REPORTÁŽ Z MÍSTA:

Jak to teď vypadá na srbsko-chorvatské hranici

30. 10. 2015 / Lukáš Stříteský

Hraniční přechod Berkasovo-Bapska na srbsko-chorvatské hranici je vyvýšeninou s výhledy na zvlněnou krajinu vinohradů, sadů a polí. Je to za normálních okolností krásné místo plné jablek a sladkých hroznů. Přijel jsem sem v úterý 20. října a zdržel jsem se do neděle 25. října.

Dolů pod táhlý kopec dováží srbské autobusy někdy i více než deset tisíc uprchlíků denně. Většinou jsou to rodiny s dětmi, nejčastěji ze Sýrie. Vyšlapují nahoru po malé asfaltové silnici. Někteří dobrovolníci a občas i některá z humanitárních organizací se snaží svézt ty, kteří mají problém s chůzí.

Nahoře na kopci jsou domy se zahradami a vedle nich sídlí dva plechové kontejnery OSN, karavan Lékařů bez hranic, Worldvision, WAHA (Women and Health Aliance) a občas i nějaká další organizace. Za tím vším smrdí pět přeplněných toitoi kabinek.

V noci zde na betonu a na blátě spí lidé. Těžko se tady dýchá. V zoufalé snaze se alespoň trochu zahřát, pálí lidé naprosto cokoliv. Dým se mísí s hustou mlhou a vytváří jedovatý smog.

Na vrcholu kopce zatáčí silnice doleva a svažuje se lehce asi třistapadesáti metrů. V noci je téměř neprostupně ucpaná ležícími lidmi. Jediné, co pro ně armáda postavila, jsou průchozí stany, které ovšem nechrání proti chladu a jen chabě proti dešti.

V polovině silnice stojí na levé straně výdejna českých dobrovolníků. Je zbudovaná ze čtyř párty stanů s improvizovanými stoly. Vaří se zde horký čaj s cukrem, vydává se teplé oblečení, deky a boty, přebalují se mokrá miminka, která se také převlékají do suchého oblečení. Těch promoklých prcků bývá v noci opravdu spousta a střídají se tam u našich dobrovolnic jak na běžícím pásu. Teplé jídlo máme zakázano vydávat, pouze balené.

Po dalších asi stopadesáti metrech zatáčí silnice doprava a za zatáčkou se nachází chorvatská hranice střežená kordonem policistů. Nyní se poprvé do „hlídání čáry“ začala zapojovat i policie srbská. Jsou tady s policisty časté střety a obušky létají nad hlavami dětí.

Střety s policií

Když situace tady v Bapske před měsícem začínala, tak dav uprchlíků dvakrát prolomil policejní kordon. Lidé po sobě šlapali a děti končily na operačních sálech. Nám dobrovolníkům se pak podařilo rozjet tzv. skupinkový systém: Jeden, případně dva dobrovolníci si už na začátku tábora zorganizují skupinku padesáti uprchlíků. Řeknou jim, že na ně čeká autobus, ať se drží spolu a chvíli počkají. Mezitím, co si povídají, občas někdo přinese čaj nebo sušenku a zahraje písničku na ukulele. Po chvilce skupinka postoupí o kousek dopředu, až nakonec v klidu a bezpečně přejde na chorvatskou stranu.

Pokud však chorvatské autobusy pro uprchlíky více jak hodinu nepřijíždějí a lidí se na místě příliš moc nahromadí, přestává být možné, aby je dobrovolníci ve skupinkách udrželi. Začnou se opět tlačit na hranici, kde je pacifikuje policie, občas i dost ošklivě.

V takovém případě nám zbývá pouze snažit se vytahovat z davu ty nejzranitelnější: ženy, děti, staré a zraněné. Pomůžeme jim nahoru na svah, který se táhne podél silnice a pak, až je policie nechá jít k autobusům, snášíme je zpátky na cestu.

To bývají ty nejtěžší chvíle pro mě osobně, kdy se mi pod kůži dostávají emoce. Naučil jsem se už v terénu myslet hodně technicky: „Jaký materiál je potřeba, kde něco nefunguje, kolik je kde nutných lidí …“ Ovšem ve chvíli, kdy v náruči držím malého prcka, ucítím na tváři jeho teplý dech a on mi k tomu ještě zavzlyká do ucha, musel bych mít srdce z kamene, abych s tou živou a roztomilou bytostí necítil.

Doktorů je nedostatek

Lékařské kapacity na chorvatské straně, kam přicházejí (a někdy spíš vylétávají) rozmačkaní lidé z davu, bývají přetížené. Nahoře na srbské straně to je ještě horší. Většinu nočních směn se tam snaží pokrýt Lékaři bez hranic. Ovšem ti měli několik dnů nařízeno působit čtyřicet metrů od místa. Srbský červený kříž tam nemá jediného doktora. WAHA postrádá dostatek léků a vybavení a jezdí na noc pryč. Když jsem kolem nich jednou večer procházel, ležel před jejich kontejnerem třesoucí se kluk na nosítkách. Jednu paži měl naprosto holou a čouhala mu z ní kapačka. Tu držel v ruce Honza Pejřil z Člověka v tísni, který se k tomu nachomýtl asi stejně náhodně jako já. Sehnal jsem dvě deky a pořádně ho přikryl až k tvářím. Byl se mnou zrovna ještě kluk od Lékařů bez hranic. Ten doběhl do auta pro čepici a rukavice, nasadil je tomu třesoucímu se chudákovi, zůstal u něj klečet a masíroval mu prokřehlou ruku. Není tady vzácností se k takovým věcem přichomýtnout. To odpoledne jsem například tahal na nosítkách ženu, která dostala záchvat a uprostřed davu vykašlávala krev.

Co s dusivým dýmem a s lidmi na blátě

Některé ohně jsem nekompromisně uhášel vodou, protože z nich jiskry vylétávaly na stany s ženami a dětmi. Udupával jsem pálící se kusy oblečení. Říkal jsem těm zrmzlým lidem, kde si mohou najít dřevo, nebo jsem je posílal k jiným ohňům.

K OSN jsem si chodil vyprošovat jejich velké bílé plachty, které jsme spolu s dalšími dobrovolníky kladli alespoň pod ty lidi, jenž si ustlali přímo v kaluži bahna. Další noc mi už bohužel pán z OSN nechtěl další plachty vydat. Podle předpisů je může rozdat pouze v dešti, aby si to lidi natáhli nad sebe.

Našel jsem u nás za skladem obrovskou roli igelitu, kterou jsme používali namísto plachet. Pak pomohli Lékaři bez hranic, kteří nám přivezli čtyřicet kempingových stanů, ze kterých jsme na poli vybudovali stanové městečko pro ženy s dětmi.

Skvělý tým dobrovolníků z Německa postavil ještě jedno stanové městečko ve vinohradu. Tato ubytovací kapacita však stačila jenom pro některé ženy a děti. Navíc noc v těch kempinkových stanech byla i tak nebezpečně studená.

Co se střety s policií

Situace u hranice má jednoduché řešení, za které lobbují Lékaři bez hranic i my. Že by se ulice rozdělila napůl zátarasy (které už tam přistavené jsou) a na jednu stranu by dobrovolníci pouštěli rodiny s dětmi a na druhou zbytek. Rodinky a těhotné ženy se netlačí a stojí v klidu. A na ty mladší výrostky, ať si policie klidně dupne. Ti totiž vytváří tlačenice a nepříjemnosti a děti a těhotné to odskáčou omdléváním s obušky nad hlavama.

Zázemí českých dobrovolníků

Český tým má na louce kousek od silnice postavený velký vojenský stan jako hlavní sklad. Je neustále potřeba, aby tam byli tak čtyři lidi, třídili přivezený materiál a starali se o zásoby. Potom jsme samozřejmě potřebovali řidiče, který nám jezdil pro benzín do generátorů, vyměňoval na pumpách plynové bomby na vaření a nakupoval, co bylo právě potřeba.

Se spoustou materiálního zázemí nám začala nedávno pomáhat nadace Člověk v tísni. Například průchozí stany na silnici mají nyní světla, aby se tam v noci lidé o sebe nepřelomili. Lze si tam i dobít telefony. Máme mezisklad v obci Berkasovo, kde si mohou dobrovolníci v klidu odpočinout, něco si uvařit a dát si sprchu. Měl jsem od Člověka v tísni půjčený telefon se srbskou simkartou.

Krom aktivit dobrovolníků, které jsem už popsal, mají Češi (a spousta dalších národností, které se k nim přidávají) také informační tým. Nejen, že uprchlíkům sděluje to nejdůležitější, ale může rovnou ženy s dětmi zavést do stanu, poslat je k výdejně nebo pro ně, co je potřeba, hned zařídit. Další tým obstarává úklid a snaží se dávat k toi-toikám dezinfekci. Někteří dobrovolníci pracují jako „street worker“, takže přímo procházejí lidi a vyhledávají ty nejpotřebnější, kterým rozdávají deky, sušenky, čaj a vodu.

A co výhled?

Snažili jsme se marně dopátrat, kdo organizuje srbské autobusy, za které si uprchlíci platí. Je pro nás důležité vědět, kdy k nám kolik zákazníků přijede, abychom mohli plánovat. Ovšem patrně je to netransparentní byznis. Kdyby ty autobusy jezdily až do chorvatského tábora Opatovac, který je 18 kilometrů za hranicemi, celá ta krize na přechodu by se vyřešila. Nebylo by totiž potřeba nelidského lidského překladiště na vymyšlené čáře v poli na kopci. A namísto lidí spících v louži bláta, by se všechny organizace a všichni dobrovolníci mohli pohodlně o uprchlíky starat v kempu, kde je místo vybudovat stany a zázemí. Je tam navíc elektrika, voda a rychlá dostupnost.

Bohužel, pokud se nějaké řešení situace rychle nenajde, hrozí díky padajícím zimním teplotám nejenom exploze nemocí, střetů s policií a zranění, ale i zbytečná úmrtí.

0
Vytisknout
4302

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2015