Vážení stařešinové!

14. 2. 2013 / Karel Dolejší

Radek Mikula upozorňuje na "kvazishovívavý" postoj levicových kruhů k protestům studentů proti komunistickým radním. Popisuje mj. ohromnou kulturní bariéru, která dělí rádobyliberální levičáky se zájmem o Karla Gotta, Františka Kožíka, Karla Klostermanna od současné středoškolské mládeže. Ale především tu jde o onu vylučující nevážnost, mechanisticky uplatňované věkové kritérium, kterým jsou dnešní studenti mláceni po hlavě úplně stejně, jako v roce 1989 studenti protestující proti totalitní komunistické moci. Mainstreamová levice se v roce 2013 chová obdobně, jako Miroslav Štěpán neblahé paměti. To tedy pěkně děkuji.

Ale co by člověk vlastně čekal. Šestašedesátiletý Miroslav Grebeníček plácá o Janu Palachovi, jehož odkaz v roce 1975 jednoznačně popřel vlastním vstupem do normalizační KSČ, a "pamětníci" mu dávají za pravdu bez ohledu na kontext sporu i elementární logiku, které expředsedu komunistické strany jednoznačně diskvalifikují. Už jsem dávno bohatě dosáhl věku, který by mi v mladší době kamenné garantoval oslovení "velebný kmete"; nicméně "pamětníci" se dodnes nedokážou smířit ani s postoji mé generace, generace "revoluce" roku 1989, jež má často dospělé děti. I mne ještě mentorují, jako bych byl teprve pětileté dítě. Copak se od stejných lidí dá čekat něco v kontaktu se Slačálkem, nemluvě o dalších, o další generaci mladších? O tom tedy silně pochybuji. Mrtvo po pěšině.

Model uvažování levicových stařešinů přitom vystupuje do popředí v dosti zřetelné podobě: O pravdě, kterou jsme nazřeli, se prostě nediskutuje. My víme, jak to bylo a je, my máme věčnou pravdu, ke které se vy někdy v budoucnosti - vedeni pozdní poslušností - teprve pokorně přikloníte. Zatím jste příliš mladí, abyste to v celém rozsahu chápali. Nevěřte nikomu, komu je pod šedesát. Howgh!!!

A tento pohled - závislý mnohem více na mentálním věku než na věku fyzickém - je, samozřejmě, naprosto falešný. Chápe to přinejmenším jeden devadesátník a nemám vůbec pocit, že bych měl něco vysvětlovat třeba paní Věře Říhové, které empatie a schopnost změnit perspektivu dosud nechybí. Na druhé straně se zdá, že ke stejnému poznání nikdy nedospěje renomovaný levicový autor, jemuž je "pouhých" sedmapadesát.

Možná jsem ve svém věku na některé věci přece jen už příliš stár - ale jistě ne na to abych chápal, že je vždy a stále dokola třeba začínat znova a od nuly. Proto i studentský antikomunismus považuji primárně za převlečený generační spor, který nebyl pochopen. Je mi dvaačtyřicet, ale i tak bych si nechtěl za žádnou cenu utvářet pohled na svět na základě názorů Gotta (pomlouvajícího ve své době poslušně na objednávku vládnoucí moci skupiny Deep Purple nebo Black Sabbath), Kožíka či Klostermanna. Copak se můžu sebeméně divit těm mladším? Copak bych nebyl totální debil, kdybych je nechápal?

A tady jsme: Napadá se zuřivě "postmodernismus" nebo "přehnaný individualismus" mládeže, začíná se apriorním odsuzováním, nicméně už se nechápe, jak by se s nejmladší generací dalo komunikovat. Odsudky předcházejí pokusům rozumět, i když vlastně jde především o to, aby mezigenerační komunikace neustala.

Jan Palach se upálil také proto, že lidé o generaci starší než on, kteří tenkrát rozhodovali o osudech československé společnosti, byli takřka bez výjimky zbabělí a podlí a nedokázali se postavit těm, kdo zemi vedli zhoubným směrem. Dnes se to "řeší" poukazy na to, že Palach přece studoval politickou ekonomii, četl Marxe, jel opakovaně na brigádu do SSSR atd. Na žádné ze zmíněných výmluv ovšem v kontextu současnosti ani v nejmenším nesejde. Nesejde na tom o nic více než na faktu, že se Jan Hus hlásil k soudobému viklefismu. "Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat." (Karel Kryl)

Vážení stařešinové, česká společnost stárne - takže krátkodobě zřejmě vyjde sázka právě na vás. Je dost pravděpodobné, že česká levice právě proto vyhraje příští parlamentní volby - a prohraje pak každé následující. Je tu kulturní generační bariéra, kterou nedokážete překonat, protože jste příliš fixovaní na minulost - a zatímco země na západ od nás řeší své budoucí směřování, Češi, podobně jako další východní země, se rozhodli pitvat svou desítky let starou minulost, což je obvyklý syndrom zemí bez budoucnosti.

Někdo by vám to měl samozřejmě zavčas říci, tož tak činím. To že Česká republika je zemí bez budoucnosti, není vina chybujících šestnáctiletých nebo osmnáctiletých. Je to především a na prvním místě vaše vina, vážení stařešinové, jakož i vrstevníci. To vy jste se mohli poučit z minulosti a až na nečetné výjimky jste to ani v nejmenším neudělali. Zvolili jste opět, už potolikáté, zábranovskou jistotu nejhoršího. Dostane se vám nejhoršího. A bohužel nejen vám.

"Víme, co chceme! Nechceme nic! A to dostaneme!"