Pohled do tváře cizí pravdy

16. 2. 2013 / Radek Mikula

Již před delší dobou se v médiích objevil názor, že česká společnost se začíná dostávat do podobné fáze generačního střetu jako společnost západoněmecká v šedesátých letech. Tehdy již nastal časový odstup od nacistického období, takže opadly psychologické zábrany a toto téma se s nástupem generace, která Hitlera nezažila, aktualizovalo.

Pro svou zálibu v dramatických analogiích volně ocituji, co prohlásila na adresu tamějšího establishmentu jedna ze zakládajících osobností pozdějšího ozbrojeného odporu, když byl roku 1967 na demonstraci policistou zezadu zastřelen student. Znělo to asi takhle: "Je to generace Osvětimi. Nemůžeš se dohodnout s lidmi zodpovědnými za Osvětim. Oni mají zbraně a my ne. Musíme se ozbrojit."

Dnešní Česko konflikt podobné intenzity jistě bezprostředně nečeká. Ostatně nečekal jsem, že vůbec přijde. Mladí lidé se dnes zajímají o svůj osobní rozvoj, případně o videohry. Ale přišlo jihočeské studentské pozdvižení. Takže jakési mezigenerační echo minulého režimu se dostavilo. Varoval bych před tvrzeními či jen náznaky, že jde vlastně o práci agentů pravice, kteří tak vytvářejí náhražková pseudotémata, která slouží jen k odvracení pozornosti od současných společenských konfliktů.

Starší generaci je potřeba postavit před reflexi jejích postojů. Návodným příkladem budiž bezohledné grilování reformního komunisty Antonína Liehma v tomto článku . Ať již mu dáte za pravdu či ho zvážíte a shledáte lehkým, musíte ocenit, že se ke své zpovědi odhodlal. Totéž platí dokonce i pro justičního zločince Karla Vaše, který prý ve své výpovědi, použité v nyní uváděném filmu, nijak nereflektoval svou kariéru, ale mluvit ochoten byl. Britské listy přinesly také o mnohém vypovídající svědectví Věry Říhové, které dodává plasticitu obrazu 60. -- 80. let v ČSSR.

Pak tu máme další typ pamětníků typ. Poslední dobou se o nich dost mluví. Narodili se okolo poloviny 20. století a někdy v polovině sedmdesátých let vstupovali do KSČ, tedy až po čistkách ze začátku normalizace. Zařadili se do systému. Nikdo se jich neptal, jaký na něj mají názor, a oni jakoby ani žádný neměli. Střet autoritářské a demokratické frakce byl minulostí, ve straně zavládla jednota. Normalizace si vytvořila zvláštní kulturu myšlení, jejímž základem byla přizpůsobivost a nekritičnost. Pronikaly nejen politikou, ale i uměním a vlastně jakýmkoli veřejným vystupováním. Z toho vedlo zatemnělé okno do světa druhé kultury k oblastem umění a k etapám dějin, o kterých se nemluvilo a které tak zůstávaly většině obyvatel nedostupné. Zájem a odvahu odhrnout zatemnění neměli zdaleka všichni, ale to se až tolik nemění. Nebo jsou dnes koncerty či přednášky ve squatech navštěvované víc než fotbalové turnaje? Míra represe proti kontrakultuře je však nyní podstatně omezenější.

Osud Milady Horákové byl takovou tmavou okenní tabulkou, která každému, kdo se odhodlal skrz ní pohlédnout, narušovala oficiální obraz světa. Na článku Josefa Babora je proto pro mne nejzajímavější pasáž, kterou věnuje svým rozhovorům s matkou na toto téma. Zaujalo mě, jak hodnotí politickou orientaci Horákové, i jeho zvláštní pohled na roli, kterou v případu sehrál Klement Gottwald. Škoda, že jí věnoval pouhé pouhé dvě věty. Rád bych věděl, kdy se o tento případ začala Vítězslava Baborová zajímat, zda před, nebo až po (r. 1989). Rezonovala tato tragédie v prostředí řadových straníků sedmdesátých a osmdesátých let? Tímto způsobem by se dalo ptát také na odhalení kultu osobnosti, Pražské jaro, Jana Palacha, undergroundovou kulturu, činnost Jazzové sekce a nakonec i na ten punk, který jsem zmínil dříve. Vnímala tyto fenomény vůbec nějak generace normalizačních komunistů nebo na ně celá reagovala konformisticko-maloměšťáckou ignorancí?

Středobodem mého článku ale bylo vyjádření V. Baborové, ze kterého vyplývalo, že se dnes, kdy jako představitelka opoziční strany čelila protestům, po jmenování do významné funkce, cítí méně svobodně, než v době -- výslovně jí ovšem nejmenovala -- kdy opoziční strany nemohly legálně působit, o kandidatuře v volbách nemluvě. Jestliže její syn píše o dvojím metru, tak jak rozumí této podivné asymetrii?

Zdá se, že ho pobouřilo spíš mé zamyšlení nad jejími občanskými postoji za normalizace. Vzrušeně se ptá: "Jak víte, pane Mikula, že jí chyběla odvaha nebo odolnost postavit se proti nespravedlnostem v minulém režimu?". Je pravda, že v tomto smyslu mám určité podezření, nic přesnějšího ale nevím. Proto jsem také věty na toto téma uvozoval slovy třeba (vyjadřuje, že se jistá věcněobsahová složka nemusí realizovat -- Karel Svoboda, Naše řeč 57/2) a by (označuje děj, který mohl, ale nemusel nastat) ve snaze zdůraznit, že jde o pouhé domněnky. K nim mě vedl kontrast mezi výše uvedeným vnímáním svobody jeho matkou a skutečnou mírou politických práv v období minulého režimu a v současnosti.

Přesně však Josef Babor odhadl, že nebudu uspokojen jeho popisem matčiných kritických vystoupení na různých obvodních výborech. Co jsem měl na mysli, když jsem spekuloval o jejích politických postojích, v krásné zkratce ukazuje jeden velmi starý vtip.

Na schůzi kteréhosi uličního výboru KSČ se v diskuzi přihlásil jeden občan a řekl :

"Tady Kotas, já mám dotaz ... kde je soudruh Dubček ?"

Předseda se chvíli ošíval a pak diskuzi rázně ukončil.

Na příští schůzi se přihlásil jiný občan a řekl :

"Já mám dotaz... kde je Kotas?"

Pan Babor mi položil otázku, co vím "o profesní minulosti členů vlády, o tom, jakou hudbu poslouchají nebo o tom, co si o nich myslí jejich bývalí kolegové". Správně usoudil, že nic. Připadá mi to jako odvádění pozornosti směrem, který je pro něj žádoucí. Stejně ale chci vysvětlit, proč tomu tak je. Ministři současné vlády mi nepřipadají natolik zajímaví, abych se zajímal o jejich charakterové profily. Platilo by to i o paní Baborové, když pominu svůj zájem o problematiku generačního, ideologického i kulturního střetu, kterému jsem se věnoval v úvodu. Jenže ona se stala jablkem sváru v politickém konfliktu, který má některé podobně ilustrativní rysy jako spor o čin Jana Palacha, jakkoli takové přirovnání může leckomu připadat přitažené za vlasy. Třebaže však jde trochu o bouři ve sklenici vody, tak v ní víří důležité otázky o demokracii, o naší nedávné minulosti a v neposlední řadě o odcizení mládeže od levicových stran.

Východisko vidím v diskuzi o tom, co je ve společenském životě podstatné, a ne v okřikování, fňukání či v utvrzování iluze, že pro boj se současnou nespravedlností je potřeba zapomenout na minulá bezpráví, že pro obhajobu hodnot, které jsou dnes na úbytě, bychom měli zapomenout na potlačování jiných hodnot v jiné době. K vedení takové diskuze má Vítězslava Baborová vzhledem ke své současné, byť asi nechtěné, popularitě ty nejlepší předpoklady. S trochou patosu, který tak rád kritizuji u jiných, skončím citací z posledního dopisu Milady Horákové:

"Jdu s hlavou vztyčenou -- musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."

0
Vytisknout
5389

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2013