Libanon se v minulosti stal terčem periodických invazí izraelské armády, jež stojí za vznikem a rozmachem Hizballáhu

Postřehy z toulek po zemi cedrů 3. část

3. 5. 2017 / Daniel Veselý

Ještě před naším odjezdem z Bšarré oslovuji syna majitelky hostelu, budoucího pastora. Chci se dotknout citlivých osobních témat, jež mohou být podnětem pro hlubší rozpravu, ale zároveň i roznětkou rozepře. Ptám se ho na zločiny maronitských křesťanů v průběhu občanské války. Mám na mysli především otřesný masakr v palestinských uprchlických táborech v Sabře a Šatíle. Mladý muž odpovídá, že tyto zločiny skutečně nelze popřít, nicméně má za to, že se na nich obyčejní křesťané nepodíleli a vinu jednoznačně nesou političtí lídři. Řeč se stáčí také na horkou současnost a uprchlickou krizi v Libanonu.

První část textu zde. Druhá část zde.

Libanonské kontrasty a paradoxy

Mladík, jenž podle svých slov čerpá informace z libanonského tisku, soudí, že se spousta syrských běženců po válce nebude chtít vrátit domů, protože v Libanonu mají lepší platové podmínky než v Sýrii, a to i na úkor běžných Libanonců. Uprchlíci jsou zde levnou pracovní silou a získávají podporu od OSN a řady nevládních organizací. Budoucí pastor však proti válečným uprchlíkům ve své domovině osobně nic nemá; nepovažuje je za bezpečnostní hrozbu, ale má za to, že by jim syrská vláda po válce měla nabídnout možnost podílet se na rekonstrukci zničené země. Podle jeho mínění se ale většina syrských běženců nemíní vrátit zpátky do vlasti, neboť jde převážně o sunnity, kteří nejsou Asadovu režimu nakloněni. I tento mladý muž říká, že v Sýrii je ozbrojená opozice ovládána džihádistickými elementy, nicméně libanonská média informují také o existenci pravidelné nekáidistické armády, která jednou válčí bok po boku syrské armády proti džihádu a podruhé bojuje proti Asadově armádě (Pokud je mi známo, tak nekáidistická syrská opozice operuje pouze na malém území nedaleko libanonských hranic, o existenci trvalé armády prosté džihádistických excesů nemám žádné spolehlivé informace).

Zajímá mne rovněž, jaký názor má tento mladý maronitský křesťan žijící v oblasti, kde jsou šíité a sunnité zastoupeni menšinově, na šíitské hnutí Hizballáh, jež má baštu ve městě Baalbek, kam jsme právě měli namířeno. Třebaže budoucí pastor o Hizballáhu neřekne křivého slova, z jeho řeči vyplývá, že lidé žijící v oblastech ovládaných tímto hnutím nemohou svobodně vyjádřit svůj názor. Hizballáh je v současnosti nejmocnější bojovou silou v Libanonu, nezávislou na oficiální armádě, a podle mínění mladého muže by šíitští bojovníci měli vstoupit do pravidelné armády. Obecně má za to, že Hizballáh funguje jako stát ve státě. Přestože panuje všeobecná představa o tom, že si hnutí získává přízeň obyvatelstva velkorysými sociálními programy, podle mladíkových slov jeho lídři vyžadují tuhou disciplínu a uplatňují cenzuru. Budoucí pastor vystihuje život na území ovládaném Hizballáhem tímto úslovím: „Když si máš vybrat mezi zeleným jablkem a zeleným jablkem, vybereš si zelené jablko.“ Podle jeho názoru je obtížné změnit nerovnováhu sil v zemi, neboť Hizballáh je kontrolován Íránem a libanonská vláda naopak závisí na podpoře arabských monarchií.

Jelikož se po pár dnech strávených v oficiálně bezpečné oblasti chceme vydat do Baalbeku přes údolí Bekáa, kde byla před několika lety unesena pětice Čechů včetně dvou novinářů, máme trochu obavy. Mladý muž však tyto obavy nesdílí a tvrdí, že údolí Bekáa není tak nebezpečné, jak se říká, a to platí i pro libanonsko-syrskou hranici, neboť ji kontroluje libanonská a syrská armáda.

Silnice vedoucí z Bšarré do Baalbeku je však v tuto dobu neprůjezdná a blokuje ji několikametrová vrstva sněhu, takže nám nezbývá nic jiného, než se vrátit do Bejrútu (který je ostatně skvělým výchozím bodem pro krátké výpravy do jiných částí Libanonu), a odtamtud pokračovat do Baalbeku. Ano, toto je onen půvabný paradox malé země, kde ráno lyžujete a odpoledne se koupete ve vlnách Středozemního moře.

Cesta do tohoto městečka, které se nachází jen několik kilometrů od hranic se Sýrií, je lemována řadou checkpointů, jichž je tu více než v ostatních částech země. Projíždíme úrodným, ale potenciálně nebezpečným údolím Bekáa (ač nám údajná rizika nedokázal nikdo přesně specifikovat), kde má podle oficiálních statistik OSN pobývat více než 360 tisíc syrských uprchlíků. Nicméně během cesty jsme neviděli žádné klasické uprchlické tábory, jak je důvěrně známe z válečných filmů, dokumentů a televizních obrazovek. Prašné ulice vyprahlých městeček, jimiž jsme projížděli, jsou plné lidí, a lze jen těžko odhadnout, kdo z nich je Libanonec a kdo Syřan. V mikrobusu nás oslovila absolventka farmacie, jež se vracela do jedné z vesnic ležících v údolí Bekáa. S úsměvem na tváři nás ujistila, že v této oblasti žádné nebezpečí nehrozí.

V Baalbeku, jako v ostatních libanonských městech a vesnicích, spolu žijí křesťané, muslimové a různá etnika, třebaže jde o baštu šíitského Hizballáhu, jak jsem se již zmínil. Dočasné útočiště nacházíme ve vkusně zařízeném hotelu Palmyra, který však zeje až hmatatelnou prázdnotou. Hotelový zřízenec, jenž nám nabízí sklenku Araku na uvítanou, vypráví o zašlé slávě hotelu, kde podle svých slov pracuje desítky let. Ukazuje nám zažloutlé fotografie významných hostů, mezi nimiž poznáváme Jeana Cocteau, Jeana Marais či Ellu Fitzgerald. Turistický boom prý zprvu odvála občanská válka a později konflikt v Sýrii. Starý pán s poněkud nepochopitelným úsměvem vzpomíná i na izraelské bombardování města – na vlastní oči prý viděl, jak se zřítil bombami zasažený dům.

Baalbek má dozajista co nabídnout jak běžným turistům, tak milovníkům památek a historie. Tamní rozsáhlé archeologické naleziště z doby římské, kde se tyčí majestátní sloupy Jupiterova chrámu a tuto epochu věrně vyzvedává jeden z nejzachovalejších antických chrámů na světě - Bakchova svatyně, je turistickým magnetem. Leč současná doba turistickému ruchu nepřeje a hotely zejí prázdnotou podobně jako v přímořském Tripoli. Během válečného konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006 byl Bakchův chrám nepatrně poničen otřesy způsobenými izraelským bombardováním.

Život na politiku nehledí

Naší poslední zastávkou na toulkách Libanonem, neboť čas byl neúprosný, je město Tyre na jihu země. Tyre a nedaleký Sidon jsou stejně jako Baalbek baštami Hizballáhu a žijí zde převážně šíité. Cestou navazuji hovor s mladými vojáky a ve změti vojenských výložek se snažím rozeznat příslušníka Hizballáhu - leč marně. Přítomnost šíitského hnutí odporu je však patrná v podobě všudypřítomných praporů, bannerů a podobizen mučedníků padlých v boji. Nedaleko hotelu, kde jsme se ubytovali, stojí vojenská základna libanonské armády, ale po vojenských instalacích Hizballáhu, jež se opakovaně staly terčem izraelského bombardování, ani potuchy. Mrzí mne, že kvůli časové tísni nemůžeme důkladně procestovat jih Libanonu, který v letech 1982 až 2000 okupovala izraelská armáda společně se svým libanonským spojencem.

Libanon se stal útočištěm předáků a bojovníků OOP poté, co byli vypuzeni z Jordánska, a odtud podnikali útoky na izraelské pozice. Izrael se snažil vykořenit OOP z Libanonu a jeho invaze a vpády nabyly na intenzitě v době, kdy vedení OOP upouštělo od teroristických metod boje a upřednostňovalo diplomacii. Tel Aviv prováděl opakované intervence do Libanonu v letech 1978, 1982 (v tomto roce izraelská armáda usmrtila 15 až 20 tisíc Libanonců a Palestinců, většinou civilistů), 1993, 1996 a 2006. Tyto vojenské vpády, jež představovaly nesouměřitelně brutální odpověď na aktivity palestinských militantů, zákonitě vyvolaly reakci a z trosek izraelské invaze a následné okupace jižního Libanonu, jež si podle libanonských zdrojů vyžádaly celkem 45 tisíc lidských životů, povstalo šíitské hnutí Hizballáh. Tato organizace si na Blízkém východě získala respekt zejména poté, co se jejím bojovníkům v roce 2000 podařilo z jižního Libanonu vyhnat poslední izraelské vojáky.

Poslední velký konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem vypukl v roce 2006. Záminkou k rozpoutání masivní vojenské operace izraelské armády byl přeshraniční vpád, při němž šíitští militanti zajali a usmrtili několik izraelských vojáků. Intervence byla opět nesouměřitelná v porovnání s guerillovými výboji a zločiny Hizballáhu: izraelské letectvo zasypalo vesnice a města na jihu Libanonu více než milionem kusů kazetové munice, došlo také na použití zakázaných střel s bílým fosforem; téměř jeden milión Libanonců byl nucen opustit své domovy a více než tisíc civilistů přišlo o život. Raketová palba Hizballáhu na severu Izraele usmrtila 44 izraelských občanů a dočasně vysídlila 300 až 500 tisíc lidí z domovů.

V současnosti tenze mezi Izraelem a Hizballáhem nepolevuje, ba naopak sílí, neboť šíitské hnutí výrazně posílilo své vojenské kapacity díky klíčové úloze, již hraje na syrském bojišti, kde bojuje po boku Asadova režimu. Dalším důvodem možné budoucí konfrontace mezi těmito zavilými nepřáteli je vstřícný postoj Trumpovy administrativy vůči izraelské politice tvrdé ruky a zároveň její nekompromisní odpor vůči Íránu, který nad Hizballáhem drží ochrannou ruku.

Ačkoli se názory na opětovné vypuknutí dalšího kola násilností a destrukce, jejichž následky by postihly především Libanon, různí, život v Tyre plyne, jako by zde nikdy žádný válečný konflikt neproběhl; jako by bezstarostný ruch v ulicích nedbal lokálních politických třenic a geopolitických zájmů významných světových hráčů (kupříkladu v roce 1993 z tohoto města před masivním izraelským bombardováním uprchlo 90 procent obyvatel). Na městské pláži dovádějí děti, lidé se sluní a koupou se, či jen tak korzují, a v hotelu, kde jsme se ubytovali, je na rozdíl od Tripoli a Baalbeku celkem živo. Po setmění navštěvujeme antickou nekropoli, kde se proplétáme mezi stovkami kamenných a mramorových sarkofágů římské a byzantské éry. Také zde v roce 2006 zanechaly izraelské bomby svou neblahou stopu, ač k přímé destrukci nekropole nedošlo. Hned v těsném sousedství archeologického naleziště se krčí palestinský uprchlický tábor, v němž původně přebývali arménští uprchlíci. Máme před očima další z mnoha libanonských kontrastů, kde se vrství a překrývají dějinné tragédie, na něž svět zapomněl...

Když jsme desátý den našeho putování po této neobyčejné zemi v brzkých ranních hodinách dorazili na mezinárodní letiště v Bejrútu, stali jsme se svědky smutné scény. Příbuzní, většinou prarodiče, se loučili se svými rodinami, děti srdceryvně plakaly a v doprovodu svých matek se vydávaly na nejistou cestu na Západ. Co je tam čeká? Jde o válečné uprchlíky nebo obyčejné Libanonce, kteří chtějí nalézt lepší místo k životu tam, kde je nikdo s otevřenou náručí nečeká? Otázky zůstávají a my míříme domů, kde jsme toužebně očekáváni.

0
Vytisknout
3380

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2017