O sporu, který se stal symbolem neschopnosti racionálně diskutovat

12. 2. 2013 / Karel Dolejší

Zatímco hysterické výkřiky mají k dispozici prakticky neomezeně širokou škálu výrazových prostředků, racionální argumenty se mohou jevit jako "nudné", tím spíše, že se často musejí prostě jen jinými slovy opakovat.

To se týká i celého "slavného" sporu o Grebeníčkův parlamentní výrok na účet důvodové zprávy palachovského svátku. Grebeníček napadl tuto formulaci: "Jan Palach se stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci".

Jak by takový výrok mohl být vyvrácen? Předně by Grebeníček mohl tvrdit, že se Jan Palach vůbec nestal žádným symbolem; za druhé by specifičtěji mohl argumentovat, že se nestal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, ale něčeho jiného (například, dejme tomu, diktatury proletariátu).

Grebeníček neudělal ani jedno. Místo toho si vypůjčil značnou část článku politologa Lukáše Jelínka pojednávajícího o tom, co byl Jan Palach osobně zač a oč mu šlo, a tvářil se, že touto obsáhlou citací cizího textu napadenou formulaci důvodové zprávy skutečně vyvrátil. Jenže není tomu tak - a až do konce dějin tohoto vesmíru tomu tak býti nemůže. Logika platí i v blázinci. Jen ji tam bohužel neuznávají.

A i kdyby mi přišel další vagón dopisů rozčilených pamětníků popisujících i to, jaké měl Jan Palach v době svého tragického činu na Václavském náměstí na nohách ponožky, bude to stále argumentace, která se naprosto míjí s podstatou sporu.

Tady by se vlastně dalo skončit. Objevila se však ještě jedna specifická námitka, která tvrdí, že "se nelze smiřovat s existencí falešných symbolů", takže pamětnické litanie jsou přece jen relevantní.

Což mě nutí položit ještě jednu poměrně jednoduchou otázku: Patří cenzura do definice "totalitní komunistické moci"? Nebo jinak: Lze si představit "totalitní komunistickou moc" bez cenzury? Že ne? To je ovšem veliká smůla, protože Jan Palach přece žádal zrušení cenzury, takto (z dlouhodobého hlediska) nezbytné podmínky stability totalitního komunistického systému. Takže zjevně i on sám proti totalitní komunistické moci bojoval, ač si toho výslovně nebyl vědom. Chtěl, aby komunistická moc nebyla totalitní. Tehdy ještě nevěděl, že je to v panujícím systému dlouhodobě nesplnitelný požadavek, ale na tom zde nesejde.

Účastníci Palachova týdne v roce 1989 si již 15. ledna vyslechli projev Vlasty Chramostové, která je vyzývala, aby se nevzdávali základních lidských práv a svobod. Tato práva a svobody totalitní komunistická moc sice formálně uznala podpisy na příslušných mezinárodních dokumentech, občanům je však upírala. Protesty připomínající památku Jana Palacha tak byly opět protesty proti totalitní komunistické moci.

Pro méně chápavé, fanatiky a hysteriky doplňuji, že jsem skutečně nikdy ani slovem netvrdil, že by Jan Palach bojoval za kapitalismus, stal se symbolem boje za kapitalismus, ani že snědl vlastní babičku. A netvrdí to ovšem ani kritizovaná formulace důvodové zprávy.

Víc se k tomu opravdu, ale opravdu nedá říci.

0
Vytisknout
8038

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2013