Stručný životopis jednoho z nejvýznamnějších vědců

Dvě múzy Alberta Einsteina

29. 10. 2015 / Zdeněk Slanina

Německé město Ulm ležící na Dunaji má nejen nejvyšší kostelní věž na světě, ale v r. 1879 se stalo i rodištěm Alberta Einsteina. V r. 1967 zde byla založena univerzita, která, když uplynulo 50 let posmrtné ochrany Einsteinových osobních práv, se chtěla přejmenovat na jeho univerzitu. Leč příslušné zemské ministerstvo školství to nepotvrdilo. Možná to bylo z etických důvodů, neb neokázalý Einstein si nepřál, aby se nějaká instituce jmenovala po něm, a připustil jen jednu výjimku - Albert Einstein College of Medicine. Ostatně, už po roce rodina přesídlila z Ulmu do Mnichova, kde Einsteinův otec přešel od podnikání ve výrobě přikrývek k rozvodu elektřiny. Prvně se firmě dařilo, ale nakonec zkrachovala, a došlo k přesunu za dalším podnikáním do Milána.

Patnáctiletý Albert sice měl v Mnichově ještě dostudovat gymnázium, ale došlo ku neshodám s jedním vyučujícím, a tak se Albert po vánočních prázdninách už do školy nevrátil. Místo toho se začal připravovat k přijetí na technickou univerzitu v Curychu. Přijímací zkouška nedopadla příliš dobře, uspěl sice v matematice a fyzice, ale v obecné části nikoliv, zvláště ne ve francouzštině, a tak přistoupil na rok návštěvy střední školy v obci Arrau v blízkosti Curychu. Zde bydlel u liberální rodiny Wintelerů, takže se bez překážek sblížil s jejich dcerou Marií. Což mohlo být příčinou, že v pololetí byl Einsteinův otec informován, že syn nadále potřebuje hlubší studium chemie a francouzštiny, z které měl nejhorší známku i na konci roku. Po této přípravě byl na druhý pokus přijat na Curyšskou techniku, aby studoval na učitele matematiky a fyziky. Zde na šestibodové stupnici z fyzikálních předmětů získával nejvyšších šest, popř. pět bodů, zatímco v matematických disciplínách typicky jen čtyři body. Přesun do Švýcar mu umožnil zříci se německého občanství, a tím se i vyhnout povinné vojenské službě. Po přijetí švýcarského občanství (v žádosti uvedl, že je bez vyznání) ho pak k jeho překvapení do švýcarské armády nevzali kvůli plochým nohám a křečovým žilám. Zatím stále udržoval vztah s Marií, které posílal i balíky prádla na vyprání, leč průvodní dopisy se stávaly kratší, někdy dokonce nebyl k prádlu přiložen žádný. V posledním jen oznámil, že na jarní prazniny v r. 1897 do Aarrau už nepřijede. Opuštěná Marie se později provdala za manažera v hodinářské firmě. Nicméně její bratr Paul se oženil s Albertovou sestrou, taktéž Marií, přezdívanou Mája - ta nakonec před vypuknutím války zanechala svého muže v Itálii a přesídlila za Albertem do Ameriky.

Příčinou ochladnutí na Albertově straně se stala nadaná černovlasá, o čtyři roky starší Mileva ze srbského města Novi Sad, která s ním začala studovat ve stejném ročníku, a se kterou již v létě 1897 vyrazil na túru. Ostatně to, že spolu trávili hojně času, dokládá i fakt, že při graduaci v r. 1900 skončil Albert až jako čtvrtý z pěti v ročníku s průměrnou známkou 4,9. Nicméně prošel, na rozdíl od Milevy, která dosáhla jen 4,0, což znamenalo, že bude muset zkoušku příští rok opakovat. Během prázdnin u rodičů nadto Albert zjistil, že by jeho případnému sňatku s Milevou nebyli z národnostních důvodů nakloněni, matka byla přímo vehementně proti. Nadto ještě Albert neměl stálé zaměstnání. Při hledání v akademické sféře neuspěl, a jediné, co se mu podařilo sehnat, bylo místo zástupného učitele na škole v obci Winterhur, a později na soukromé škole ve Schaffhausenu.

Mezitím ale nezdrženlivý Albert uvedl při cestě k jezeru Como Milevu do požehnaného stavu, leč odpor fakticky obou rodin proti jejich sňatku trval dál. Věci se navíc zkomplikovaly, neb Mileva i napodruhé dosáhla jen známky 4,0. Poté se uchýlila k rodičům, kde někdy na přelomu ledna a února 1902 se narodila nemanželská dcera Lieserl. Tou dobou se Albert nepohodl a učitelské místo opustil. Začal dokonce inzerovat v novinách, že dává soukromé hodiny matematiky a fyziky. Tu se však objevilo místo na Patentovém úřadě v Bernu, do kterého nastoupil v červnu 1902 a získal tak své prvé řádně zaměstnání. Existenci své nemanželské dcery však - i pro získání tohoto místa - držel v tajnosti. Svou dceru patrně nikdy neviděl a také se o ní nikomu nezmiňoval. Teprve v r. 1986 bylo nalezeno několik jeho dopisů Milevě z r. 1902, kde se o narození dcery hovoří. Několik měsíců po narození dcery se Mileva vrátila do Curychu, zatímco jejich dcera zůstala ve městě Novi Sad. Během podzimu se však oba rozhodují uzavřít sňatek bez přítomnosti rodičů, k čemuž došlo po civilním obřadu v Bernu v lednu 1903, takže mohou žít spolu. V srpnu přichází zpráva, že dcera onemocněla spálou. To je poslední informace o ní, žádnou dokumentaci o jejím dalším osudu se nepodařilo nalézt. Tak se předpokládá, že buď nemoci podlehla, nebo byla dána k adopci, jinak ta otázka zůstává záhadou. A záhadný je i údajný Einsteinův dopis dceři na téma Universal Force is love, který dnes koluje po Internetu. U něj ale nesedí, že by Einstein svůj exaktní výsledek používal takto neexaktním způsobem - možná je to spíš jen nevhodná perzifláž.

Již v září ale Einstein píše Milevě, že by si měli pořídit nové dítě, a skutečně již v květnu 1904 spatřil světlo světa manželský syn Hans Albert, následovaný pak v r. 1910 Eduardem. Se zaměstnáním a stabilizací rodinného života má Einstein lepší pomínky i pro fyzikální studie, což vedlo k sérii čtyř prací vydaných během r. 1905. Dlužno podotknout, že tehdy práce vycházely i jen během dvou měsíců od zaslání. Nejprve vyšla práce navrhující vysvětlení fotoelektrického jevu, využívající kvantovou hypotézu Maxe Plancka, následovaná výkladem Brownova pohybu. Na konci září je to pak speciální teorie relativity, a nakonec v listopadu ekvivalence hmoty a energie E = mc2. Za práci o Brownove pohybu získává doktorát, a za ten mu zvýší plat; především se ale už může začít ucházet o nějakou akademickou pozici. Přihlásil se do konkurzu na učitele matematily na střední škole, přiložil i všechny své práce, leč nepostoupil ani do užšího výběru. Zkusil se habilitovat na univerzitě v Bernu, předložil své publikované práce, leč byl prvně odmítnut, neb nepřiložil i zvláštní habilitační spis. Po jeho sepsání se v r. 1908 stává soukromým docentem, nicméně pro obživu dál působí na patentovém úřadě. Ale v r. 1909 vzniká pozice mimořádného profesora na technické univerzitě v Curychu. Prvně se zdálo, že ji získá syn známého rakouského politika, Friedrich Adler. Ten však ustoupil, sám doporučil Einsteina, a pak se věnoval politice (v r. 1916 spáchal atentát na rakouského předsedu vlády Karl von Stürgkha; po rozpadu mocnářství byl ze žaláře propuštěn a dál se věnoval politice). Leč univerzitní plat byl nižší než v úřadě, a Einstein z praktických důvodů musel prvně odmítnout. Univerzita pak gáži dorovnala, a tak začala Einsteinova čistě akademická dráha.

Už na jaře však 1910 přichází nabídka z německé části pražské univerzity, aby se účastnil konkurzu na místo řádného profesora. Univerzita v Curychu sice naznačila možnost zvýšení gáže, leč jen o pětinu. V první fázi se věci v Praze vyvíjely příznivě, v návrhu pro ministerstvo ve Vídni byl Einstein uveden na prvém místě. Pomohlo tomu doporučení od Maxe Plancka, že teorie relativity je patrně tím zatím nejodvážnějším počinem na poli spekulativní vědy (Planckova kvantová hypotéza samotná právě byla výsledkem též veskrze spekulativního přístupu, který se pak postupně potvrzoval). Leč ani toto Planckovo doporučení neučinilo na ministerské úředníky dojem. Dali přednost druhému v pořadí, Gustavu Jaumannovi, jednak proto, že to nebyl cizinec, a také neměl židovský původ. Podle ústního podání však měla, když se dozvěděl, že nebyl na místě prvém, explodovat Jaumannova ješitnost. Měl totiž odmítnout jít na univerzitu, která se honí za modernitami a nedokáže ocenit skutečné hodnoty. Tím byl Einstein zpátky ve hře, nicméně bylo třeba ještě ošetřit dvě formality. Einstein původně uvedl, že je bez vyznání. Nebylo sice až tak důležité, jakého je uchazeč náboženství, ale nějakého být musel - bezvěrec byl z principu nepřijatelný. Einstein tedy změnil názor, a uvedl judaism. Současné souhlasil přijmout rakousko-uherské občanství. A tak byl na začátku r. 1911 v Praze ustanoven řádným profesorem (s platem dvojnásobným než s jakým začínal v Curychu). Na konci března již bydleli na Smíchově Třebízského ulici (nyní Lesnická).

V Praze Einstein žil v rámci německé, či lépe německé židovské komunity, která se s českým živlem příliš nemísila. Einstein docházel k místní kultivované příznivkyni umění jménem Bertha Fanta, která ve svém bytě organizovala literární a hudební večírky. Zde se Einstein setkal i s Franzem Kafkou a Maxem Brodem. Nicméně doživotním přítelem se mu stal fyzik Paul Ehrenfest. Manželům Ehrenfestovým Einstein říkal zlatí lidé. Paul Ehrenfest se sice narodil ve Vídni, ale jeho židovská rodina pocházela z Moravy. Během studií v Göttingen se seznámil a oženil s ruskou matematičkou Taťánou Afanasijevovou. Pár později přesídlil do Petrohradu. Začátkem r. 1912 navštívili Einsteina v Praze, čemuž předcházela korespondence o gravitaci. Oba se okamžitě spřátelili a Einstein se ho snažil přemluvit, aby se stal jeho nástupcem v Praze. Leč Ehrenfest z principu nebyl ochoten v otázce svého ateismu - na rozdíl od Einsteina - přistoupit na kompromis v dotazníku. Nakonec se Ehrenfest s Einsteinovou pomocí stal profesorem v holandském Leidenu. Zde u něj mimochodem v r. 1920 působil český fyzik Viktor Trkal, který předtím strávil válku v zajetí v Rusku, kde ale mohl přednášet fyziku na universitě v Permu. V Leidenu s Ehrenfestem vytvořil koncepci tzv. čísel symetrie, významný výsledek spojený s českým jménem.

Pocity z relativně krátkého pobytu v Praze byly u obou manželů smíšené. Měli zde dobré materiální podmínky a Einstein zde pokračoval s úvahami o obecné teorii relativity, které počaly ještě na patentovém úřadě v r. 1907. V Praze se dopracoval k předpovědi odklonu světla gravitačním polem Slunce, což nakonec umožnilo i úspěšné ověřování teorie. Na druhou stranu si stěžoval, že mu nevyhovovala společnost, ve které se v Praze pohyboval, její snobství. Mileva zde byla prakticky izolovaná. U obou však pod povrchem narůstal pocit vzájemného odcizování se. To se projevilo Einsteinovou cestou do Berlína na Velikonoce 1912, kde se sblížil se svou o tři roky starší sestřenicí Elsou, fakticky s ním spřízněnou z obou stran. Elsa, byla tehdy rozvedená se dvěma dcerami, a během těch Velikonoc v sobě nalezli vzájemné zalíbení, jak vyplývá z následné korespondence. Mezitím ale pokročila původně se vlekoucí možnost získání řádně profesury v Curychu. Po formálním schválením úřadem císaře Františka Josefa I., Einstein z profesorského místa v Praze rezignuje a rodina se v létě 1912 stěhuje zpět do Švýcar. Krátké pražské působení dalo vzniknout jedenácti publikacím (byť jinak přednášel pětkrát týdne). Jeho nástupcem se stal vídeňský fyzik Philipp Frank. Ten po Einsteinovi zdědil i jeho uniformu císařského profesora. Poté, co Frank sám emigroval do Spojených státu, byla Einsteinova uniforma po příchodu nacistů objevena a teatrálně spálena na hranici.

Návrat do známého a jim příjemného prostředí Curychu nabízel šanci i zvrátit vývoj k manželské krizi. Einstein se skutečně - avšak neúspěšně - pokoušel vztah s nekomplikovanou leč obdivující Elsou ukončit. Do toho však přišlo pozvání do Berlína, které zahrnovalo profesuru, ředitelství nově vznikajícího Ústavu pro fyziku v rámci Společnosti císaře Viléma, a členství v Pruské akademii věd. Tato nabídka byla finalizována, když císař Vilém II. v listopadu 1913 schválil Einsteinovo členství v Akademii (což předpokládalo formální návrat k německému občanství).

Do Berlína se Einstein přesunul začátkem dubna 1914, Mileva se syny dorazila o měsíc později. Leč manželská krize se spíše zintezivnila. Prostředníkem mezi oběma stranami se stal Fritz Haber, ředitel Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii, a pozdější nobelista za vysokotlakou syntézu čpavku. Výsledkem byl písemný kontrakt, který redukoval manželství na smluvní záležitost s definovanými podmínkami. Milevě a synům zajišťoval přibližně polovinu Einsteinova základního příjmu. Ta se syny přesídlila zpět do Curychu, zatímco Albert se odebral do domu Elsy. Několik dnů poté vypukla první světová válka. Zatímco Einstein patří k pacifistům, Haber se stává vedoucí postavou v německém vývoji chemických zbraní. Bezprostředně po jejich prvém nasazení na belgické frontě Haberova manželka Clara, manželovo válečné angažmá odmítající, spáchá sebevraždu jeho služební pistolí.

K rozvodu Einsteinových de jure došlo až v únoru 1919, s příslibem Milevě, že obdrží celou finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou, až bude Albertovi udělena. Sňatek s Elsou pak následoval v červnu. Einstein i přes období rozpadu svého prvého manželství vytrvale pracoval na obecné teorii relativity s cílem postihnout gravitaci a provázat ji s koncepty prostoru a času. Finální stádium pak už probíhalo v zázemí vytvářeném oddanou a praktickou hospodyní Elsou. Konečnou podobu obecné teorie relativity Einstein prezentoval na zasedání Akademie 25. listopadu 1915. Její prvé ověření představovalo vysvětlení jemných anomálií v pohybech planety Merkur. Nicméně ke klíčovému potvrzení došlo až při zatmění Slunce v květnu 1919, kdy výsledky britské expedice do rovníkových oblastí potvrdily předpovězený ohyb světla. Einstein se vzápětí stal všeobecně známým a oslavovaným učencem. Nicméně se zformovala i vlivná skupina odpůrců teorie relativity, zvláště v Německu, kde jejím nejrenomovanějším členem byl laureát Nobelovy ceny z r. 1905 Philipp Lenard. Během r. 1920 došlo v Německu k veřejným shromážděním proti teorii relativity, napadané pro její tzv. židovskou povahu a jako velký podvod. Věc kulminovala shromážděním v budově Berlínské filharmonie v srpnu 1920. Einstein se proti výpadům ohradil novinovým článkem s tím, že jeho výsledky by napadány nebyly, pokud by on sám nebyl Židem, nýbrž německým nacionalistou, ať už se svastikou nebo bez ní.

Einstein byl na Nobelovu cenu navrhován již od r. 1910, kdy první nominaci podal fyzikální chemik Wilhelm Ostwald. Po potvrzení předpovědí teorie relativity v r. 1919 bylo její udělení Einsteinovi jen otázkou času. Leč v r. 1921 se nobelovský výbor rozhodl vůbec výběr odložit o rok. Teprve v listopadu 1922 oznámil její udělení, zpětně za r. 1921, a to s kompromisním zdůvodněním, které se termínu teorie relativity vyhnulo: Albertu Einsteinovi za jeho služby teoretické fyzice, a zvláště pak za jeho objev zákonitostí fotoelektrického jevu. Laureát zprávu o tom obdržel radiogramem na palubě zaoceánského parníku, kterým se s chotí Elsou romanticky plavil na přednáškové turné do Japonska. Nobelovský výbor obdržel proti svému rozhodnutí jediný protest - od už řečeného popírače Lenarda. Jeho zraněná ješitnost ho vedla k vyhlášení, že Einstein je publicitu hledající Žid, což je přístup pravému duchu německé fyziky cizí. Ironií osudu je, že formálně byl Einstein oceněn za vysvětlení fotoelektrického efektu, přičemž navazoval i na měření prováděná Lenardem, která Einstein ve svém článku z r. 1905 označil za pionýrská. Dnes se výsledky obou učenců společně harmonicky materializují v každém solárním článku.

Einstein na pomníku před americkou Národní akademií věd ve Washingtonu DC drží v ruce notes, který uvádí jak formuli z obecné teorie relativity, tak vzorec pro energetiku fotoelektrického jevu, a též i ekvivalenci hmoty a energie. O jeho dvou múzách tam však zmínka není žádná. C‘est la vie. Leč Mileva s Elsou nebyly Albertovými múzami jedinými... 






(pokračování někdy příště)

0
Vytisknout
2439

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2015