Hlavním důsledkem demise bude paralýza
Česká politika je mrtvá
4. 5. 2017
/
Bohumil Kartous
čas čtení
8 minut
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous
Dle učebnic volí lidé v demokracii politiky, aby se starali o věci veřejné. Ekonomický princip upřednostňování určitého typu profitu by měl vést voliče k tomu, aby volili ty, kdo jejich vlastní zájmy ochrání. Jenže takové ekonomické pravidlo zdegeneruje v okamžiku, kdy přestane platit vazba odpovědnosti k voliči a subjekt v držení moci si začne uvědomovat, že místo naplňování zájmu svých voličů může beztrestně naplňovat zájmy vlastní, jakkoliv mohou být kontradiktorní k jeho mandátu. Demise, kterou podává současná vláda, není než viditelnou projekcí současného stavu české politiky, v níž, s Havlovými slovy, se koncentrují ve vysoké míře ti nejméně vhodní. Odtrženost politiky od skutečného života je reprezentována frenetickou snahou o udržení moci za jakoukoliv cenu v mezích rozpadajících se pravidel společenské odpovědnosti. Nedůvěra se prohlubuje, většina politických stran je zdiskreditovaných. Trvalá potřeba autentické politiky narůstá. Místo o demisi vlády by se mělo mluvit o demisi demokracie.
Karel Dolejší píše ve svém podnětném textu o pokrytectví Bohuslava Sobotky ve vztahu k Andreji Babišovi, že Babišova soukromá strana je "první privatizovanou partají v dějinách ČR". Tak to úplně není. Babišova partaj není privatizovaná, ona nikdy nebyla veřejná. Je to od počátku privátní politický business založený na ochraně zájmů jednoho člověka. Skutečná privatizace české politiky k němu ale nepochybně vedla.
Privatizace začala u stran, které původně byly postaveny na modelu organizace k ochraně zájmů určité části elektorátu v podobě, v jaké se tyto strany zformovaly za posledních řekněme 140 let na základním pravolevém půdorysu ochrany kapitálu a ochrany práce s centristickými subjekty, které deklarují jako prioritu nějakou další hodnotu (rodina, životní prostředí...). Učebnicovým předpokladem je, že taková strana je ve své politice založena na společném jmenovateli zájmů svých voličů, které destiluje ve směru zdola nahoru a transformuje je v politiku.
Jenže k tomu v ČR po roce 1989 nikdy úplně nedošlo. Politické strany sice vytvořily pluralitní prostor, ale nikoliv zcela na tomto principu. Česká společnost je posttotalitní a i politickou pluralitu měli najednou většinově vytvářet lidé, kteří před tím byli pevnou součástí totalitních struktur a jejichž smyšlení nutně bylo postiženo degenerovaným politickým uspořádáním. Komunistická strana nebyla ve své poslední fázi ničím jiným než privatizovanou stranou držitelů moci, kteří si propagandou a ústavně zaručenou vládou jedné strany mohli pouze přerozdělovat funkce na základě nějakého vnitřního boje v rámci stranické hierarchie.
Teto princip se nutně musel promítnout do toho, jakým způsobem se konstituovala politická scéna po roce 1989. Všechny tzv. tradiční strany, jakkoliv se tvářily disentně vůči předchozímu systému, inkorporovaly se svými totalitou postiženými členy a voliči kus totality samé. Výsměchem budiž třeba ODS, založená technokraty, kteří transformovali mocenský potenciál do podoby toho, co ještě nemohlo být vyvoláno přirozenou politickou poptávkou (ochranu zájmů kapitálu). Chlapci okolo Klause si totiž stranu založili sami pro sebe, jelikož předpokládali, že procesem privatizace poptávka vznikne, a to zejména jejich vlastní.
Totéž potkalo druhou hlavní stranu českého politického půdorysu polistopadových let, ČSSD. To, co vidíme nyní, je totálně vykradená struktura, která prodělala kvazi-blairovský půlobrat k "moderní levici" a nachází se ve stavu nehezky působícího rozštěpu mezi nacionálně socialistickým populismem Zemanových pohrobků, udržovaných při životě částí členů a elektorátu vyživovaných iluzí retroutopie šířící se z Hradu, a krajně nedůvěryhodnými kariéristy typu Sobotky, Zaorálka či některých nových tváří ve vedení strany, které použily ČSSD jako výtah k vlastnímu sociálnímu úspěchu a nejsou reálně schopni více než neumětelských mimiker toho, co považují za levicovou politiku. Toporně odezírají ze rtů svého rozpadajícího se elektorátu, jehož požadavky nemohou uspokojit, protože se ocitají v kleštích mezi nacionálsocialismem a prostitucí s těmi, vůči kterým by se měli vymezit. Není snad v ČR strana, která by si více rozuměla se Svazem průmyslu než ČSSD.
To jsou skvělá vodítka pro projekty typu Věcí veřejných, Úsvitu a v nejvrcholnější podobě Babišova tzv. "hnutí", termínu, jenž popírá podstatu samotného projektu. Proč složitě privatizovat stranu, v níž se člověk nutně setká s antagonismem, založeným na odlišných zájmech, jenž není možné jednoduše eliminovat, když si může založit vlastní projekt a vládnout v něm manažerským (totalitním) způsobem? Babiš je přímým důsledkem nedůvěry v tradiční strany, to je banální sdělení, které je však nutné neustále připomínat. Zároveň ale nelze předpokládat, že se nedůvěryhodné, vnitřně depolitizované strany stanou nějakou funkční protiváhou. Jde o střet zprivatizovaných s privátním, v němž je volič pouze nevděčným přihlížejícím a režisérem neschopným jiného řešení na základě stejného resentimentu, jenž konstituoval politickou scénu. Voliči nejsou obětí, jsou demiurgy. Fakt, že česká politická scéna je v krizi, je odrazem krize společenské.
Demise, která nyní bude plnit média až do voleb, je jen další extenzí stavu věcí. Komentáře a "analýzy" budou donekonečna opakovat postoje založené na náklonnosti k té či oné straně politického předvolebního boje a budou tak velmi efektivně zakrývat podstatu věci. Tou je v případě demise úplný rozklad odpovědnosti za politické řízení země na několik měsíců, paralýzu některých procesů a totální nasazení politiků v kampaních, kde se budou snažit obhajovat zájmy svých stran, tedy především své vlastní. Do toho nevypočitatelný faktor Zeman, pro nějž je tento nečekaný dar jednou z posledních příležitostí vložit své Já I. do běhu věcí v této zemi. Pravděpodobně se dohodne s Babišem, který potřebuje ovládat svá ministerstva až do voleb, že vláda bude v demisi (ne)pokračovat, a stát tak bude živit desítky politických budižkničemu na ministerstvech (nejde jen o ministry, ale i jejich náměstky a politicky najmenované podržtašky), kteří budou nepokrytě vést kamapaň a drze ji vykazovat za službu lidu. Náklady a ztráty způsobené tím, že jsme se přenesli do stavu, v němž si politická reprezentace uvolnila ruce pro předvolební boj a moc, ponese daňový poplatník. Jde o naprosté selhání, nad nímž si ani parlamentní opozice nemůže mýt ruce, neboť kauzalita sahající daleko před toto volební období je neúprosná.
Řešení za současného stavu neexistuje. Populistické proudy a v pozadí operující lobbyistické skupiny nedovolí transformaci "tradičních" stran v obhájce skutečných zájmů voličů a Babiš zůstane Babišem. Jedinou reálnou možností je vznik nových stran na principu autentické participace voličů s prvky jejich přímého zapojení do rozhodovacího procesu. Problém ale je, že české společnosti zatím stačí ke "štěstí" pokrytecká volba hypoteticky menšího zla, což je za dané situace akt prohlubující agónii.
Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.
Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.
15646
Diskuse