Libanon je multikulturní zemí ležící v srdci výbušného regionu

Postřehy z toulek po zemi cedrů 1. část

26. 4. 2017 / Daniel Veselý

Tento měsíc jsem se svou přítelkyní navštívil Libanon, zemi, jež se nachází v samotném srdci výbušného blízkovýchodního regionu a v nejtěsnějším sousedství Sýrie, kde již sedmým rokem zuří válečný konflikt, který připravil o život statisíce osob a další milióny vyhnal z domovů. Přestože se v šestimilionovém Libanonu na území sedmkrát menším než Česká republika nachází více než jeden milion registrovaných syrských a půl milionu palestinských uprchlíků a tamní infrastruktura je přetížena, země se neutápí v bezradném chaosu, ale pulzuje svým nezaměnitelným rytmem, a v současnosti tu vedle sebe bez větších problémů žijí muslimové, křesťané, Drúzové a různá etnika.

Omšelá Paříž východu

Vzhledem ke skutečnosti, že Libanon je menší než severomoravský region, rozhodli jsme se, že proslulou zemi cedrů procestujeme doslova a do písmene od hlavy až k patě. Libanonská metropole Bejrút, jež se v nepříliš vzdálené minulosti stala dějištěm řady bojů a masakrů, nás přivítala nezvykle deštivým počasím. Ubytovali jsme se v hostelu v arménské čtvrti, kde žijí převážně maronitští a arménští křesťané. Podle jedné z tamních prodavaček je ale mezi maronity a Armény žijícími v Bejrútu takový rozdíl asi jako mezi Francouzi a Brity. Zatímco maronité se hlásí ke katolictví v jednotě s Římem, arménská komunita žijící v Libanonu se sdružuje v arménské ortodoxní, katolické a evangelické církvi.

Bejrút byl v době občanské války, která zemi sužovala v letech 1975 až 1990, rozdělen na západní, převážně muslimskou část (kde žijí sunnité a šiíté), a východní, vesměs křesťanskou část, a toto rozdělení pomyslně funguje dodnes. Třebaže ve městě a jeho bezprostředním okolí (převážně na jižních předměstích ovládaných šíitským hnutím Hizballáh) narazíte na checkpointy, ozbrojené vojáky, obrněná vozidla a tanky, neměl jsem pocit, že by nám mohlo hrozit nějaké bezprostřední nebezpečí. Lidé jsou zde otevření, přátelští a družní - ostatně jako v dalších blízkovýchodních zemích, které jsem navštívil - nehledě na jejich vyznání, rozepře a problémy, jež jsou vlastní každému z nás. Jako byste ani nenavštívili zemi, která je přímo ovlivněna krvavým konfliktem v sousední Sýrii. Tento pocit, jenž ve mně chvílemi vyvolával výčitky svědomí, mne v této životem překypující zemi provázel takřka po celou dobu.

Dnes lze již těžko uvěřit tomu, že libanonskou metropolí a jejím okolím v časech občanské války, jejíž průběh brilantně vylíčil britský novinář Robert Fisk ve své publikaci Pity The Nation: Lebanon at War, otřásaly stovky bombových útoků a docházelo zde k otřesným masakrům civilistů, při nichž vraždili křesťanští falangisté, palestinští teroristé, CIA a zabíjely izraelské bomby. Fisk se jako jeden z mála západních novinářů stal svědkem nelítostných krvavých jatek v Bejrútu a na jiných místech Libanonu a mistrným jazykem skloubil politickou analýzu a excelentní válečné reportérství. Také libanonský konflikt, stejně jako válka v Sýrii, měl své vnitřní a vnější aktéry a symbolizovala jej - řečeno Fiskovými slovy - nejdříve imploze a poté exploze. Někdejší krveprolití v Libanonu doprovázely jak bratrovražedné boje křesťanů a muslimů, tak vojenské intervence syrské a izraelské armády.

V současnosti je Bejrút moderním multikulturním velkoměstem s neuvěřitelnými kontrasty v architektuře, kde se stará zástavba, zjevně ovlivněná francouzským koloniálním stylem, bleskurychle prolíná s vybydlenými a nedostavěnými budovami i velkolepými moderními věžáky. Dech dějin doslova vane v centru města, kde se v sousedství mešity Mohameda Al-Amína tyčí maronitská katedrála sv. Jiří a hloubku historické paměti dokreslují ruiny starověkých římských lázní. Tyto památky, jež dokazují kulturní a historické bohatství Bejrútu, se nacházejí doslova v dosahu několika kroků. Rozmanité historické dědictví překrývá vibrující napětí současnosti v podobě vojenských stanovišť a ozbrojených vojáků, kteří hlídají vstup do mešit a kostelů. Nicméně tato lehce stísněná atmosféra ostře kontrastuje s čilým a neúnavným ruchem v restauracích, kavárnách a obchodech, bezstarostně skotačícími a smějícími se dětmi, chvatně se měnícími podmanivými vůněmi a neustálým rykem automobilových klaksonů, tolik typickým pro země blízkovýchodního regionu.

Konflikt v Sýrii jako třetí světová válka

Čtenáři Britských listů vědí, že se zajímám o osudy palestinských a syrských uprchlíků, a proto jsem se nemohl dočkat, až navštívím smutně proslulý uprchlický tábor v Šatíle, a to navzdory varování naší bytné v hostelu, že zde pravidelně dochází k násilným incidentům. Cestou do Šatíly a přilehlé čtvrti Sabra, kde v roce 1982 křesťanští falangisté za asistence izraelské armády povraždili 1000 až 1700 palestinských mužů, žen a dětí, potkáváme jednoho Libanonce, který podle svých slov dlouhodobě pobýval ve Spojených státech a sloužil v americké armádě. Nabízí nám, že nás zavede k památníku připomínajícímu oběti této tragédie. Avšak i tento na pohled nebojácný muž se zdráhá projít celým táborem, kde se mezi oprýskanými a zdevastovanými budovami, jež lemují křivolaké uličky s nánosy rozličného odpadu, tísní davy bezprizorných syrských a palestinských uprchlíků. Nicméně výrazy jejich tváří vesměs nejeví známky soužení a přestálých muk, a především syrští uprchlíci srší nebývalou energií, přestože je válečný konflikt vykořenil z jejich domoviny. Náš průvodce hovoří o násilném incidentu, který se v Šatíle odehrál před dvěma měsíci, a ukazuje nám místo, kde prý zastřelili jednoho člověka. Nejen Šatíla, ale i další uprchlické tábory jsou i podle svědectví dalších osob místem, kde bují kriminalita; kde jsou lidé lapeni v bezvýchodném soukolí násilí a odvet bez možnosti žít důstojný život.

Dorazili jsme k památníku, jehož nenápadný vchod byl doslova zastavěn stánky s rozmanitým zbožím, které tu prodávají syrští uprchlíci. Pod udusanou hlínou jsou prý pohřbeny stovky obětí masakru, jež sem nahrnuly buldozery. Magicky ponuré místo obklopují „bannery“, informující o izraelských zločinech v Libanonu během občanské války i v následujících letech, a na zdech se pod pomerančovníky a olivovníky ukrývá několik mrazivých graffiti. V tomto zapomenutém koutě se odehrálo neštěstí, o němž se v našich končinách příliš nepíše. Zde se symbolicky setkávají tragédie dvou národů – Palestinců a Syřanů, přičemž stánky syrských uprchlíků metaforicky i doslova zastínily vzpomínku na masovou vraždu Palestinců. Ptám se našeho průvodce, jaký má názor na válku v Sýrii. Podle jeho mínění je Asadův režim menším zlem než káidistická opozice, která vévodí povstalcům, a vinu na konfliktu nesou také Spojené státy.

Loučíme s naším průvodcem po Sabře a Šatíle a po chvíli zastavujeme u jednoho ze stánků s občerstvením, abychom zahnali hlad. Zatímco nám syrský uprchlík připravuje pokrm, dáváme se s ním do řeči. Říká, že je stavební inženýr, a připadá si poněkud trapně, že se takto živí. Sděluje nám, že se chce vrátit zpátky do Sýrie, ačkoli podle jeho názoru válka bude trvat ještě dlouho. Plachý mladík, který si nyní vydělává na živobytí prodáváním kebabů - jen několik desítek metrů od místa palestinské národní tragédie, bez obalu hovoří o tom, jak na osudu obyčejných Syřanů nikomu nezáleží, a přirovnává konflikt ve své domovině ke třetí světové válce. Třebaže nyní žije ve vyhnanství, nemusí se bát Asadovy tajné policie ani džihádistů, a proto bez obav může mluvit s cizinci.

Když jsme Sabru a Šatílu opustili, oslovil nás jeden z mnoha místních taxikářů a nabízel nám své služby. Zdvořile jsme jeho nabídku odmítli, ale dali jsme si s ním lahodnou arabskou kávu. Muž ve středních letech se netajil svými sympatiemi k Hizballáhu a tvrdil, že představy o tomto libanonském hnutí jsou na Západě značně zkreslené. Taxikář, ostatně jako řada dalších lidí, s nimiž jsme v Bejrútu a na jiných místech Libanonu hovořili, konstatoval, že Libanon je navzdory válečnému konfliktu v Sýrii a uprchlické krizi zcela bezpečnou zemí, a argumentoval islamistickými útoky v západních metropolích. Vzhledem k jeho vstřícnému vztahu k Hizballáhu nebylo žádným překvapením, že Asadovu vládu považoval ze menší nebezpečí než ozbrojenou opozici s tím, že Bašár Asad podle něj drží zemi pohromadě. Moc mne zajímalo, jak tento muž, který trochu fanfarónsky tvrdil, že si vydělá 2000 dolarů měsíčně, pohlíží na syrské uprchlíky a zda je vnímá jako bezpečnostní hrozbu. Odpověděl, že se válečných běženců ze Sýrie nebojí, ale podle jeho soudu tito lidé představují konkurenci pro spoustu obyčejných Libanonců, protože jsou ochotni pracovat za nižší mzdu. Nicméně jak syrští, tak palestinští uprchlíci jsou na zdejším trhu práce v řadě ohledů diskriminováni.

Na rušných křižovatkách jižního předměstí Bejrútu jsme viděli, jak uprchlické děti ze Sýrie běžně pracují: pomáhají v obchůdcích, prodávají všelijaké zboží; snažily se nám prodat cokoliv, co měly zrovna v ruce, a já si s marně potlačovaným studem vzpomněl na vulgární hysterii a laciné předsudky, jež u nás vůči válečným běžencům panují.

Kosmopolitní a někam neustále spěchající Bejrút mi připadal jako omšelá Paříž východu, která setrvačně tyje ze své bývalé velikosti a slávy, jež přervala násilná válečná perioda; město, které symbolizují dechberoucí kontrasty lesku, bídy, vřelosti, bezútěšnosti a naděje...

Pokračování příště

0
Vytisknout
4047

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2017