Další důkaz o nevyspělosti, a tedy zranitelnosti české společnosti

Boj o vládu v digitálním světě je bojem o přežití demokracie

23. 3. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Britská vláda se začala detailně zajímat o to, jak digitální giganti, jako třeba Google, spravují digitální prostor, jenž spoluvytvářejí. S překvapením zjišťuje, že vlastně nijak zvlášť. To, co je ve fyzickém světě zákonem výslovně zakázáno, tedy podpora extremistických hnutí, rasismu, násilí vůči jiným, je v digitálním světě v podstatě nepostiženo. Nová dimenze lidské existence tak stojí v naprostém rozporu s tím, co předpokládá dosavadní společenská smlouva. Ukazuje se, že společnosti, jako je Google, Facebook, Twitter a řada dalších, které spoluovládají tuto dimenzi, nejsou z podstaty věci pouze plátci daní. Jsou to reální ovlivňovatelé věcí veřejných, jak ukazují globální události posledních let. Z toho titulu musejí na sebe brát mnohem větší odpovědnost než pouhé ekonomické subjekty.

Jak ukazuje článek serveru Medium, představující nový přístup k regulaci dění v digitálním světě, internet se velmi rychle změnil. Od původní myšlenky volného sdílení a síťování se z něj kvapem stal nový "divoký západ", neosídlený, nehierarchizovaný, neregulovaný. Vše bylo - a stále do značné míry je - povoleno a novodobí digitální barbaři osídlili novou dimenzi po svém, s animální vervou a pocitem nepostižitelnosti a naprosté anarchie, kterou digitální svět doposud reprezentuje. 

Jenže stejně jako ve fyzickém světě se děje ještě jeden proces, inherentní nejen lidské společnosti. I digitální dimenze se začala rychlým tempem hierarchizovat, stejně jako tomu je v jiných sociálních sférách. Je to antropologická přirozenost, která vede ke snaze uzurpovat pro sebe co největší prostor a dominovat. Na internetu tak vyrostli rychle noví giganti a ekonomicky jej ovládli. To ovšem naprosto mění situaci. Zatímco původní vliv internetu přinesl decentralizaci (ať už ekonomickou či mediální) a rekonfiguroval mapu sociálních a ekonomických vztahů, z níž vyloučil některé prostředníky (disintermediation), takřka okamžitě se vytvořil nový způsob, jak ovlivňovat dění v digitální dimenzi a určovat priority: prostřednictvím algoritmu zobrazování obsahu je možné něco zdůraznit a něco potlačit, nově s globálním dopadem během několika vteřin.

Zatímco v původním modelu centralizované distribuce informací byli tzv. gatekeepers reálně velmi mocní a nepochybně manipulovali obsahem velmi účelově, jak dokládají Chomsky a Herman v Manufacturing consent, ve prospěch politických zájmů konkrétních ideologií, byli alespoň jasně viditelní a bylo možné je dobře pojmenovat, číst jejich záměry. V digitálním světě, v němž rozhoduje nastavení algoritmu na základě zevně nečitelných parametrů, ovlivnitelných nejčastěji ekonomickými zájmy, je velmi těžké číst a interpretovat záměr a mapovat tak možné polarity v jejich jednotlivých strukturách.

To je samozřejmě primárně ekonomický zájem, monetizace digitálního světa a hledání cest k ní roste pochopitelně s počtem lidí, firem a tedy s velikostí kapitálu, který je v něm přítomen. Hned vzápětí ovšem přichází politický obchod a marketing, tedy disciplíny, které efektivně vytlačují autenticitu vhodně designovaným obsahem a dominancí v digitálním světě prostřednictvím hegemonů, kteří ovládají internet. Zatímco ve fyzickém světě vše trvá relativně dlouho, je regulováno přísně a efektivita je nejistá (a její ověřování zdlouhavé a drahé), v digitálním světě je možné během několika minut vyzkoušet popularitu určitého sdělení, rozšířit velmi rychle k dalším potenciálním příjemcům a později replikovat.

Svoboda šíření informací v digitální éře tak nabývá zcela nových rozměrů. Internet je an-archický, pokud jde o společná pravidla existence v něm, ale nikoliv pokud jde o vymezení dominance a určování pravidel na základě pozice silnějšího a bez ochrany zájmů celku. Extremismus je pouze reprezentací hmatatelného ohrožení, nicméně to největší ohrožení spočívá ve faktu, že realita pouze poslušně následuje hyperrealitu a ti, kdo ji ovládají, mají v ruce skutečnou moc.

Hledání toho, jak regulovat digitální svět v zájmu společnosti, je doslova a do písmene bojem o přežití společnosti ve formě liberální demokracie. Je v pořádku nutit internetové giganty k tomu, aby přijali odpovědnost úměrnou vlivu, který mají. Aby aplikovali do svých etických kódů normy, které udržují liberální demokracii v chodu. Nejvíce to ovšem nezáleží na legislativě, protože se ukazuje jako naprosto nevymahatelné právo, které je porušováno v desetitisících případech za den. Nejvíce záleží na tom, zda si společnost uvnitř dokáže vydobýt respekt vůči svým ústavním pravidlům a zda je bude vyžadovat bez ohledu na okamžitý ekonomický či politický zisk. jak se ukazuje, v takovém případě jsou i mocní digitální giganti ochotni svou odpovědnost přijmout

Stejně jako v ostatních případech je i tato expozice vyjádřením stavu společnosti. Jestliže v ČR nebude existovat dostatečný tlak na to, aby se internetoví giganti chovali eticky, a nic tomu doposud nenasvědčuje, lze to nejsnáze interpretovat tak, že to ekonomicky a politicky mocným vyhovuje. To je ovšem jednoznačná zpráva o tom, že tato společnost není dostatečně vyspělá, aby hájila svůj vlastní společný zájem, neboť jej nechává bez rezistence vykrádat hrstkou individuí. Tento indikátor ukazuje na permanentní nebezpečí a zvýšené riziko toho, že se zvyšující se schopností invaze technologií do našeho vědomí - mimo možnost kontroly - upadne taková společnost do faktického digitálního otroctví.

0
Vytisknout
2447

Diskuse

Obsah vydání | 24. 3. 2017