"Levice" v pozdním kapitalismu: Hledání náhradních témat a obětních beránků

2. 12. 2014 / Karel Dolejší

To co si stále ještě říká levice navzdory všeobecným nářkům nemá již mnoho let žádný realistický program boje s chudobou. Reformisté propadli "třetím cestám a novým středům" a z protržní odbočky se již nedokázali vrátit. Nalevo od nich se však utíká od sociálna ke geopolitice a hledání obětních beránků. Za to, že levice nemá žádné ideje a dále klesá její vliv na veřejnou debatu ve prospěch pravicových populistů a xenofobů, mohou prý americká hegemonie a mainstreamová média.

Dva náhradní idoly kavárenských geopolitických "levičáků", Venezuela a Rusko, se právě stávají vedlejšími oběťmi cenové války mezi kartelem OPEC a producenty v USA. Obě země nad ropnými příjmy vybudovaly rozsáhlý byrokratický aparát rozdělující výnosy z těžby a prodeje, který samozřejmě sám spotřebovává nemalý díl přerozdělovaného a v podmínkách masivní korupce a neprofesionality podpořené politickým monopolem pracuje neefektivně. Ani jedna z obou zemí se nedokáže dlouhodobě vyrovnat s nízkými cenami ropy. Obě postihla silná inflace a podle analytiků se situace v Rusku může brzy začít podobat venezuelské, protože obyvatelstvo přijde v reálných cenách o značnou část kupní síly, možná až o třetinu. Ne, skutečně nejde primárně o dopad jakýchsi sankcí. Ty mají druhotný význam.

Na sociálních programech šetří oba režimy, pouze venezuelský však také sáhl na příjmy byrokratů. Jak už to v mocenské logice chodí, může právě to znamenat počátek rozpadu mocenské základny "socialismu pro 21. století", zatímco ruští "činovníci", jejichž platy rostou stále rychleji než inflace, mají všechny důvody zůstat i v těžkých dobách loajální ke gosudaru.

Levice na Západě bez opory ve vlivných politických stranách musí pracovat zdola jako v počátcích 19. století a snažit se vytvořit časem metodou pokusu a omylu úplně nové koncepce a institucionální základnu. Podmínkou vzniku nových koncepcí je vnitřní pluralita a pestrost vylučující údajnou neomylnost samozvaných guruů a mandarínů. A jde o několikagenerační úkol, který žádá dříče se schopností odložit případnou satisfakci na období po vlastní smrti. Takových je velmi poskrovnu; bylo jich vždy velmi málo, ale doba kultu instantní gratifikace jim jednoduše nepřeje ani trochu. Mnohem schůdnější je využít nespokojenosti lidu ve prospěch vlastního sebeprosazení ve veřejném prostoru, po němž samozřejmě následuje Velké nic, neboli rutinní spravování držené pozice a moci.

Pocit, že zásadní změna ("revoluce") musí být hned za rohem, kombinovaný s praktickou bezmocností zbylých levičáků, vede k náhradnímu programu. Namísto nevděčných a riskantních pokusů o hledání nových řešení v malém se frustrovaně hledá jen ten, kdo za to může. Vždyť my jsme přece tak skvělí, schopní, jasnozřiví a vzdělaní; za to, že všechno snažení a toužení nikam nevede, mohou zlí Američané a další temné síly. Namísto toho, jak pomoci sociálně slabým, budeme řešit geopolitické třenice mezi kapitalistickými velmocemi podle pochybného receptu, že nepřítel našeho obětního beránka je naším přítelem.

Rusko má devětkrát menší ekonomiku než USA, avšak vojenskoprůmyslový komplex se srovnatelným obratem (29% versus 27% podíl na světovém trhu se zbraněmi ZDE). Toto odvětví v podmínkách ropné krize získává další body a ohrožuje prioritní postavení energetického průmyslu v ruské politice, aniž by je postihlo šetření. Kdo by hledal příklad země dokonce ještě mnohem militarizovanější a extrémně mocensky nerovnější než Spojené státy, nemusel by hledat dlouho. Avšak protože USA v psychické ekonomii kompenzující pocit bezmoci "levičáků" zaujímají roli Velkého Satana, "geopolitičtí levičáci" se v probíhající ozbrojené frašce často stávají nekritickými fanoušky Ruska. Že je v mnoha ohledech ještě horší, než USA? Že je to ultrakonzervativní režim financující v Evropě ultrapravicové strany? Neřešit. Kdo škodí Američanům, je náš. Nejhlouběji, soudruhu, vidím nenávist.

Místo obtížného prosazování sociálních programů zdola se zuřivě brání zbylá privilegia před "nepřizpůsobivými" zevnitř i zvenku. Konec multikulturalismu a tolerance k jinakosti, glajšaltující instinkt zmaloměšťáčtelých zaměstnanců bouřících se stádně pouze proti těm, nad nimiž se cítí třídně nadřazeni, xenofobie, rasismus, islamofobie atd., všechno jsou logické odpovědi na potřebu zdůvodnit si, proč levice rezignuje na rovnost ZDE a hájí stavovskou společnost založenou na privilegiích. Evropské státy tunelují velké korporace ZDE, nicméně o co snazší je ukazovat prstem na přistěhovalce a menšiny, kteří nás stojí nepatrný zlomek toho, co velké firmy? Politickou kariéru zuřivého křiklouna na tom lze vystavět snadno. Ani Velký Satan nemá totiž ve zvyku posílat na neposluchy automaticky tanky nebo zelené mužíky, používá zhusta "sofistikovanějších" a ve skutečnosti naprosto neefektivních metod. Takže proč stále nenadávat, když to režim dovoluje? Je to efektní, sice se nic nezlepší, ale na druhou stranu to také nic nestojí. Hraná odvaha kritizovat status quo ve jménu ještě horších kvazialternativ nemusí automaticky přinášet společenský neúspěch, naopak.

"Levice" je dnes výhradně negativní. Stále dokola říká, co je špatně, ale ukázat také něco opravdu dobrého, to už pořádně dlouho nesvedla. S degenerující pravicí si může podat ruce. Rozdíl je v tom, že cyničtí pravičáci jsou i ve zkažených poměrech osobně spokojení a relativně psychicky vyrovnaní. V přítmí studny "levicového" resentimentu ale mezitím stoupá "tekutý hněv", na jehož konci se rýsuje smrtící záplava netolerance a zloby.

0
Vytisknout
4084

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2014