Petr Uhl: Dva články o významu Palachovy oběti

10. 2. 2013 / Petr Uhl

Petr Uhl zaslal Britským listům dva články o Palachově oběti a jejím významu, které před časem vyšly v deníku Právo. Stojí za zamyšlení:

Právo 15.3.2003

Sebevražda není hodna obdivu

Petr Uhl

V pondělí se pokusil upálit 21letý Václav Barták z Poličky. Podle policie byl duševně chorý. Nabízela se ale otázka, zda tak neučinil pod dojmem sebevraždy 19letého Zdeňka Adamce u rampy Národního muzea před týdnem ve čtvrtek. Sebevraždy jsou ve společnosti bohužel časté a většinou o nich informují jen místní média. V případě Zdeňka Adamce však její způsob a místo přímo odkazovaly na sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. Proto se v dopise, který po sobě Zdeněk Adamec zanechal, hledaly politické motivy. Na dotazy novinářů odpovídali i politici. Na otázky médií se přece odpovídá, tak velí mrav. Vzápětí se ale ukázalo, že mladík měl i jiné problémy, než jen hořekování nad špatností světa a jeho uspořádáním, a nakonec i to, že politické zdůvodnění jeho sebevraždy bylo druhotné.

Ale přesto: Adamec se stal obětí antiglobalizačního štvaní, říkali jedni, zatímco druzí připisovali odpovědnost za jeho smrt, aspoň částečně, společenských poměrům. To první je hnusné, to druhé nepřesné. Zapomnělo se totiž na Adamcův vzor - Jana Palacha. Jeho čin se považuje oficiálně za hrdinský, a nikdo si ho nedovolí zpochybňovat.

Prožíval jsem onen leden 1969 na straně těch, kteří se snažili zabránit postupující normalizaci. Palachova smrt vyvolala mezi studenty spory o správnosti, ba i o oprávněnosti jeho činu, zvláště když podle jeho dopisu měly následovat další pochodně.

Patřil jsem mezi ty, kdo jeho čin ostře odsuzovali a chtěli ho veřejně odmítnout. V úctě máme každý život, i ten, který skončí sebevraždou. I když ji zásadně odmítáme, připouštíme výjimky - zalehnutí kulometného hnízda nebo vrhnutí se s granáty pod tank.

Ale i tu je nutno pečlivě poměřovat čin důsledky, jinak bychom mohli oslavovat i zločinné palestinské sebevraždy, jejichž obětmi jsou prostě Židé. P

alachovo sebeupálení není dodnes zcela objasněno, a už nikdy nebude. Nikdy se neodhalilo, zda byly připraveny další živé pochodně. Požadavky, které s plánovanou sérií sebeupálení Jan Palach spojil - zastavení cenzury a zákazu novin Zprávy, byly problematické a jiné nevznesl.

Jan Palach nežádal například odchod sovětských vojsk, heslo snad na všech shromážděních oné doby. Jistě, o nebezpečí cenzury se tenkrát dost mluvilo, zavedena byla ale až v dubnu, kdy se Gustáv Husák ujal moci.

A Zprávy, původně vydávané okupačními vojsky v Drážďanech, vydávali v lednu 1969 nejkonzervativnější komunisté bez většího vlivu na společnost. Doba ale vyžadovala se do rozboru Palachových požadavků příliš nepouštět. A ještě dnes se traduje, že se upálil na protest proti sovětské okupaci a domácí normalizaci.

Palachův pohřeb se stal takovou demonstrací proti nedemokratickým opatřením, že se ti, kdo s jeho sebevraždou nesouhlasili, museli odmlčet. Jinak by dávali do rukou zbraň druhé straně, která svalovala jeho smrt na antinormalizátory, podobně jako dnes místopředseda vlády Petr Mareš Adamcovu smrt na antiglobalizátory.

Lidé si žádají symboly. Některé jsou ale neblahé, a sebevražda na protest proti politickým poměrům podle mého soudu neblahým symbolem je. Vede k beznaději.

Kdyby nebylo celonárodního pohřbu, potvrzujícího Palachův čin jako cestu odporu proti zlu, neupálil by se možná tehdy Jan Zajíc, středoškolák ze Šumperka, a po něm Evžen Plocek, dělník a komunista z Jihlavy.

Otázka zní, zda i nyní někoho nepovzbudily k sebevraždě spekulace o politických motivech činu Zdeňka Adamce a pietně položené květiny na místě, kde se on a Palach upálili. Ani katolický farář už netrvá na tom, že sebevraha musejí pochovat za hřbitovní zdí, absolutní odsudek sebevraždy nepatří do liberální demokracie, kterou se i církev katolická snaží respektovat.

Život máme vždy v úctě, a s pochopením, někdy s respektem můžeme přijmout i jeho dobrovolné ukončení, ať už bilanční, jako bylo Adamcovo, nebo demonstrativní, jako bylo snad Palachovo.

Devíza svobodného člověka rozhodujícího o svém životě nesmí však vést k tomu, že budeme sebevraždu oslavovat anebo dokonce ji dávat za vzor hodný následování. To by nám z té křesťanské výchovy mělo zůstat.

Právo 24.6.2008

Oběť Jana Palacha zasluhuje úctu

"Monumentální poctu bojovníkovi proti komunismu ve Francii nikdo dvakrát nechce," napsala pařížská zpravodajka jednoho pravicového pražského deníku o soše Jana Palacha. Až po chvíli jsem pochopil, že Palacha má za antikomunistu. Ona a její noviny se už léta snaží vnutit společnosti černobílou představu, že ve všem je a byl svár komunismu a antikomunismu. První je zlo, druhý dobro.

Spor o Jana Palacha se vyjevil nyní, francouzský prezident Nicolas Sarkozy chtěl Čechům prostřednictvím Mirka Topolánka věnovat třiapůlmetrovou sochu hořícího muže. Pomník vytvořil ve Francii už v roce 1969 maďarský emigrant András Beck.

Jenže Češi to ústy svého velvyslance ve Francii Pavla Fischera a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga odmítli. Prý bude i obtížné sochu instalovat ve Francii.

Podle Fischera totiž mnoho dnešních francouzských politiků v revolučním roce 1968 "vyznávalo trockisty a stálo na opačné straně barikády než Jan Palach". Palach ale neprotestoval proti socialismu, chtěl probudit lidi z pasivity a netečnosti vůči začínající "normalizaci", a to i za cenu oběti největší.

Českou republiku před ostudou zachránila radnice v Mělníku, kde Palach, rodák z nedalekých Všetat, chodil do gymnázia. Chce pomník umístit před jeho budovu. Mělničtí ukázali, že si Češi váží svých dějin včetně hrdinů a obětí. Ani umístění ve Francii by jistě nebyl problém, mnoho ulic měst tam nese Palachovo jméno. Sochař si ale za svého života přál, aby pomník stál v Československu. Francie se tomuto přání nyní snaží vyhovět, proto pomník Čechům nabízí.

Opačná strany barikády roku 1968 je bludem. Ona revolta za svobodu, demokracii a za socialismus, u nás s lidskou tváří, měla rysy společné i odlišné, od obrodného procesu u nás až ke studentským hnutím ve Francii, Polsku, Německu a v USA.

Podobnost a odlišnost nabízí opera Mai '68 Petra Kofroně na libreto Jiřího Šimáčka a Zdeňka Plachého, premiéru měla v pátek Národním divadle v Brně. Che Guevara zde zpívá s Ježíšem, vidíme a slyšíme Jane Fondovou, Daniela Cohn-Bendita a JeanaPaula Sartra. Mao Ce-tunga s rudou knížkou doplňují verše Karla Hynka Máchy. Jeho Jarmilu, vytýkající v květnu studentům v Paříži touhu po socialismu, zastřelí v Praze v srpnu sovětský voják. Do ní se promítá i Palachova oběť.

Při premiéře jsem se v duchu vracel do roku 1969, kdy jsem měl o Palachově činu pochyby a bál jsem se, že se zbytek odporu společnosti změní po jeho sebeupálení ve smutek. Opera Mai '68 oživuje tehdejší spor o význam oběti, bezděčné či záměrné. Smíme ji v boji za svobodu a demokracii vyzdvihovat jako symbol?

Květen i srpen 1968 jsou dnes ale historií. Vždy platilo, že existují věci, pro něž stojí za to i trpět. A "že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, po které stojí za to žít", jak v roce 1977 napsal mluvčí Charty 77 Jan Patočka.

Na rozdíl od Fischera a Schwarzenberga Mělničtí filozofa pochopili. Vědí, že Jan Palach si zaslouží úctu a že bude dobré, budou-li i dnes lidé o jeho činu přemýšlet.

0
Vytisknout
4746

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2013