Jiří Drahoš: President by měl být obhájcem potřebných a zrcadlem úspěšných

4. 5. 2017 / Ivan Větvička

Když akademik Jiří Drahoš koncem března 2017 oznámil, že se uchází o úřad hlavy státu, vyvolal příznivý ohlas médií, která však nevěnují dostatečnou pozornost skutečné náplni jeho výzkumu. Zde se dočtete více. Opomíjena je například práce profesora Drahoše pro zbrojní průmysl. Je spoluautorem dvaceti patentů, ale žádný z nich se neuplatnil ve výrobě. Bývalý předseda Akademie věd v rozhovoru ostře kritisuje hodnocení české vědy, mezi dalšími tématy neváhá pranýřovat bezohlednost farmaceutických firem a hyenismus léčitelů.

Co jste zkoumal, než jste se stal předsedou Akademie věd?

Zabýval jsem se dvoufázovými reaktory. Fáze je synonymum pro skupenství hmoty. Reaktor si představte jako sklenici šampaňského, kde kapalinou stoupají bublinky plynu. Já například zkoumal, zda je lepší, aby kapalinou procházely malé nebo velké bubliny. Věnoval jsem tomu většinu výzkumnického života.

A na co jste přišel?

Studovali jsme také chování bublin plynu ve fluidní vrstvě, představte si ji jako provzdušněný tekutý písek. Ve spolupráci s kolegy ze Semtína jsme se koncem 80. let snažili zdokonalit sušení střelného prachu teplým vzduchem. Do roštu, na kterém schne vlhký prach, jsme namontovali čidlo, které měřilo změny tlaku. Podle tohoto údaje obsluha poznala, nakolik je materiál vysušený a mohla tomu přizpůsobit průtok vzduchu roštem. Kvůli nebezpečí výbuchu byl kolem sušičky nasypán ochranný zemní val.

Černý střelný prach (směs draselného ledku, dřevěného uhlí a síry) se jako výmetná náplň do nábojnic nepoužívá od konce 19. století, kdy byl nahrazen výkonnějšími bezdýmnými střelivinami. Co jste tedy sušili?

Je to trochu jiný střelný prach, než se používal za prusko-rakouských válek.

Čtenáře bezdůvodně podceňujete, když se zdráháte být konkrétnější. Doplním tedy informaci za vás: Základem bezdýmného střelného prachu je nitrocelulosa (střelná bavlna). Její laboratorní příprava dříve patřila k nejzábavnějšímu učivu hodin chemie. Kdo nechyběl a zkusil, co dokáže chomáček vaty vystavený účinkům kyseliny dusičné, spatřil na vlastní oči její explosivní hoření. Byla to nejbouřlivější reakce, jakou se naše školství odvážilo demonstrovat ve třídách. Pro použití v palných zbraních je potřeba nitrocelulosu zpracovat tak, aby náplň v nábojnici hořela pomaleji a rovnoměrněji. Při průmyslové výrobě bezdýmného střelného prachu se vláknitá nitrocelulosa mění působením rozpouštědel a hnětení na homogenní želatinu, z níž lze lisováním a řezáním vyrobit zrna různých tvarů. Jednodušší a levnější je výroba drobných kuliček ve vícefázovém reaktoru, kde se nitrocelulosa nejprve rozpustí, obohatí o další látky a požadovaná směs se vyloučí v podobě kulatých zrnek. Řezaná zrna i kuličky vyrobené v reaktoru je třeba opatrně vysušit teplým vzduchem, a právě tento proces jste se pokusil zdokonalit.

Ještě bych snad dodal, že když jsme dokončili optimalisaci procesu sušení, přišla sametová revoluce. Najednou jsme byli všichni pacifisté a zájem o výrobu zbraní a střelného prachu opadl. Napsali jsme několik expertních zpráv, nechali postup patentovat a vše putovalo do šuplíku. Mezitím naše trhy hbitě obsadili dodavatelé, kteří pacifismu nepropadli. Je to typický příklad výzkumu, který skončil patentem, ale k ničemu to nevedlo.

Máte 20 patentů, z nichž polovina je registrována v zahraničí. Podařilo se některý dovést do výroby? Stojí někde továrna, kde by pracovala linka podle vašeho návrhu?

Ne, ale jsem spoluautorem patentu na recyklaci PET lahví. Působením mikrovln dokážeme materiál rozložit na výchozí látky, ze kterých lze vyrobit novou láhev v potravinářské čistotě. Jedna zahraniční firma od nás koupila technologii na poloprovoz. Mikrovlnami dokážeme tavit i sklo nebo čedič. Také tento patent jsme prodali do zahraničí, ale tamní firma zkrachovala a z realisace sešlo.

Po ničivých povodních v roce 2002 bylo zmraženo velké množství zaplavených knih, aby je bylo možné postupně vysušit. Podílel jsem se na vývoji mikrovlnné sušárny, která pracuje rychleji než klasická teplovzdušná nebo vakuová zařízení. Mikrovlnné záření knihy zároveň desinfikuje. Na zkušební sušárně jsme bez problémů vysušili 1,5 tuny knih, ale nedokázali jsme se prosadit mezi zavedenými sušárníky, kteří nalezli v záchraně knih po povodních výnosné podnikání na mnoho let a nechtěli proces urychlit. Byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že lidé spojí síly, aby se knihy co nejdříve vrátily z mrazáků do knihoven.

Záliba v díle Járy Cimrmana u vás tedy nevyklíčila náhodou. Úděl inženýra není lehký. Ani přijatý patent není zárukou úspěchu. Navíc patentovat lze i neužitečné nápady.

V tom s vámi souhlasím. Patent je stále jenom papír v šuplíku, navíc časem někdo přijde na to, jak vaši ochranu obejít. Rozhodující je, zda se podaří prodat licenci.

Ani potom není vyhráno. Licenci může koupit firma, která ji uloží do trezoru. Pojistí se tak, aby konkurence neohrožovala jejich (třeba méně efektivní, ale zavedený) provoz.

Takto se chovají především výrobci léčiv, kteří jsou velmi tvrdí obchodníci. Pokud sami vyrábějí lék, do jehož vývoje investovali miliardu dolarů, a někdo objeví výrazně účinnější molekulu, koupí od něj licenci, nápad zamknou v šupleti a možná se jím budou zabývat až v době, kdy za svůj původní lék utrží očekávaný zisk. Z pohledu pacientů to není vůbec humánní, ale takto to v businessu funguje.

Dalším měřítkem úspěchu vědců jsou články v časopisech, které mají vysoký „impaktový faktor“ (IF), což je číslo, které udává, v kolika dalších článcích je text průměrně citován. Čím vyšší číslo, tím „lepší“ časopis, čím více takových článků, tím „lepší“ vědec, bez ohledu na téma výzkumu a skutečný význam objevu.

Tato primitivní úměra je podstatou „kafemlejnku“, systému, podle kterého je hodnocena většina výzkumných a vývojových pracovišť v České republice. Do systému zadáme seznam publikací, počítač vychrlí nějaké body a ty přepočteme na peníze. Je to naprosto mechanický postup, který nezohledňuje specifika různých oborů, navíc umožňuje nahradit špičkovou publikaci pěti podprůměrnými, které niko nezajímají.

Akademie věd ve svém interním hodnocení ústavů kafemlejnek nikdy nezavedla. Jako jediná instituce v tomto státě nechává každých pět let posoudit výsledky práce jednotlivých výzkumných skupin mezinárodními hodnotitelskými komisemi. Vědci předloží seznam pěti svých nejlepších publikací a zahraniční experti posoudí, nakolik jsou přínosné pro obor, bez ohledu na impaktový faktor časopisů, které články otiskly.

Hrdě se hlásím k autorství posměšného názvu „kafemlejnek“. Netušil jsem, jak se ujme, termín používají i zastánci tohoto systému. Většina vysokých škol si kafemlejnek oblíbila, protože to z jejich manažerů snímá jakoukoli odpovědnost. Peníze, které dostanou na vědu, rozemelou výhradně podle kafemlejnkových bodů. Považuji to za naprostý nesmysl.

Ucházíte se o funkci presidenta České republiky. Jaké vlastnosti by měla mít hlava státu?

President by měl být obhájcem potřebných a zrcadlem úspěšných. Měl by apelovat na úspěšné, aby byli solidární s ostatními. President by se měl snažit sjednocovat veřejné mínění a měl by posilovat sebevědomí národa a národní hrdost. Dnešní doba je složitá, kde-kdo nás straší, abychom se něčeho báli. Přitom jsme národ, který to neměl v historii jednoduché, žijeme mezi mlýnskými kameny germánského a slovanského živlu, ale dobře jsme obstáli. Samozřejmě přišla i období, kterými se nemůžeme chlubit. Jsem vědec, což mě naučilo pracovat s informacemi. To může být přednost.

V presidentském klání vás mohou zvyky z vědecké praxe i oslabit, neboť nebudou rozhodovat jenom racionální argumenty.

Nebude to jednoduché, ale věřím tomu, že po vstupu do politiky nemusím najednou začít popírat fakta a říkat, že věřím všem léčitelům jenom proto, aby mi stouply preference. Řada voličů očekává, že kandidát předstoupí před veřejnost s konsistentními názory. V kampani sázím na lidi, kteří jsou ochotní naslouchat argumentům, na druhé straně, člověk musí sestoupit z piedestalu racionálních a čistě akademických úvah a přiznat, že často platí ono „víra tvá tě uzdravila.“

Účinky placeba jsou vědecky dokázané.

Přesně tak. S tím nemám problém. Když vám léčitel poradí, abyste pil sirupy jako doplněk k lékařské péči, může posílit vaši psychiku a léčbě napomoci. Znám však případ, kdy manželka poslala muže nemocného rakovinou k léčiteli a ten mu řekl: „Pijte jenom ovocné šťávy, musíme nádor vyhladovět.“ Stav pacienta se po této kúře na čas zdánlivě zlepšil, ale za několik měsíců u něj byly diagnostikovány metastase ve velkém rozsahu a skončilo to tragicky. Léčitel zneužil situaci zoufalého člověka. Takový hyenismus by měl být přísně potrestán. Jenomže jak léčitele usvědčíte? Většinou se domluví s nemocným mezi čtyřma očima a u soudu všechno snadno zapře.

Čím se lišíte od ostatních kandidátů, podle čeho si voliči řeknou: „To je ten Drahoš?“

Zpívám 43 let v amatérském sboru. Máme klasický repertoár od barokní hudby po Petra Ebena. Nejsem potrhlý vědec, ale praktik, mám patenty, byl jsem předsedou Akademie věd.



Životopis kandidáta

Chemický inženýr Jiří Drahoš se narodil roku 1949 Českém Těšíně. Vystudoval fysikální chemii na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze. Od roku 1977 pracoval v Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd, kde se po letech působení stal ředitelem. V roce 2003 byl jmenován profesorem na VŠCHT a v letech 2009 – 2017 předsedal Akademii věd České republiky. O Jiřím Drahošovi natočila Česká televize díl pořadu GEN a nakladatelství Academia s ním vydalo obsáhlý rozhovor v knize VĚDA ŽIVOTA.

0
Vytisknout
6689

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2017