Evropa přežila klinickou smrt

7. 5. 2017 / Bohumil Kartous

Přesvědčivé vítězství pravicově středového politika Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách je vítězstvím několikerým. Francie se nestane nepředvídatelnou zemí v rukou nebezpečné populistky Le Penové. Evropská unie přežila svou klinickou smrt, alespoň zatím. Západ není v bezprostředním nebezpečí dalšího bujení populismu zaměřeného proti lidským právům pod vlivem vítězství v zemi, jejíž historický vývoj k formulaci a kodifikaci lidských práv přispěl významnou měrou. 
Svět experimentuje. V USA zvítězil ryzí populista Trump. Ve Francii naopak populistka Le Penová prohrává a vládu sestaví centristický politik, který navíc reprezentuje zcela novou a relativně neznámou politickou sílu, jím založenou liberální stranu En Marche! V USA lze už několik měsíců sledovat jeho lavírování Trumpa mezi jeho velkohubými a často nesmyslnými sliby a reálnou politikou, která ho nutí neustále přehodnocovat vlastní postoje (což mu nečiní větší potíže) a překonávat rezistenci institucí, zejména soudů, jež nejsou ochotny nechat Trumpa ohýbat ústavu dle svého pomýleného mínění. Ve Francii bude vývoj pravděpodobně mnohem více kontinuální, nicméně nenaplněná touha Le Penové po moci bude nepochybně vést ke snaze ještě zuřivěji útočit na francouzskou i evropskou politiku a snažit se destabilizovat a rozvrátit současné veřejné mínění natolik, aby Národní fronta dosáhla co největšího počtu křesel v parlamentních volbách, jež proběhnou 11. a 18. června, teda za pouhých pár týdnů. Pokud bychom navíc dali dohromady výsledky Marine Le Pen a levicového populisty Jean-Luc Mélenchona, a promítli je do možné predikce výsledků parlamentních voleb, míra zastoupení radikálů ve francouzském parlamentu by mohla být relativně vysoká. Dvoukolový systém volby však tuto možnost pravděpodobně omezí.

Bez ohledu na to, Francie bude laboratoří, v níž bude možné sledovat opačný scénář než v USA či Velké Británii. Populisté zůstanou v opozici a nová politická garnitura bude muset prokázat jednak to, že dokáže  - na rozdíl od "vykradených" tradičních republikánů a socialistů - dělat autentickou politiku. Tradiční strany jí to ani v nejmenším neusnadní. Pokud její voliči tento pocit mít nebudou, populisté toho okamžitě využijí a posílí. 

Ve vztahu k EU půjde o lavírování mezi neutuchajícím řvaním francouzských demagogů o tom, jak skvěle by se Francii žilo nebýt unie, a potřebou vytvářet pokud možno kompaktní politiku navenek vůči separatisticky uvažující britské politické reprezentaci vyjednávající podmínky brexitu. 

Samotná Evropa si může alespoň na chvíli oddechnout. Poprava EU se nekoná, brexit zatím zůstává ojedinělým a snad na dlouho jediným aktem dezintegrace, jenž díky volbám v Rakousku, Holandsku a nyní ve Francii získává stále více na bizarnosti. S předpokládaným soubojem mezi tradičními stranami v Německu, tedy SPD a CDU - CSU, o další směřování evropské dominantní velmoci, lze předpokládat, že EU přežila klinickou smrt. To ovšem znamená pouze odklad, nikoliv řešení. Paradoxně by všechny antagonistické vlivy, brexit, Trump, Turecko či situace na Ukrajině mohly vést ke snaze najít skutečně společnou řeč. Francouzské volby jsou i vzkazem pro autoritáře ve Visegradu. Snad. Následné zklamání z nich může všechno obrátit naruby.
0
Vytisknout
3540

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2017