina dostane od německých úřadů vyrozumění, že Jindřich, Vilmin muž v nacistickém vězení zemřel.

Rodina uspořádá mrtvému muži honosnou pohřební tryznu, jenže než se může milostný vztah mezi lékařem Erbenem a Vilmou rozvinout, válka skončí, před domem tří sester s dětmi se utáboří ruští vojáci, a vrátí se nenadále domů i Jindřich, navzdory tomu, že rodina dostala oficiální oznámení, že je mrtvý.

Krátkodobě to vypadá, že by se film mohl rozvinout v mírně zajímavou studii konfliktu loajalit - Vilma lékaře Jiřího upřímně miluje, ovšem po Jindřichově návratu z nacistického vězení svou lásku k němu potlačí. Lékař z rodinného kruhu tří sester odchází - a Hřebejk a Jarchovský ho vhodně a pohodlně nechají po roce 1945 zemřít na tyfus, když pomáhá jako lékař v osvobozeném koncentračním táboře v Terezíně. Jediný potenciálně zajímavý motiv filmu je tak zrušen a snímek se už zcela propadne do banality.

Film je dlouhý a nudný. Má celou řadu mrtvých míst.  Proč navštěvovat historické události, když jejich zpracování nepřinese jedinou novou myšlenku? K čemu to je?

Jediné, co na filmu zaujalo, byla digitálně dokonale zrestaurovaná nahrávka písně Voskovce a Wericha "V domě straší duch", která vyšla r. 1934 na sedmdesátiosmičkové šelakové gramofonové desce. Znám jí důvěrně v původní verzi, kde je samozřejmě slyšet syčení původní nahrávky. Při závěrečných titulcích filmu vám zpívají Voskovec a Werich v dokonalé dnešní digitální kvalitě. Pozoruhodné, co technika dnes dokáže. Třeba o tom měl být nový film Hřebejka a Jarchovského. Ale nebyl. Vrátil se do bezpečné zóny nostalgie, konvenčního narativu o tom, jak jsme všichni byli oběti, a banality.

Čeho se filmoví tvůrci bojí, že netočí filmy o tom, o co dnes skutečně jde?

0
Vytisknout
15678

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2017