Komu vyhovuje, že třetina gymnazistů vzývá autokracii?

Demokracii v sámošce nekoupíš...

27. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Kdo spí v demokracii, probudí se v totalitě. Tolik lapidární paradox, který neříká nic jiného, než že demokracie není nějaký stav věčnosti. Vůbec neznamená, že když se podaří dosáhnout v určité fázi civilizačního vývoje demokracie, že tato přetrvá bez ohledu na okolnosti. Naopak. Demokracie se dokonce umí zničit sama, a to velmi efektně a s okázalou pompou. Adolf Hitler se dostal k moci ve 30. letech 20. století v Německu v demokratických volbách, načež následoval rychlý nástup totality doprovázený terorem a vrcholící miliony mrtvých v 2. světové válce. Západní společnosti nyní zápasí s vnitřním problémem: demokracie prodělává zásadní burn out, vyhoření, čeho projevem je zvyšující se politický vliv populistů. Odchod UK z EU, vítězství Trumpa ve volbách v USA, těsné prezidentské volby v Rakousku, nemalý zisk populisty Wilderse v Holandsku a očekávané druhé kole prezidentských voleb ve Francii, v nichž má populistka Le Penová reálnou šanci zvítězit a následně zničit koncept zajišťující udržení demokracie v Evropě, jsou symptomy, něco jako zvyšující se teplota organismu při infekci.

Snižovat teplotu sice může mít smysl, ale to lze dělat třeba i pouštěním žilou. To už smysl nemá. Rozumné je zaměřit se na infekci samotnou, což znamená dlouhou léčbu i rekonvalescenci. Rozumné je soustředit se na posilování imunity u té části organismu, která ještě zasažena není. Těžko uvěřitelná kolektivní hloupost, s jakou necháváme infekci způsobenou vyhořením demokracie šířit mezi mladými lidmi, připomíná vědomou, pomalou a bolestivou sebevraždu.

Řešíme vzdělávací program Památníku ticha Bubny, memoriálu holocaustu. Jsme ve zcela nové situaci, protože, jak říká Pavel Štingl, stařenky a stařečci, přímí svědci, kteří zpřítomňovali historii pro ty, kdo nezažili a nevědí, už nejsou k mání. Přímí svědci této hrůzostrašné epizody nedávných dějin přirozeně odcházejí a i když víme o tom, co se dělo velmi mnoho, všechno bylo zdokumentováno, ilustrováno, tisíckrát a tisíckrát analyzováno a popsáno, pomníky byly vztyčeny a věnce klademe periodicky ve dnech státem uznávaných svátků, absence přímých svědků navozuje dojem, že totalita v Evropě je archivní záležitost, zhruba jako morové rány ve středověku. To je omyl, jehož krutost teprve může vyjít najevo.

O reprezentativním výzkumu Aleše Kudrnáče, politologa ze Sociologického ústavu Akademie věd, jsme už psali. Podle něj pouze 58 % českých středoškoláků soudí, že demokracie je lepší forma vlády než ostatní. To je výsledek velmi podobný zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění: mezi dospělými Čechy je důvěra v demokracii ještě nižší, pouhých 50 %. Kudrnáč zjistil řadu dalších pozoruhodných skutečností o občanském smýšlení současných středoškoláků, vybíráme z hlavních závěrů výzkumu (zvýrazněno pro potřeby článku):

  • O výhodách demokracie jsou nejvíce přesvědčeni gymnazisté (63 %), kteří ale zároveň nejčastěji (31 %) připouští, že by někdy mohlo být prospěšné nahradit demokracii autoritativním režimem či diktaturou. Tato skutečnost je způsobena tím, že mezi gymnazisty je nejmenší podíl těch, kteří mají na výhody režimů nevyhraněný názor. Srovnatelnost vládnoucích režimů připustila pětina (20 %) žáků odborných učilišť, 15 % žáků SOŠ a 6 % gymnazistů.
  • Středoškoláci jsou v hodnocení fungování demokracie v ČR výrazně méně spokojení než dospělá populace. 28 % středoškoláků je rozhodně nebo spíše spokojeno s tím, jak v ČR demokracie funguje. To je o polovinu méně než v celé dospělé populaci (56 %). Zároveň ale více jak pětina mladých lidí nemá na fungování demokracie žádný názor.
  • Více než třetina středoškoláků považuje členství České republiky v Evropské unii za dobrou věc. Negativní postoj vůči členství ČR v EU vykazuje méně než pětina žáků. Více než třetina středoškoláků tvrdí, že členství ČR v EU není „ani dobrá, ani špatná věc“ a 12 % nemá na věc názor. O výhodách členství ČR v EU je přesvědčeno 58 % gymnazistů oproti cca 45 % žáků SOŠ a SOU.
  • V případě otázek týkajících se EU je častým jevem vysoký podíl (více než 30 %) odpovědí „nevím“ a nejednoznačného postoje „ani dobrá, ani špatná věc“. Dvěma hlavními důvody mohou být 1) slabší povědomí mladých o EU a 2) neschopnost zaujmout jednoznačný postoj k většině věcí týkajících se EU.
  • Politické znalosti o vládních institucích v ČR či Evropské unii jsou relativně malé. Pětina (22 %) středoškoláků věděla, že současnou vládu České republiky tvoří koalice tří politických stran. Fakt, že se Evropská unie v současnosti neskládá z 27 členských států, správně určilo 19 % žáků. Správné povědomí o tom, že členové krajských zastupitelstev jsou vybíráni na základě výsledků voleb do krajských zastupitelstev, má polovina mladých lidí. Chybné datum invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa odhalila pětina (21 %) středoškoláků. To, že jsou 44 poslanci PSP ČR voleni na základě poměrného volebního systému, věděla více než třetina (38 %) středoškoláků.
  • V zájmu o politiku existují poměrně malé rozdíly dle druhu navštěvované školy. O politiku se rozhodně nebo spíše zajímá 34 % gymnazistů, 30 % žáků SOŠ a 29 % učňů.
  • Přibližně 14 % žáků připouští možnost, že by v budoucnu vstoupili do politické strany, a 12 % středoškoláků si umí představit, že by se v budoucnu stali politiky.
  • Lidé dle středoškoláků vstupují do politických stran proto, aby v budoucnu získali výhodné pozice a funkce (79 %) a aby dosáhli finančního zisku (84 %). Méně žáků už je přesvědčeno o tom, že motivací pro vstup do politických stran je měnit situaci k lepšímu (55 %) nebo moci se podílet na programu dané strany (48 %).
  • Kdyby se zítra konaly volby do Poslanecké sněmovny a všichni dotázaní středoškoláci měli volební právo, dostavilo by se podle jejich slov k volbám 55 % z nich. Jedná se ale pouze o postoj. Reálná volební účast této věkové skupiny by byla pravděpodobně nižší.
  • Potenciální volební neúčast mladých lidí je převážně produktem 1) nedůvěryhodnosti politických stran a politiků, kterou třetina mladých lidí považuje za možný důvod nejít k volbám, a zároveň 2) nezájmu o politiku jako takovou, jelikož nezájem jako možný důvod neochoty jít k volbám uvedlo téměř 30 % žáků. Tyto důvody jsou ale často sdílené s jejich rodiči.
  • U všech druhů škol nalezneme přibližně 5 % těch, kteří vždy nebo téměř vždy v rámci politických diskuzí během vyučování něco řeknou. Méně než pětina žáků něco řekne často a zbytek se zapojí výjimečně (46 %) anebo vůbec a jen poslouchá (32 %).

Fakt, že v demokracii věří těsná nadpoloviční většina prvovoličů, že třetina gymnazistů preferuje autokraciii, že drtivá většina středoškoláků soudí, že do politiky se chodí z výrazně sobeckých důvodů nebo že o politických tématech diskutuje přirozeně jen 5 % mladých, je alarmující. Ke zničení demokracie stačí méně než nadpoloviční většina. Hitlera dostalo k moci 44 % voličů. Čili stačí, aby ty dospělé a mladé voliče, kteří nevěří v demokracii někdo přesvědčil, že pro ně má lepší variantu než je demokracie, a můžeme vystrojit tichý pohřeb svobody.

Podívejme se kolem sebe. V Maďarsku se podařilo autoritářskému Viktoru Orbánovi získat v roce 2014 nadpoloviční většinu v parlamentu a máme tu omezování svobody slova, vzrůstající nacionalismus, snahy paralyzovat občanskou společnost. V Polsku stačilo v roce 2015 straně Právo a spravedlnost necelých 38 % k tomu, aby podobně jako v Polsku zmanipulovala veřejnoprávní média, omezovala práva ústavního soudu nebo zneužívala moci ve snaze omezovat opoziční politiky.

Jistě, nejde o totalitu v jejích nejznámějších historických formách, řekněme, že jde o verzi 2.0. Současné formy „nedemokracií“ jsou poučené a nemají potřebu povraždit okamžitě všechny ideologické odpůrce. I Vladimir Putin může kdykoliv prohlásit, že politická či mediální opozice v Rusku existuje. Dobře ví, že když si důmyslnou demagogickou směsicí nakloní 85 % obyvatel, nemusí se opozice obávat. A když někdo zlobí příliš, stane se mu nehoda, za kterou – hle – mohou teroristé. Geniální.

Chceme-li současným mladším generacím sdělit, k čemu může vést oslabování demokracie řízenou či neřízenou apatií, je nutné nacházet mezi historií a současností dostatečně nosný most. Je třeba začít u současnosti, popsat reálné problémy a najít vhodné paralely. Jenže za této situace ministerstvo školství zcela vědomě ignoruje problém a staví občanskou či mediální gramotnost do pozici jakéhosi druhořadého tématu. Projekt na podporu občanského vzdělávání, který ještě loni ministerstvo zpracovávalo, byl zmrazen a ministryně školství se v médiích vyjadřuje velmi neznale o tom, co má a co nemá ve vzdělávání a výchově prioritu, za hlasitého potlesku demagogů a fachidiotů. O tom, jak umějí čeští žáci čelit fake news a jak jsou na tom v mezinárodním kontextu, se nedozvíme, neboť český stát se sice účastní testování PISA, ale na tuto oblast „nemá peníze“.

Pokud nejsme schopni docenit té obrovské šance žít v demokracii, nemáme na ni asi právo. Zatím jde o předpověď, kterou je třeba vyslovit proto, aby se nenaplnila. Tak doufejme, že se ten plán vydaří a že se jednoho dne neprobudíme místo v demokracii v ochlokracii.

0
Vytisknout
6335

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2017