O polozapomenutých výročích aneb Selhání tradičních médií

23. 3. 2017 / Daniel Veselý

V březnu si připomínáme, respektive někteří z nás si připomínají, tři tragické události, jež do značné míry formovaly svět, tak jak jej známe dnes. Jsou jimi: intervence NATO v Kosovu (1999), invaze do Iráku (2003) a zásah NATO V Libyi (2011).  Západní a české sdělovací prostředky těmto výročím nevěnují takovou pozornost, jakou by si bezesporu zasloužily, neboť právě v těchto třech případech nedokázaly veřejnosti poskytnout ucelené a objektivní zpravodajství. Nejde o ojedinělá selhání tradičních mediálních domů, jichž je samozřejmě vícero. Tato a další pochybení médií středního proudu neopomenutelnou měrou přispěla k rozkvětu falešného zpravodajství, a není tudíž divu, že některé horké hlavy usilující o veřejnou funkci dnes považují Parlamentní listy za etalon české žurnalistiky.                 

Myslím, že není zapotřebí nasazovat mediálnímu mainstreamu psí hlavu, vždyť velká média fungují jako korporace, jsou orientována na zisk a jejich činnost podléhá informačním filtrům.To není žádné velké tajemství. Nicméně v redakcích západních sdělovacích prostředků pracuje řada výtečných novinářů a nelze v žádném případě klást rovnítko mezi zavedená periodika a manipulativními weby, jako jsou Breitbart News či jejich český klon Parlamentní listy.

Prubířským kamenem tradičních mediálních domů se staly vojenské intervence západních států, jejichž průběh a následky jsou v negativním smyslu slova patrné do dnešních dnů.

Dne 24. března 1999 zahájily letecké síly Severoamerické aliance bez autorizace Rady bezpečnosti OSN bombardování vzpurného Srbska. Nicméně eskalaci konfliktu v Kosovu se dalo předejít diplomatickými prostředky, jak mezi jinými argumentuje americký politolog Stephen Zunes. Spojené státy podle Zunese odmítaly návrhy OSN a OBSE na prodloužení mírové mise a nečinně pozorovaly, jak v regionu sílí ozbrojené povstání kosovské guerilly KLA na úkor občanského odporu zdola. Ačkoli nikdo soudný nezpochybňuje zločiny jugoslávské armády a paramilitárních jednotek v Kosovu, „neústupný“ Bělehrad byl zprvu ochotný přistoupit na návrh západních diplomatů, který požadoval stažení jugoslávských jednotek z Kosova a vytvoření kosovské autonomie v rámci Srbska. Navíc srbský parlament přišel s alternativním plánem, jenž odmítl okupaci Srbska silami NATO a apeloval na OSN a OBSE, aby krizi diplomaticky urovnaly. NATO však trvalo na vyslání okupačních vojsk do Srbska, jež by se mohly bez povolení pohybovat po celé jugoslávské federaci.  Je proto celkem pochopitelné, že nacionalista kalibru Slobodana Miloševiće toto zjevné ultimátum odmítl a ke slovu se nakonec dostaly zbraně. Jinými slovy, kdyby západní diplomaté dali přednost inteligentní a smysluplné diplomacii, válce a jejím neblahým dozvukům na mezinárodním poli mohlo být zabráněno. Navíc Spojené státy měly jen stěží na srdci blaho kosovských civilistů, když v tutéž dobu podporovaly mnohem vydatnější vraždění ve Východním Timoru a na východě Turecka.

Vzdušná kampaň NATO v Jugoslávii, jak už bylo řečeno, způsobila otřes na mezinárodní scéně - ať již hovoříme o válečných zločinech Severoamerické aliance, podkopání Charty OSN, posílení pravomocí NATO v dalších světových regionech a vytvoření „blueprintu“ pro budoucí intervence či o poskytnutí záminky Kremlu pro prohloubení vojenské přítomnosti v Jižní Osetii a Abcházii.

Západní sdělovací prostředky společně s liberálními politiky a komentátory zásah NATO v Kosovu nepokrytě podporovali a velké mediální domy nebyly schopny poskytnout adekvátním prostor zastáncům smírného řešení krize. O předpojatosti a zjevných přešlapech mediálního mainstreamu v souvislosti s válkou v Kosovu podrobně psali kupříkladu mediální analytik Matthew A. Baum, politolog Yuri M. Zhukov či Noam Chomsky.

Druhé březnové výročí připadá na zahájení ilegální invaze do Iráku, o níž jsem psal ve svém předchozím článku na Britských listech. Selhání zavedených médií při informování o invazi, událostech, jež jí předcházely, a samotné okupaci Iráku, je bez nadsázky impozantní. Mnozí dnešní stoupenci manipulativních webů poukazují na blamáž s neexistujícími zbraněmi hromadného ničení, potažmo na spoluvinu západního mainstreamu při ospravedlnění agrese do Iráku. Studie vypracovaná mediálním watchdogem Fairness and Accuracy In Reporting (FAIR) analyzující mediální pokrytí irácké krize dospěla k závěru, že drtivá většina amerických sdělovacích prostředků podporovala rozhodnutí vlády George W. Bushe zaútočit na Irák, zatímco upozaďovala protiválečné hlasy. Kritikové v průběhu okupace Iráku argumentovali, že se mainstreamová média nadmíru soustředila na pozitivní události a bagatelizovala negativní jevy.

A konečně třetí březnové výročí se týká intervence NATO do Libye, jež byla zahájena 19. března 2011. Také v tomto případě byly mediální zvěsti o Kaddáfího zločinech nafouknuté, diplomatická jednání ustoupila víření válečných bubnů, a samotný vojenský zásah destabilizoval nejen Libyi, ale i okolní státy. Následného politického vakua využily znesvářené islamistické milice včetně Daeše, nebývalý rozkvět zaznamenali pašeráci, kteří jsou vedlejším produktem uprchlické krize, a v nynějším chaosu své pozice v Libyi upevňuje Rusko. Výzkumníci z Harvardovy a Michiganské univerzity na příkladu Libye demonstrovali, že sdělovací prostředky v nedemokratických zemích upozaďují zprávy o nenásilných protivládních protestech a převážně ignorují vládní zvěrstva, zatímco západní média se uchylují k opačnému schématu. Nicméně mediální předpojatostí trpí jak média v diktátorských režimech, tak ve svobodných zemích.    

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá jedna zásadní skutečnost. Tradiční mediální domy navzdory obrovskému finančnímu a intelektuálnímu zázemí nejsou schopny veřejnosti poskytnout reálný obraz událostí, přijde-li na mediální pokrytí západních vojenských intervencí. Tato skutečnost ostatně platí i pro další západní válečná dobrodružství (válka v Indočíně, konflikt v Centrální Americe, invaze do Panamy, první válka v Zálivu apod.). Nemůžeme se proto divit, že třeba v případě válečného konfliktu v Sýrii mnozí mediální recipienti rezignovali na západní zpravodajství a s naivní důvěrou konzumují produkci alternativních webů, jež však veškeré novinářské standardy odvrhly. A to je především špatná vizitka kdysi respektovaných mediálních domů.

0
Vytisknout
2821

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2017