Středeční atentát na Dolní sněmovnu proměnil nenáviděné politiky v lidi

22. 3. 2017

Jsou určitá místa, která se stala metaforou pro nenáviděný politický establishment či pro lidem vzdálenou, všemocnou vládu. V Americe je to "Washington". Pro euroskeptiky je to "Brusel". A v Británii je tou nenáviděnou citadelou "Westminster".

Avšak dnes, po teroristickém útoku na Dolní sněmovnu v Londýně, ten výraz "Westminster" přišel o své uvozovky. A jak míjelo odpoledne, Westminster přestal být onou nenáviděnou baštou politických vládců a stal se skutečným místem, kde jsou úředníci, turisté, pracovníci ochranky a skupiny navštěvujících školních dětí, píše Johathan Freedland.

V jakýkoliv jiný den by byl ministerský náměstek, poslanec Tobias Ellwood, považován jen za typického konzervativního poslance. Avšak pak přišla zpráva, že patnáct minut dával pobodanému policistovi umělé dýchání z úst do úst, že je to bývalý voják a že jeho bratr byl usmrcen v roce 2002 při teroristickém útoku v Bali.

A pak jsme viděli fotografie poslanců, zamčených v Dolní sněmovně pro jejich vlastní bezpečí, mnoho z nich se dívalo na své mobilní telefony a hledali zprávy jako ostatní z nás, ale zvlášť intenzivně: báli se o osud svých přátel, kolegů, nebo zaměstnanců.

Byl jsem také ve Westminsteru (i když ne v parlamentě), když došlo k útoku, píše Freedland. Končil jsem oběd s jedním poslancem, jehož o atentátu zpravila esemeskou manželka, ptala se, jestli je v pořádku. V televizi vypadá jako každý jiný politik. Ale kdyby ho lidi viděli dnes, viděli by člověka.

Zdá se, že je zapotřebí násilné tragédie, abychom si uvědomili, že ti, které zvolíme, aby nás zastupovali, nepřestávají být momentem zvolení lidmi. Loni to byla vražda poslankyně Jo Coxové, která lidem připomněla, že poslanec či poslankyně může být také dýchající, žijící, milující bytostí. V té chvíli měli mnozí z nás pocit viny z toho, jak mluvíme o politice. Na chvíli jsme přestali. Ale jen na chvíli.

Avšak kdyby ti, kdo nadávají na Westminster, ho viděli dnes. Rychlost, s níž policie a záchranné služby běželi vstříc nebezpečí, když veškeré lidské instinkty by většinu z nás od nebezpečí hnaly pryč. Pomoc, kterou obyčejní lidé poskytovali obyčejným lidem, když je viděli ležet zraněné na Westminsterském mostě. Členy parlamentní ochranky, kteří přinesli tác s hrnky čaje venku hlídajícím policistům. Turisty, kteří byli odvedeni do bezpečí, včetně maminky s malým dítětem v kočárku. A skupinu školních dětí, které se rozhodly potěšit poslance a všechny osoby, uzavřené v parlamentě, tím, že jim začali spontánně zpívat.

Loni přesně v tento den, se stal Brusel terčem útoku sebevražedných atentátníků, kteří usmrtili 32 lidí. Na pár dní to město přestalo být "Bruselem", terčem pohrdání, a stalo se Bruselem, scénou tragédie. Více než před dvaceti lety jsem byl svědkem téže proměny, když se stala terčem atentátu americká vládní budova v Oklahoma City, kde zahynulo 168 osob. "Federální byrokraté" byli nenáviděni, až do chvíle, kdy lidé viděli, jak vynášejí své zraněné a truchlí pro své mrtvé děti. Dnes byl na řadě "Westminster". Už ne metafora odtažité citadely zlovolných, konspirujících politiků, ale skutečné místo, plné skutečných lidí - stejně zranitelných vražedným násilím jako kdokoliv jiný.

Článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
1573

Diskuse

Obsah vydání | 24. 3. 2017