Proč jsem napsal píseň o Nohavicově udavačství

7. 5. 2017 / Jaroslav Hutka

 

Vážení přátelé,
 radostný dárek k sedmdesátinám mi vydalo vydavatelství Galén
 CD + vinylová deska:
 V ROZPITÝCH BARVÁCH

Objednat se dá: CD:
http://e-kompas.cz/z6412-v-rozpitych-barvach

LP vinilová deska:
http://e-kompas.cz/z6416-v-rozpitych-barvach-lp

SLUNÍČKÁŘ HLADÍK

Je podivné vědět a být u toho, že tato deska je to poslední, co Radim Hladík udělal. Když už nedokázal ani sejít z bytu po schodech, protože mu příliš rychle docházel kyslík v těle, vzal si ještě nahrávky domů na poslední zvukové úpravy, na poslední dohrávky. Telefonovali jsme spolu kvůli technickým věcem, zadýchával se sice, ale hlas měl pořád stejně znělý, tak jaksi po jeho způsobu optimistický.

 "Smrti se nebojím, mám za sebou už tři klinické smrti, umím si to představit", říkal mi ještě ve studiu. V puse cucal hadičku od kyslíkového přístroje.


 "To má tak jemné filtry, že to propustí jenom kyslík," říkal s jeho typickým obdivem k technickým věcem. Rád věci rozmontovával a smontovával a občas jsem se ztrácel v jeho technických popisech jakékoliv mechanické blbosti, od dob big beatu i elektronické.

 Za všechna léta, co jsme spolu hráli, jsme také spolu seděli v autě, protože k mojí i jeho muzice patří být neustále na cestách. Hodiny prosezené v autě, je jako sedět ve vězeňské cele. Řekli jsme na sebe všechno. Radim řídil i když jsme jeli třeba mým autem. Z mého šoférování byl nervozní. Takhle byl klid a harmonie, po chlapsku ho bavilo točit volantem, mě ne. Mluvili jsme hodiny nebo poslouchali zprávy s jeho přesným odhadem vypnout blbou rádiovou písničku před jejím začátkem a trefit se, když zase začínalo slovo.

 Do této desky se mu ale nechtělo. Trvalo téměř tři roky, co se o tom jenom mluvilo, plánovalo, ale vždycky do toho něco vlezlo. Já už nevěřil, že z toho něco bude. Znal jsem ho. Nikdy nikomu nepřiznal, že by něco rád odmítnul. Hodná povaha, která neuměla říct ne, ale uměla neuvěřitelně dobře kličkovat. To byla jeho obrana. Ovšem nekonečně trpělivý vydavatel Luboš Houdek neustále telefonoval, uháněl Radima až se to na poslední chvíli podařilo.

 Překvapivě ale už před třemi lety měl Radim představu, jak to bude hudebně jako celek, bez ohledu na výběr písní.

 "Hlavně to nebude uzavřené, basa a tak, to je pořád a já už toho mám po krk. Tohle chci jinak a spontánně. Ty budeš hrát, co hraješ vždycky a já se budu připojovat spíš beglajtem. A atmosféru k tomu udělají dva níťaři, viola a housle. Ale nesmí to před tím slyšet, připojí se až ve studiu," předestřel svou představu. Já si to neuměl moc představit.

 "Fakt neboj, bude to dobré. Znám oba, vím jak hrají a uvidíš, že to dopadne skvělé."

 Napřed jsme nahráli základy, dvě kytary a zpěv. Nebyl ale při nahrávání úplně ve své kůži. Léta už jsme spolu nehráli a mně šlo o nové písně, které neznal. Měl v hlavě už znovu usídlený druh muziky v kázni více muzikantů. Já poslední léta vystupoval sám, takže dodržování rytmu nebo dopočítávání se taktů vypadlo z mé pozornosti. Takže v Bublině a Listopadu dopočítával, kolik tam vlastně dob a taktů mám, ale nechtěl to měnit. Když se ve studiu objevili "níťaři", ožil, nadchnul se a byla nad tím velká a vzrušená diskuze. Nakonec byli z výsledku nadšeni všichni.

Radim za ta desetiletí společného hrání pochopil, že moje písně jsou víc slovní sdělení než hudba. Přesně podle klasického dělení písní na dva druhy: vokální a instrumentální. U vokální je hudba pouhý doprovod slova, podmalování, u instrumentální je služebník slovo, které není od toho, aby něco sdělilo, ale aby se stalo dalším instrumentem. Kupříkladu Bedřich Václavek, který téměř po sto letech, za druhé světové války, kriticky sestavil textovou část monumentální Sušilovy sbírky moravských lidových písní, dokonce rozdělil naše dvě základní sbírky na vokální Sušilovu a instrumentální Erbenovu. Vše co dnes slyšíme v českých rádiích i televizích, jsou písně instrumentální, prostě komerce bez potřeby něco sdělit. Slovo je jen zotročeno, aby věčným opakováním do hlavy nasadilo červa. Přitom Sušilova sbírka je hudebně nekonečně bohatší než Erbenova, přesto ji Václavek zařadil do sbírky slova, tedy vokální. Erbenovu sbírku považoval za instrumentální. Leoš Janáček také tvrdil, že píseň začíná na slově.

Zatahuji sem zapadlou Sušilovu sbírku, protože když jsme s Radimem Hladíkem v roce 1969 hráli na podiu spolu poprvé, začali jsme právě těmi prastarými baladami. Otevřela to píseň o Svatém Vavřínovi, kterou Sušilova sbírka, která má dva a půl tisíce titulů, začíná. V "sušilovkách" jsme si rozumněli, společně jsme nahráli desky Stůj břízo zelená (1974), Vandrovali hudci (1976) a Pánbů na poli (1991). A také další, které jsem vydal samopalově. Radim tomu byl otevřený a chtěl, abych Sušilovy melodické zápisy harmonizoval sám. Vždycky se smál, že je to harmonicky úplně blbě, ale zní to dobře a našel si v tom svou cestu. Hodně jsme toho o těchto baladách a zničujícím vlivu obrozenců na lidovou píseň namluvili, ale vše se dá shrnout větou Leošě Janáčka: „Lidoví zpěváci stupnic neznali, tudíš jich nepoužívali.“

OLYMPIK A SLUNÍČKO

 I když byl Radim starší pouze o půl roku, cítil jsem ho jako někoho ze starší generace. Byl rockovou hvězdou už v době, kdy mě ještě ani nenapadlo, že sáhnu na kytaru. Ale tehdy nebyl mou hvězdou. V Praze byly dvě big beatové scény: Sluníčko a Olympic. Mně Láďa Veit a Hvězdoň Cigner poprvé zavedli do Olympiku, tak jsem se přidal k tomuto kmenu. Sluníčkáři, co chodili do Sluníčka, byli cosi jako nepřátelé z vedlejší čtvrti, táhli za jinou kapelou. Vždy nejméně hodinu před koncertem se banda mladičkých vlasáčů srocovala před vchodem do Olympiku nebo do Sluníčka. Seznamovali jsme se, mluvili své pubertální kecy smotané s novou muzikou generace šedesátých let a byl to čas naděje. Všechno bylo poprvé a každý měsíc se s objevem nové kapely otevíral nový vesmír. Beatles, Rolling Stones, The Who... Komunista se definitivně vzdaloval a svoboda se blížila. Dvě pražské scény, Olympik a Sluníčko, tohle věděli jistě. Jednou jsem byl také na té "nepřátelské" scéně ve Sluníčku a Radim byl opravdu nedostižná hvězda hrající nekonečně složitá sóla s kytarou hozenou na zádech a člověk už nikdy nepopíše, jaký rozlet to v tu dobu pro nás všechny znamenalo. Právě sólová kytara vyprávěla generační epos svobody a Radim byl jedním z těch největších vypravěčů. Bylo to omamné, stejně jako ta tehdejší naděje. Skutečný a jediný zbývající nepřítel byl blbý český měšťák v tlačence bolševického režimu. Radim mluvil kytarou, jako nikdo jiný a bylo jasné, že mluví o vzdoru a svobodě, přitom se pořád usmíval.
 Radim zůstal sluníčkářem dodnes i v tom současném významu. Toto nádherné slovo má dnes posměšný obsah, možná postposměšný postobsah. Má v sobě lidskost a té by tato doba raději nepřála. Ale to zase přejde, sluníčko bude dál na nebi svítit a vrátí se taky do slov a názvů. Ovšem je dobré k tomu všemu doříct, že politika byla pro Radima stejně důležitá jako hudba a většina našich rozhovorů se nesla na této vlně. 13. listopadu 2002 jsem si napsal do svého, na koleně tištěného sešitku Samopal revue, článeček pod názvem:

STÁRNOUCÍ KOMEDIANTI

 Dnes jsme hráli s Hladíkem ve Dvoře Královém. Začínalo se až skoro o půl desáté večer. Bylo to v rozsáhlé ošoupané hospodě s velkým pódiem, kde se za bolševika děly jakési odborářské schůze. Nemám rád tyhle pozdní začátky, protože dělám dlouhá představení a lidé jsou pak unavení, a při tak pozdním začátku v hospodě hrozí, že už budou někteří diváci opilí a představení pokazí.

Jeli jsme tam dvě hodiny temnotou zimního času, po mokré, klikaté a nezřetelné silnici, plné větrem oškubaného listí. Chvíli jsem spal, chvíli jsme mluvili o české politice a současných volbách a náladu jsme měli mizernou po všech stránkách.

 Vchod do hospody byl blátivý, silnice před vchodem plná děr a kaluží, a všechno působilo nepřátelsky. Prostě zase celý tenhleten nejistý komediantský život od štace ke štaci, a to s tou blížící se naší šedesátkou na člověka padne únava. Měl jsem pocit, že na mně leze chřipka a Radim vyprávěl, že se teď bude měnit zákon o proplácení nemocenského.

 "Nechal sis někdy proplatit nemocenskou?" zeptal jsem se. Radim se zamyslel a nemohl si vzpomenout.
 „Já taky ne.“ Kdyby stát postavil svou ekonomiku na těch drobných sebevykořisťovatelských podnikatelích, tak by se nemocenskými dávkami nemusel zabývat.

 Začali jsme hrát a já se cítil unavený. Měl jsem pocit, že ze sebe nevyzpívám jediný tón, a první sloky zázračné balady o Svatém Davidu mě bolely v krku. Lidi kolem stolů, na které jsem viděl z výšky, seděli tiše a trošičku a velmi nevtíravě začali se mnou zpívat. S tím jsem v té své náladě nepočítal. Zpozorněl jsem a opakování slok jsem nechal už jen na nich a ono to zafungovalo.

 Jelikož s Hladíkem hraju už desetiletí, tak velmi dobře cítím, kdy "pouze" hraje, a kdy i on svou hrou zpozorní. Začal lidem do sálu kytarou odpovídat také.

 Když jsme došli k baladě o Svatém Lukášovi, bylo jasné, že to bude představení, pro které člověk žije. Únava zmizela, a já jsem pak už písně nezpíval, ale maloval, a z Hladíkovy kytary padaly také už jen barvy. Skončili jsme dlouho po půlnoci, a i když jsme schytali poněkud nižší honorář, než bylo domluveno, byli jsme oba spokojeni.
 Koncert je obřad, je to podivné prapohanské obětování smyslu naší existence, a když se podaří, dá se zase žít dál.

 V ROZPITÝCH BARVÁCH

 Nejsem ji jist tím, jak moc jsem Radimovi ublížil, že jsem se v padesáti dostal do krize marnosti a rozhodl se, že končím s celým minulý životem a že si budu hledat ještě nějaký další smysl života. Mám za to, že to v první chvíli prožil jako zradu. Těch sedm let po převratu, co jsme hráli jenom spolu a měli plné sezóny, byl Hladík spokojený a jednou mi dokonce řekl, že takhle by šlo hrát až do penze.

 "Ale to bude až za patnáct let", odpověděl jsem nervozně.

 "Víš jak rychle to uběhne" odtušil smířeně. Prostě byl s naším hraním spokojený. Já byl ve zmatku a nespokojen. Sice jsem před tím přemluvil jeho ženu Zlatu, ať nám dělá agenturu a ona se do toho pustila nadšeně a profesionálně, cosi ve mně drhlo. A přitom jsme měli všechno příjemně doma. Fungovalo to a nemohlo to být lepší. Neměli jsme žádné zkoušky, byly to svobodné koncerty, kdy Radim měl volnost improvizace a mimo naše koncerty si seděl spokojeně doma v oblíbeném županu, brnkal na kytaru s jakoukoliv muzikou kterou zrovna poslouchal, sledoval zprávy a měl předplacené všechny noviny a četl je. Nemohl jsem získat lepší přehled českého tisku než od něj, já posluchač anglického BBC. A už nikdy nechtěl mít znovu kapelu. Říkal, že to by znamenalo zase něco, jako vlézt do politiky se vší špínou, co k ní přináleží. Najednou jsem ho nechal v padesáti na holičkách a on se nerad musel vrátit do svého světa. Mám ale za to, že to bylo pro něj dobře, alespoň doufám.

 V sedmdesátých letech jsme spolu hrávali často, dokonce kolem roku 1975 neměl kapelu celou sezónu, tak jsme vystupovali jenom spolu a nebál se toho. Ten rok jsem měl své první trestní stíhání: Urážka hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení a potkal jsem první disidenty. Když Radim kapelu měl, tak stejně většinou hráli v Polsku, to tehdy takové kapely živilo, bez Polaska by asi ani nepřežili.

 Když jsem byl v emigraci, tak jsme spolu nekomunikovali. Vrátil jsem se nečekaně 25. listopadu 1989 a stal se na chvíli hvězdou. Radim na tom byl s muzikou celkem mizerně. Koncem bolševismu už neměla jeho kapela z nějakých důvodů koncerty a hráli jenom po školách výchovné koncerty. Přišla nová doba, Radim kapelu rozpustil a když jsem mu pár měsíců po návratu řekl, jestli by si nechtěl se mnou někdy zahrát, dostavil se na další můj koncert a už to tak zůstalo až do mé padesátky. Než proběhla, měli jsme poslední koncert v Přelouči. Já měl postaršího forda Tranzita a když jsme do něj po koncertu nasedali, ulomil se při startování Radimovi klíč v motoru a zůstal v zámku. Bylo to divné znamení a téměř neřešitelné situace. Už ani nevím, jak se nám podařilo odjet, ale Radim byl schopen opravit všechno.

 Asi půl roku před tím jsem koupil rozpadávající se statek v malé vesničce na Domažlicku a se svými malinkými, tehdy jsem se domníval, že pozdními, dcerkami v milé rodince, se přesunul na venkov začít jiný život. Jako starý blázen jsem samozřejmě znovu objevil, že to nefunguje. I roztříštěný život je jen jeden a uniknout z něj se nepodaří. Čím rychleji člověk sám před sebou utíká, tím intenzivněji a osaměleji sám sebe potkává. Po roce a půl jsem se rozpačitě vrátil na scénu. Občas jsme si sice zase s Radimem zahráli, ale už to šlo nějak do ztracena. Nezlobil se. Velmi dobře chápal, co se ve mně děje, i on bojoval se svou zapadající hvězdou. Oba jsme stárli, já byl zoufalý z ustrnutí a neschopnosti psát další písně. Žvejkal jsem dokola starou slámu, věnoval se archivování a Fosilu, tedy vyhrabávání sebe sama jako zkameněliny.

Radim byl jediný kolega, se kterým jsme společně nenapsali žádnou písničku. Dával jsem mu celou dobu všelijaké texty, ale on byl bohatý na melodie pro kytaru, ne pro slova.

NOKIA 9300

 V roce 2005 jsem se v sobě probral a začal zase psát. Napřed tu literaturu před literaturou, to znamená deník. Nejsem si ale úplně jist, jestli z hluboké vnitřní potřeby nebo prostě proto, že se mi objevil úžasný kapesní psací stroj jménem Nokia 9300. Ukecal jsem jednoho boháče, ať mi ho koupí. Tehdy stál 25 tisíc. Začal jsem psát v dřevníku na chalupě mezi štípáním dřeva. Vznikal mi plnokrevný deník jako partner v zemi bludné politiky a pozvolna zapomínaného, kdysi vzpurného písničkáře.

 V roce 2006 se do toho začal mísit strach, že s šedesátkou přijde ještě horší krize existence než v padesátce. Netušil jsem, že to nejobvyklejší, co se v padesátce stane, je právě ta krize. Hystericky jsem se snažil vrátit k svému dávnému cíli - malování. Nakoupil jsem si barvy, stojany a štětce a s jedenáctiletou dcerou Eliškou jsem odjel na chalupu na celé léto, abych tam začal. Jako všechny moje děti, i Eliška mi byla skvělým partnerem. V ničem mi nebránila, byla jen zvědavá, co z toho malování vyleze. Já chtěl navázat na to moje poslední, na akvarelovou krajinomalbu...hmm, ale nepřekonal jsem stud sám před sebou, že to bude blbé. A v tom opravdu otřesném traumatu, že to nezvládnu, že nenajdu ani sílu ty barvy vyndat z krabice, jsem začal ty obrazy psát. Krajinomalebné texty. Díval jsem se do mobilu a měl jsem v něm jednoho dne napsané Sudety. Že bych tu řeku mlčení konečně přeplaval? Že by se protrhla hráz bludného Holanďana ve mně? Napsal jsem mnoho dalších textů, které na této desce nejsou. I první dětské, Ještěr a kamion a Lauru právě pro Elišku.

Bylo to ale nejisté probouzení z dlouhého mrtvolného snu mého návratu z emigrace domů. Návratu, který mě divně zakopal do hrobu už definovaného osudu i tvorby. Byla to vzpoura i revoluce ve mě. Netušil jsem, že šedesátka bude nový začátek života, jak v tvorbě tak v lásce, i cestování do Asie, ať už to zní jakkoliv kýčově. Poprvé jsem vyjel do Laosu, kde vznikl Úsměv sochy. Dokonce mi znovu začaly růst vlasy. Jen jsem si v tom novém vytrysknutí slova nevěděl rady, jak s muzikou. Oslovil jsem celoživotního kolegu Vladimíra Veita, který mě v roce 1966 přitáhl k písničářství. Byl před šedesátkou také ztracený. Moje texty zvedl jako výzvu a pustil se do toho s plným nasazením.

Dodnes jsem ještě nezpracoval všechny písně, které jsme od té doby napsali. Veit je autorem všech melodií na této desce. Samozřejmě, a také bohužel, k povaze naší padesátileté spolupráce patří, že on ty "moje" písně nezpívá, i když to umí. Ani jeden z nás nezvládáme dostatečně noty, takže mi všechny ty písně posílá nazpívané v MP3 jen se zápisem akordů. Já to poslouchám a až to pochopím, pak to hraju, ale úplně jinak, než on by si představoval. Padesát let jsme spolu autorsky propojeni, ale fakt je, že si vlastně vůbec nerozumíme a máme časy tvrdých rozchodů kvůli politickým kravinám a pak rozpačitých znovusetkání. Pokud existuje něco, jako nepřátelská symbióza, tak je to naše společná a hluboce smysluplná spolupráce.

ŘÍČKA SORGA

 V létě roku 2007 jsem odjel do jižní Francie na "moji" v přírodě ztracenou louku u říčky La Sorgue. To místo jsem objevil v emigraci v roce 1985. Za dva týdny jsem tam napsal 37 písňových textů a přesvědčil se, že to probuzení, ta revoluce v duši je pravda, že hráz se skutečně provalila. Vše jsem psal do té Nokie, kterou mám dodnes.

Čtvrtek 27. července byl obzvlášť plodný. Textem Boehmen und Maehren jsem u říčky začal ráno. Vylezl jsem ze svého bydlíku, uvařil si čínskou polívku, pak přelil horkou vodou instantní kafe a sešoupal se i s kafem po příkrém břehu k celkem dravému polohorskému proudu. Měl jsem na mysli padesátá léta a Boehmen und Maehren vzniklo jako úvod, jaksi navíc. Tak jsem se pustil ještě do Ztraceného příběhu padesátých let a dokončil ho také.
 V poledne jsem vylezl z chladu stínu stromů na prosluněnou louku a lehl si na ni opravdu vyčerpaný. Po nebi běžely bachraté mraky. Larzac je sice na jihu Francie, ale je to náhorní rovina pro ovečky a zkameněliny. Vždy, když mrak zakryl slunce, otevřel jsem oči a sledoval modré nebe s obrovskými bílými koráby.

Někde na okraji mysli ale ležel naštvaný stín nedávno objevené zprávy "o služební cestě pramene" vyslaného do Vídně za zájmovými osobami Karlem Krylem a Pavlem Kohoutem. Že písničkář, který se mi vyznal, že jsem byl jeho učitelem a příkladem, spolupracoval dva roky s StB, mě sice otrávilo, ale ani tak nevzrušovalo. Bylo pouze trapné, jak to zatloukal. Nic se však nevědělo jistě. Jeho spisy se ztratily a z počátku ještě nebylo nebylo jasné, jak rozumět archivům. Přerušil jsem s ním koncertování a kontakty, dál jsem to neřešil.

Chápu, že to byla pro mnoho lidí těžká doba a každý byl jen člověk, který chtěl žít a přežít a vzpoura byla sebevražedná, což mohu jen potvrdit. Mně ale bylo líto Karla Kryla. Kluka, kterého jsem znal od šedesátých let a jelikož byl malej, tak byl velmi zranitelný a pořád v obranné pozici. Všichni jsme věděli, že je ve Svobodné Evropě nešťastný a cítí se nesvobodně. Kvůli existenční nejistotě exulanta neměl odvahu odejít. Nikomu z nás to ale nepřiznal a byl ochotný se i hádat.

V létě 1989, když byli Nohavica s Pepou Štreichlem ve Vídni, tak mu Karel otevřel srdce. Ulevil si, přiznal se té naději ztraceného domova za nepřístupnými kopečky. A teď jsem se o jeho skrývané nespokojenosti dočetl v Nohavicově estébácké zprávě. To bylo hnusné a dotklo se mě to velmi.

Jistě, režim za pár měsíců padl a tato informace nikomu neublížila. Kryl už byl teď mrtvý a nikdy se to nedozvěděl. Mě to ale velmi osobně štvalo. A jak jsem se tak koukal na ty mraky na nebi nad Larzacem, napadlo mě: Udavač z Těšína, koncert mu začíná... a jelikož se mi Nohavicovy písně zdály vždycky poněkud kýčové, tak jsem to dopsal v tomto duchu.

Ale vyřizoval jsem si s kolegou písničkářem naše soukromé účty. Zradil společenství. Ve špagetových kovbojkách si to kluci taky vyřizují mezi sebou. Je to cosi, jako otázka cti. Že tím narazím na monumentální celonárodní postkomunistický komplex českého udavačství jsem nečekal. Dokonce předseda vlády musel odpovídat, co na tu písničku říká. V tom má ta píseň velkou společenskou hodnotu, pro mne však znamenala katastrofu ztráty publika. Já musel píseň nekonečně vysvětlovat, ten koho se to týkalo z toho chytrácky vykličkoval. Já jdu za toho bezcharakterního.

To ovšem odpovídá době, kdy si kolektivní vědomí odmítlo připustit, že je jakási stupnice hodnot toho, jak se dívat na minulost. Začali jsme se skrze postmodernu blížit k dnešnímu světu postpravd a v tom teď jedem naplno. Píseň z prosluněné louky dávno nehraju a na této desce samozřejmě není. Ale je tam Boehmen und Maehren, kterou jsem napsal tentýž den a ta možná o něčem takovém vypovídá. Večer jsem pak ještě napsal veselý text písně Tygr a bagr. Byl to silný den a nechal za sebou stopu čtyř písní, které dodnes na svých úrovních stále fungují.

NOVÉ PÍSNĚ

Písně na této desce jsou z mého znovuzrození v době už dalších generací. Konečně jsou na světě ve smyslupné formě, ale v čase, kdy se o mně už učí na školách. Jak má pak nová generace chápat, že žiju? V každém případě není důvod věřit, že ze mne vypadne něco smysluplného pro současný svět. V emigraci v Holandsku jsem si uvědomil, že moderní doba je strhující konzerva ohňostroje barev, která má svou nudu a izolaci, ze které nás vytrhne pouze větší hledání bohatsví v sobě samých, ne v tom atraktivně se vnucujícím okolí.
 Během let svého probuzení po šedesátce jsem napsal u říčky La Sorgue i Cadaqués, Listopad, Nepůjdu do nebe. Na chalupě na Domažlicku pak teskné písně Postavy noci a Podkovy zimy. To jsou sice různé a důležité kapitoly mých let, ale ty se dají probrat později, pokud se projeví, že souvisí také s tím naším společným. V tomto textu se pokouším jen reagovat na to, kde se pro veřejnost můj písničkářský příběh přerušil, umřel, nebo se občas objevil v pozornosti médií zmateně.

Výběr písní na společnou desku s Radimem Hladíkem jsem sice měl už před třemi lety hotový, ale jemu se to tehdy zdálo temné. On byl opravdu sluníčkář a temných věcí se sice nebál, ale byly pro něj mučící. O život bojoval pozitivní silou a některé z těch mých existencionalistických, jakkoliv pravděpodobných, vzdáleností nesl těžce. A jak čas běžel, tak se pořadí s novými písněmi měnilo a to, co tam teď máme, je poněkud náhodný výběr na poslední chvíli. Úsměv sochy jsem napsal v Laosu, Sklenici vody, kterou jsme nakonec vyřadili, stejně jako Obrázek z lásky, v Indii. V Indii také vznikly Moře, Rozpité barvy, Letní bouře. Duhová bublina se mi narodila v Praze v hospodě U suché dásně.

Samozřejmě chci ještě smeknout před "níťaři". S Honzou Hrubým se známe celý život a nikdy jsme spolu nehráli, takže jsem byl rád, že ho Radim vybral a on byl z toho přímo nadšený, že konečně jsme se sešli na nahrávání. Jsme oba z těsta té samé generace a stejného vidění. S Petrem Přibylem jsem se sešel poprvé a myslím, že jsme si rovnou rozumněli. Je to sice "frakoun", hraje v Nádorním divadle a má svůj kvartet a nejvyšší akademické vzdělání, přesto pro něj existuje jen jedna hudba, která má ovšem dvě tváře: dobrá nebo špatná. A ta dobrá nezná žádné příkopy. Petr umí hrát s operou i big beatem a radost byla, že i se mnou.

Takže všem přeju hluboký zážitek z rozpaků, které určitě v první chvíli s touto deskou zažijete...

 

0
Vytisknout
6095

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2017