Erdogan obnovil parlamentní většinu. Na změnu ústavy však zřejmě nedosáhne

2. 11. 2015 / Karel Dolejší

Strana AKP tureckého prezidenta Erdogana potřebovala k získání parlamentní většiny obsadit 276 poslaneckých křesel, ke změně ústavy 367 křesel a k vypsání referenda, jímž by mohla obejít změnu ústavy, 330 křesel. Ačkoliv přesné výsledky tureckých voleb budou publikovány teprve za 11 - 12 dní, po sečtení 99,21 % hlasů v neděli v noci měla vládní AKP se ziskem 49,36 % odevzdaných hlasů obdržet 316 křesel.

To by znamenalo, že AKP bude sice moci obnovit vládu jedné strany, nicméně na hlavní cíl prezidenta Erdogana, změnu ústavního systému na (polo)prezidentský, nedosáhne. K tomu jí chybí 14 hlasů. A kterákoliv jiná politická strana by byla nesmírně stupidní, kdyby v tom Erdoganovi napomáhala.

Středolevicoví kemalisté z CHP by podle předběžných výsledků měli získat 25,44 % hlasů a 134 křesel, neofašisté z MHP 11,96 % a 41 křesel, kdežto favorit západních liberálních a levicových médií, krajně levicová koalice HDP, obdržel 10,65 % a 59 křesel. 

Volby doprovázelo bezprecedentní zastrašování opozičních médií, demonstrace síly prostřednictvím provokativních akcí bezpečnostních složek a celá řada nesrovnalostí při samotném hlasování, které mohly ovlivnit výsledek. Podle předvolebních prognóz měla HDP získat až 17 %. Samozřejmě, prognózy mohly být nepřesné. Ale zastrašovací kampaň a obstrukce také udělaly svoje. 

Erdogan dosáhl vítězství, ale ne takového, jaké si představoval. Dokud se nezmění ústava, stále ještě nevyhrál. AKP by to tedy s oslavami neměla přehánět. 

Způsob, jakým o tureckých volbách informovala západní média, nicméně už nyní umožňuje poukázat na dvě výrazná zkreslení, která způsobila, že výsledek voleb rozvrátil převládající západní optiku.

Za prvé, převládající přístup vykládal volby jako střet mezi Erdoganem a Demirtasem, mezi vládní AKP a levicovou HDP. Ovšem HDP skončila až čtvrtá v pořadí a vyhrála pouze v regionech na jihovýchodě Turecka. V evropském Turecku a v severozápadní Anatolii naproti tomu bodovali středolevicoví kemalisté z CHP, kteří získali dvakrát více hlasů, než HDP.

To ukazuje zřejmě na obvyklý fenomén západních médií: Kontaktují je a informacemi zásobují lidé určitého typu, převážně mladí, vzdělaní, z městského prostředí, s liberálně levicovou až radikálně levicovou, internacionalistickou orientací, a zejména s dobrou znalostí angličtiny a slušným ovládáním moderních komunikačních technologií. Ve svých vlastních společnostech však, ať už jde o Írán, Egypt, Sýrii nebo Turecko, tito lidé zpravidla nemají zdaleka takový vliv, o jakém se jim podařilo přesvědčit západní žurnalisty.

Za druhé, je tu ještě jiný fenomén, který se bez větší reflexe stále dokola vrací: Západní levice si vybere v určité zemi nějakého svého "koně" a zasní se, že právě politik X prosadí velice vyhraněnou menšinovou levicovou orientaci coby většinovou v celé společnosti. Když k tomu nedojde a takový politik nevyhnutelně ztroskotá, případně se poučí a začne usilovat o konsensuálnější a pragmatičtější politiku, jako třeba řecký premiér Tsipras, levice ho zatratí a hledá další figuru, na niž by promítla naděje a touhy týkající se "ideové čistoty".

Demirtas tedy Erdoganovi příliš nezatopil, jeho strana tak tak projde do parlamentu - a pozornost věřících se nevyhnutelně upře k nějakému jinému horizontu, na němž doufá konečně zahlédnout pravověrnou a současně úspěšnou postavu radikálně levicového vyznání.

Protože v zítřejších amerických všeobecných volbách radikální levice žádného kandidáta nemá, budou to zřejmě až předvánoční volby ve Španělsku a Pablo Iglesias Turrión ze strany Podemos. 


0
Vytisknout
2163

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2015