Bodláky Václava Duška

Země úsměvů

29. 10. 2015 / Václav Dušek

Operetní politické kusy hrají v širém světě úspěšně, o úsměvy není nouze, kdeže. Libreta skvělá, nápaditá, asertivní! Zamilovanost z nich zrovna kape. Z lásky se bytosti na jevišti maličkého světa lačně požírají; rozděleni do náboženských družin si jdou obratně po krku. Bezvěrci zírají. Nemohou uvěřit. Abstraktní politická láska ve výprodeji. Svatozáře k dostání za hubičku. Zpíváš-li árii dle žádaných not, pak jsi vítán v houfu vrtošivých šašků,  zasmušilých odpadlíků, brumlalů, vořežprutů; můžeš být sólista s povinností pro sbor. V ansámblu s mnoha principály, dirigenty, korepetitory a režiséry užiješ zábavy k popukání.

Dnešní doba vyžaduje rychlost. Neuspěješ s filosofickým virem v lebce, vážený zeměžroute - neléčíme, hanobíme, popravujeme, vyhošťujeme, vykořisťujeme, zašlapáváme a štítíme se demokratickými bláboly o spravedlivém uspořádání světa vezdejšího, slitovného, kráčíme ve vesmírném poli jepičího trusu - a vídáme odhodlané, neúprosné žvanily, i pisálky se slohem za jednušku, jak nám zlehka dokazují žluklé pravdy v páchlých obalech.

Za hudebního doprovodu pochodují planetou hledači lepšího světa, tam, kde se nevraždí, kde neexistuje středověké právo šoupat s bytostí, jako s onucí, ba ještě hůře. Rozumbradové radí, aby se běženci hájili se zbraní v ruce - sami radilové mají pod gaučem ještě teplé modré knížky, trencle s pyrotechnickými škrtátky zaprané... komu není rady, tomu není pomoci, příkladní proroci a zhotovitelé práva! Tož, nejdříve svět rozvrtáme, podobni sršňům, co napadnou v cukrových úlech včely dělnice a bez milosti je pozabíjí! Později čučíme, že jaksi naše pomoc ve skutečnosti rozkopla hnízdo a neseme následky.

Nejsme připraveni přijmout odlišné bytosti - nejsme rasisté, xenofobové, litujeme děti, ženy, starce, jen blbá hovada jsou prý hluchá a slepá - nejsme však potomci Krista, ani náhodou. Přijatá opatření připomínají exkrement - máme ho v dlani, kdo nám ho tam vsunul, sakriš cholera? Běháme s ním po poli neoraném, zbavit se ho nelze, běda, co dělat? Kdo poradí bez nároku na slávu a uznání?! I když, upřímně, máme ve vlasti spoluobčany nepřizpůsobivé a nevíme si s nimi rady řadu drahných let. Proč? Pomůžeš slabochu, olituješ, nepomůžeš bijče, olituješ.

Našlapujeme opatrně po prknech slávy, znamenající minové pole v rozhádaném světě nelásky! Přítel Moše Vološin se orosil, četl totiž notorického vykradače myšlenek, kterak tepe pomocníky potřebných, autor zloděj a náfuka, přítel bankovního vykuka. Slova - hadí jed! Protijed, nečíst.

Vološin poslouchá Okudžavu, Vysockého, Kryla a Nohavicu a sní o vzletu k planetě Naděje, kterou zatím pečlivě ukrývá před lidmi. Nebude tam místo pro bábovičky zloprcků, které vytvářejí zamidrákovaní operetní krojovaní hrdinové, zahlcující se sebeláskou klamu; kytara, tři akordy, slovní stolice, šlus!

Země úsměvů, maličká, avšak naše!

0
Vytisknout
1107

Diskuse

Obsah vydání | 30. 10. 2015