Návrat Kaczyńského, aneb Maslow versus Michnik a Miller

26. 10. 2015 / Karel Dolejší

Polské parlamentní volby v neděli podle předběžných výsledků s velkým náskokem vyhrála konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS). Od dosud vládnoucí Občanské platformy (PO) se liší v řadě ohledů, ačkoliv obě strany jsou pravicové. PO prosazovala proevropštější politiku, favorizovala pokračování evropské integrace, což PiS spíše odmítá. PO měla liberální ekonomickou politiku, PiS bude prosazovat větší míru státního intervencionismu a nepochybně i nějakou míru "levicové" redistribuce společenského bohatství. PO byla otevřená vůči uprchlíkům o něco více, než ostatní státy Visegrádské čtyřky, kdežto PiS jimi straší podobně, i když zdaleka ne srovnatelně, jako Miloš Zeman. A konečně, PiS má na rozdíl od PO pregnantně formulovanou vizi bezpečnostní politiky, kterou se pokusí prosadit napřesrok na Varšavském summitu NATO - včetně nároku na získání přístupu k jadernému arsenálu Aliance odůvodněného zastrašováním ze strany Kremlu.

Americký psycholog Abraham Maslow sestavil před mnoha lety známou pyramidu potřeb, která zachycuje, v jakém pořadí průměrný člověk hodnotí význam jednotlivých osobních nároků. V nejnižším a "nejsilnějším" patře se obvykle nacházejí nejzákladnější potřeby: Žízeň, hlad, spánek a sex. Po jejich uspokojení se průměrný člověk stará o potřeby z další úrovně: Bezpečnost, pořádek, stabilitu.

Teprve na třetí úrovni se řeší otázka přináležitosti k nějakému společenství a také lásky, tj. psychologické potřeby.

A pakliže i toto je saturováno, průměrný člověk se začíná zajímat o status a úspěch, o další rovinu. Ještě nad touto úrovní se pak nacházejí kognitivní potřeby, poté estetické potřeby, a nakonec potřeba sebeaktualizace, kde se řeší i takové "luxusní" otázky, jako co je pravda nebo lež.

Levicová a liberální antropologie navazující úplně samozřejmě a nereflektovaně na desítky let trvající mír v Evropě mají často tendenci ignorovat potřebu bezpečnosti, případně ji redukovat na ekonomickou bezpečnost, tzn. slučovat se základní úrovní. Levice v Evropě dnes nemá takové politiky, jako byl např. německý kancléř Helmut Schmidt schopný přesně pochopit vojenskou situaci na kontinentě. Namísto toho považují liberálové bezpečnost za víceméně danou - a levice je dokonce často v zajetí prapodivné sebezničující směsi sympatií vůči protivníkům Západu s naivním nereflektovaným pacifismem. Jenže doba není vůbec idylická a evropská mírová dividenda byla vyčerpána. Na obzoru jsou nové výzvy - i to co na Západě mnohé neuspokojuje čelí hrozbě změny, jenže výrazně k horšímu.

PiS slibuje Polákům trochu více intervencionismu ve prospěch zajištění základních potřeb tržně neúspěšných, ale také si je dobře vědoma, že příštích pět let rozhodne o budoucnosti východoevropských zemí opět ohrožených ruskou expanzí - takže je nutné výrazně posilovat vojenskou bezpečnost. S jistou nadsázkou lze říci, že Rusko v posledních letech zaplatilo PiS hned několik volebních kampaní. První se jmenovala Zapad 2009 a nacvičoval se při ní jaderný útok na Varšavu. Druhá nesla název Zapad 2013 a šlo o manévry simulující útok na sousední Pobaltí. Další dvě měly podobu anexe Krymu a hybridního útoku na Donbas. Poláci tedy kvůli politice Kremlu mají strach z války. A není to strach z fiktivní hrozby nepřítomných uprchlíků, jako v České republice. Jde o obavu ze skutečné, existenciální hrozby polské státnosti, kterou ani členství v NATO nemusí garantovat, jak konstatovaly bezpečnostní dokumenty PiS dokonce ještě před gruzínskou válkou v roce 2008.

Vítězství PiS není proč oslavovat, nejde rozhodně o žádný důvod k uspokojení, lze říci jen málo opravdu pozitivního. Varšava se přiblíží protiuprchlické rétorice postkomunistických sousedů, PiS bude příliš silná na to, než aby netrpěla pokušením svou moc zneužít. Veřejný diskurs se posune ke konzervatismu a klerikalismu.

Hlavní otázka zní, zda jmenované změny budou vratné.

Konfrontace s Ruskem s největší pravděpodobností bude kulminovat právě během funkčního období nastupující vlády PiS, v době, kdy doběhnou programy zaměřené na přezbrojení ruské armády. Případná krize v Pobaltí by opět byla především zátěží pro Polsko, protože ono by posílalo nejlepší jednotky na pomoc napadeným. Ostatní státy NATO postrádají silný zájem, nemají patřičné pozemní spojení a leží daleko od krizové oblasti.

Jestliže se podaří Putina odstrašit od konfrontace s NATO, bude možné kdykoliv později začít s demontáží veškerých konzervativních nánosů, jimiž PiS Polsko v následujících letech zatíží. Jestliže by se Kreml odstrašit nepodařilo, bohužel by liberální či levicové politiky v jiných oblastech byly platné podobně, jako francouzským dělníkům v létě 1940 státem zaručená dovolená, z níž odjížděli na frontu.

Stručně řečeno, polská politika ani v podání PiS nepostrádá racionalitu a s ohledem na celkovou situaci v regionu bylo teď vítězství konzervativců víceméně nevyhnutelné.

Pokud často proruská a bezpečnost země neřešící polská levice získala zhruba čtyřikrát méně hlasů, než Kaczyńského partaj, bude to kromě jiného také tím, že se systematicky vyhýbá seriózní bezpečnostní politice a nemá žádnou koherentní představu, jak by zajistila bezpečnost Polska v těsném sousedství revizionistického Ruska.

0
Vytisknout
2253

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2015