Img

Český stát jen udržuje základní životní funkce společnosti, budoucnost nikoho nezajímá

Téměř polovinu domácností v ČR straší chudoba

23. 10. 2015 / Bohumil Kartous

"V podivném, specificky českém klimatu amputované totality s neoliberální protézou vede materiální deprivace k pocitu selhání či křivdy, záleží na povaze. Z ekonomického hlediska vede často ke stavu reálné nesvobody: jste schopni pouze přežívat, ne žít, v horším případě přežíváte jen díky zvýšení své nesvobody vstupem do dluhové pasti." 

V sociologické terminologii se tomu říká lehká materiální deprivace. V České republice žije v ve stavu lehké materiální deprivace skoro 40 % rodin. Lehká materiální deprivace v ČR znamená zhruba tolik, že taková domácnost si nemůže dovolit jednorázový výdaj ve výši 10 tisíc korun. Když se pokazí lednička, musejí si ji vzít na splátky a zadlužit se. Totéž, když musejí do servisu s autem (pokud ho mají). Nemohou jet na dovolenou nikoliv do zahraničí, ale vůbec mimo domov. Mají-li děti, nemohou jim pravděpodobně dopřát žádné vzdělávání nebo rozvoj mimo to, co jim poskytuje státem garantované vzdělávání. Vítejte v zemi, kde téměř polovina rodin vyhlíží zítřek jako hrozbu.

Údaje vycházejí z analýzy společnosti Median, kterou v úterý prezentoval na konferenci Rodiče vítáni sociolog Daniel Prokop. Kromě necelých 40 % "lehce materiálně deprivovaných" domácností je tu dalších zhruba 7 % těžce materiálně deprivovaných. Ty žijí ve stavu materiální nouze, v podstatě jen přežívají. Domácnosti spadající mezi těch 40 % žijících těsně nad prahem chudoby může takový stav nastat velmi jednoduše, stačí jeden nečekaný problém, jehož náprava převyšuje jejich zcela minimální finanční možnosti a jsou v podobné pasti. A i když takový problém nenastane, nemohou si dovolit v podstatě nic, co by se vymykalo uspokojování těch nejnutnějších potřeb. 

Z analýzy Medianu vyplývají i další pozoruhodné informace. Domácnost s jedním dospělým a jedním dítětem, což jsou ve velké většině případů matky samoživitelky, si nemohou dovolit zaplatit nečekané výdaje. Totéž platí pro více než 51 % českých domácností se třemi a více dětmi, ale i pro téměř 38 % domácností s dvěma či jediným dítětem. 14 % samoživitelů a samoživitelek v této bohaté zemi si nemůže dovolit dostatečně vytápět byt a 22,5 % z nich si nemůže dovolit jíst maso ani každý druhý den.

Analýza zároveň upozorňuje na to, že velká část chudých žije v podstatě nesvéprávně, protože se jejich životy řídí úmornými podmínkami dluhové pasti, ať už kvůli špatně regulovanému trhu s nejrůznějšími vyděračskými půjčkami, nebo kvůli exekutorskému businesu.

Polovina domácností v této zemi žije s vědomím, že buď vůbec nejsou schopni naplňovat ani standardní podmínky k životu v současné společnosti, nebo dělají všechno jen proto, aby si tyto standardní podmínky alespoň udržely, s trvalou hrozbou selhání. Těžko říct, zda je horší být chudý nebo vědět, že už příští měsíc můžete reálně zakusit, co to chudoba znamená. Materiální deprivace v materiálně orientované společnosti způsobuje deprivace psychické či sociální. V podivném, specificky českém klimatu amputované totality s neoliberální protézou vede materiální deprivace k pocitu selhání či křivdy, záleží na povaze. Z ekonomického hlediska vede často ke stavu reálné nesvobody: jste schopni pouze přežívat, ne žít, v horším případě přežíváte jen díky zvýšení své nesvobody vstupem do dluhové pasti. Je mnohem jednodušší manipulovat, zneužívat a vydírat ty, kdo se obávají o holé přežití. Určitá míra takové deprivace už je neslučitelná s demokracií: mnoho manipulovaných, několik málo manipulátorů.

Zcela zásadní je vazba materiálního nedostatku na vzdělání. Zatímco celková míra chudoby v ČR je ve srovnání s dalšími státy EU v podstatě průměrná (s ohledem na paritu kupní síly), míra rozdílnosti mezi příjmy více a méně vzdělaných je vysoce nadprůměrná. Když si zároveň uvědomíme, že tentýž vztah platí pro dosahování vzdělání (míra dosaženého vzdělání je v ČR velmi silně spjata se vzděláním rodičů), dojdeme k jednoduchému závěru: nevzdělaní jsou často chudí a zároveň mají velmi omezenou šanci tuto skutečnost nějak změnit, protože formální nevzdělanost zdědí i velká část budoucí generace. 

Ze sociálního hlediska to může znamenat významný sklon k vytváření ustálených vrstev elit a páriů a tedy nekodifikovaných kast. Podle ústavy by sice měl stát zajistit rovný přístup ke vzdělání, ale zjevně se mu to nedaří. Možná i proto, že účelově omezuje představu o "rovnosti" tak, aby nerovnost vyplývající ze socioekonomického statusu nemusel řešit. Stačí zatvrzele trvat na dysfunkční rozdělení politik do kategorií "sociální věci", "školství", "zdravotnictví", "průmysl" či "místní rozvoj" a při jakémkoliv podobném odhalení byrokratické povahy takových struktur pouze tvrdit, že "daný problém nemají v gesci". Otázka pak ale je, k čem tam taková politická reprezentace je a koho reprezentuje? Jak může jakákoliv politická síla, notabene strana, která se nazývá sociálně demokratickou, ignorovat něco tak zásadního, jako je dlouhodobá reprodukce sociální nerovnosti?

Problém je, že politická garnitura nevnímá problém jako problém. Jestli existuje nějaký jednoduše pochopitelný veřejný zájem, je to právě velká míra lidí žijících v chudobě nebo s její trvalou hrozbou v zádech. Když se podíváme na způsob řízení tohoto státu a na výše uvedené souvislosti, měla by tu existovat velmi silné propojení mezi resorty sociálních věcí a vzdělávání (školství). Dej chudému rybu a nakrmíš ho na den. Nauč ho je chytat a nasytíš ho na celý život. Programy na podporu rodin paralyzovaných nebo vážně ohrožených chudobou by měly obsahovat jak přímou sociální podporu, tak velmi silný důraz na "chytání ryb", což v jazyce současnosti znamená vzdělání, šířeji rozvoj. 

Je naprosto tristní zjištění, že mezi těmi, kdo mají nasytit na den a těmi, kdo mají naučit nasytit na celý život neexistuje v podstatě žádná společná politika, jak tyto dvě nutnosti synchronizovat. Natož aby existovala podobná vazba mezi oblastmi zdraví, tzv. místního rozvoje a rozvoje ekonomiky (stejně jako se ministerstvo pro vzdělávání jmenuje zastarale "školství", stejně tak tu máme ministerstvo průmyslu, místo ministerstva pro ekonomický rozvoj).Všechna tato ministerstva jednají do značné míry jako samostatné (a samozvané) státy ve státě, které místo aby hledaly společný zájem, vytvářejí nové bariéry v jeho hledání a řešení. To je ovšem naprosto absurdní.

Míra sociální nerovnosti velmi úzce souvisí s celkovým stavem společnosti, její soudržností. I když pomineme vnější vlivy, které mohou tento stav výrazně změnit (jak ukazuje Českou republiku obtékající uprchlická vlna, která zde i přesto způsobila totální kolaps sebedůvěry), samotný fakt, že v horizontu dvaceti let lze se s velkou pravděpodobností schéma (a rozsah) reprodukce chudoby nezmění, je výrazně deprimující. Stav české společnosti se výrazně blíží stavu domácností, které od chudoby dělí de facto jeden měsíc výpadku příjmu. Žije v situaci, kdy každou chvíli očekává okamžik, kdy se něco po.... a dveře zpět se nadlouho (ne-li navždy) zavřou. Míra nesvobody, kterou taková situace vyvolává, je na současné české společnosti znát.

0
Vytisknout
6078

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2015