Dušičky a představa posmrtného života

2. 11. 2015 / Boris Cvek

Lidé si často představují, že posmrtný život je útěšná představa, protože prostě život nějak pokračuje i po smrti, není místo něj prázdné nic. Vybavuji si v té souvislosti poučný příběh o posmrtném životě, který mi utkvěl v mysli při čtení nějaké protestantské teologické knihy: sedlák vede zbožný a spořádaný život a když zemře, zjistí, že jeho život beze změny pokračuje. Je velmi spokojený s takovou odměnou. Nicméně po tisíci letech stále stejného života začíná být nespokojený a stěžuje si svatému Petrovi: tohle má být ráj!? A Petr odpovídá: nikoli, jsi přece v pekle.

Pro potřebu neustálého, nekonečného žití asi představa posmrtného života nevznikla a neudržela se. V nějakém tom nejpůvodnějším lidském vědomí, kdy bylo vnímání příčinnosti, jak ukazuje Cassirer ve Filozofii symbolických forem, spojeno s představou osoby, a tedy celý svět byl plný „duchů“, bylo asi v zásadě nepředstavitelné, že člověk, osoba, smrtí jen tak zmizí. Výše zmíněný příběh ale ukazuje na mnohem silnější motivaci pro víru v posmrtný život v rozvinutějších společnostech: představu odměny a trestu.

Někdo, nějaké božstvo, zná váš život bez ohledu na to, co o něm vědí ostatní lidé, tedy žijete s představou, že jste hlídáni, pozorováni a že, když už ne přímo hned tady na zemi, odměna či trest vás rozhodně nemine na onom světě. Takový bůh-policajt je snad stejně rozšířená představa boha jako bůh-duch Aladinovy lampy (bůh, na kterého se obracíme, když potřebujeme nějakou službu všemocné bytosti, např. trochu štěstí u maturitní zkoušky).

Posmrtný život nikoli jako pouhé pokračování života, ale jako konečná, úplná spravedlnost pro všechny, nedosažitelná na tomto světě, musí nutně otevírat otázku povahy této spravedlnosti – kdo vlastně obstojí a podle jakých kritérií? Mohou dostačovat zištné motivy pro konání dobra, zištné ve smyslu dosažení odměny? Takový posmrtný život zůstává stále pozemský, marný, prázdný. Nestačí jaksi protáhnout běžnou pozemskou logiku „má dát vs. dal“ do posmrtnosti. Vážně vzatá představa posmrtného života má tu obrovskou sílu, že mění už vezdejší život a vede ho dovnitř.

Smysl má to, co je opravdové, co obstojí i v naprosté samotě zavřeného pokojíčku, kdy je člověk jen sám se sebou a s Bohem. Bůh-policajt a bůh-duch Aladinovy lampy jsou pouze instrumenty rudimentárního egoismu, v němž člověk otročí neopravdové prázdnotě. Něco zcela jiného je Bůh odpuštění, bezpodmínečného odpuštění. To samozřejmě v rámci pozemského života nemůže úplně fungovat, neboť zde jde o důsledky, o akci a reakci, o slepý kolotoč vzájemného rození a požírání.

Naděje v možnost naprostého odpuštění a přijetí, pokud je skutečně přijata, vytváří důvěru a snahu v této důvěře jednat a žít. Ne proto, aby bylo dosaženo odměny, ne proto, aby stále pokračoval tento život i po smrti, ne ze strachu z odmítnutí odpuštění nebo ze zkoumání svých vin, ale z důvěry, z vděčnosti, z radosti. V této perspektivě je vzpomínka na zemřelé a jejich věčný život z Božího milosrdenství něčím, co patří dovnitř člověka a co podporuje jeho integritu a smysluplnost jeho života.