"Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost...", aneb o potřebě mezigeneračního dialogu

18. 2. 2013 / Jaroslav Bašta

Tato Orwellova myšlenka se v Čechách stala součástí praktické politiky již kolem roku 1820, kdy se v jednom pražském bytě sešlo asi dvacet intelektuálů, většinou stoupenců tehdy módního romantismu, aby se dohodli na tom, jak obnovit slavný český národ. Domlouvali se o tom německy, protože část z nich česky neuměla vůbec a čeština té doby neměla dostatek odborných výrazů. Jejich prvým úkolem se proto stalo vytvoření moderního českého jazyka. Svou práci tehdy odvedli dokonale, jak nás dnes přesvědčují třeba dokumenty Evropské unie. Český překlad je vždy tím nejkratším textem. Souběžným požadavkem se stalo napsání Dějin národa českého, nakonec touto novou řečí, a toho se zhostil František Palacký. Ten také zanechal zprávu o onom setkání, vyjmenoval všechny jeho účastníky a zakončil ji poznámkou: "Kdyby tehdy v té místnosti spadl strop, nebylo by českého národního obrození!"

Tento romantický projekt měl obrovský ohlas mezi tehdejší inteligencí, kterou tvořili výhradně učitelé, kněží a studenti, a ti ovlivnili selské písmáky a moderní národ spatřil světlo světa, k malé radosti našich německých sousedů. Národovci brzo pochopili, že musejí zbohatnout, aby byli bráni vážně, a tak druhá generace vybudovala z ničeho největší průmysl v rámci Rakouska -- Uherska. Třetí generace vybojovala samostatný stát v historických hranicích, které již dávno nebyly hranicemi jazykovými. A celou dobu politiku prostupovaly spory o smysl historie českých zemí až do tragického finále podzimu 1938. Tehdy v období tzv. Druhé republiky vyhrálo jiné pojetí našich dějin.

Místo teze o potýkání Čechů s Němci se připomínalo, že jsme vždy byli součástí Svaté říše římské národa německého, odkaz na reformaci nahradilo zdůraznění katolické tradice a husité se zase stali bandami loupežníků, nikoli Božími bojovníky. Výraznou levicovost První republiky vystřídal pravicový katolicismus nepříliš duchovně vzdálený fašismu. A Čechům bylo vtloukáno do hlavy, že jsou potomky zbabělých nevolníků, plebejci bez vlastních elit, což dokázali v I. světové válce, když odmítali umírat za svou vlast, Rakousko -- Uhersko a jejího císaře.

Po II. světové válce se romantický projekt prvních osvícenců završil vybudováním čistě národního státu. A tím ztratil svůj smysl. Zůstala z něho jen potřeba mít nepřítele. Proto se po roce 1948 společnost rozdělila generačně. Mladí přijali nový výklad dějin předložený jim novými mocipány a zavrhli žijící i nežijící starší generace jako zpátečnické, zbabělé a nechápající. (Teprve dnes dokáži pochopit zoufalství mého dědečka z toho, co se stalo s mládeží, která tehdy zmodrala). Ke cti svazácké generace je třeba říci, že z té společenské puberty vyrostla, vrátila se k opovrhovaným myšlenkám a vymyslela demokratický socialismus, kde se diskuze stala součástí politiky.

Takovou troufalost musely zažehlit do asfaltu pásy tanků. A znovu se revidovala historie, tentokrát jen ta, co se ukázala jako závadová. Proto se přestalo mluvit o hrdinství odboje a zahraniční armádě, ale spíše se akcentoval problém kolaborace a udavačství. Méněcennost se totalitě vždy vyplatí kultivovat a normalizátoři nazapomněli, které filmy inspirovaly demonstranty v srpnu 1968 a 1969. Ke cti tehdejších mladých je třeba říci, že se ideologicky zblbnout nenechali. Nanejvýš zlákat vyhlídkou na kariéru. A přišel konec roku 1989...

Otevřely se archivy, mohlo se mluvit a psát o všem. Pak se najednou o některých historických obdobích nehovořilo tolik a o jiných o to více. Místo nacismu se používal termín fašismus, ale když jsme ho někdy chtěli v parlamentu použít, mladí hoši z ODS okamžitě dodávali: "a komunismus!" Z roku 1968 se stal také jen nepovedený komunistický puč, kvůli kterému přijely tanky. A když se český tisk změnil na německé (česky psané) noviny, nejfrekventovanějším tématem se stal poválečný odsun Němců a Benešovy dekrety. Tato historická traumata společně se soukromými novinami zpracovává i veřejnoprávní televize, kupodivu ve stejném duchu. Češi jsou vždy zbabělí vrazi (i když zajatce postříleli rudoarmějci či lopatou utloukli jiní sudetští Němci) a neoprávněně se mstili. (V poválečném Československu se totiž s německým obyvatelstvem před odsunem zacházelo po materiální stránce zvláštně -- dali jim válečné židovské příděly potravin a nutili je nosit označení na oděvu. A ještě to ti Češi vydávali za výchovné opatření, zlomyslníci).

Dnes se o období po roku 1948 nemluví jinak než o době nesvobody, nerozlišují se jednotlivé epochy, přičemž se detailně hovoří jen o zrůdnostech padesátých let. Jisté novum v pravicové propagandě byl pokus přibalit tam i dekádu mezi lety 1938 -- 1948. Toto přehodnocení historie není určeno pamětníkům, ale mladé generaci. A zabírá to. Mladí jsou upřímně přesvědčeni, že jejich předkové jsou skrz naskrz zkažení komunismem, a tak máme dle statistik nejhorší mezigenerační vztahy v EU. 360 000 mladých lidí se hlásí k protiseniorsky zaměřeným skupinám na Facebooku. Statistika hovoří také o tom, že přes 30% ekonomicky aktivních lidí do 35 let nesouhlasí s vyplácením starobních důchodů.

Jednu z nepříjemných vlastností nás stařešinů představuje skutečnost, že nepodléháme snadno nové propagandě či náboženství a hodnotíme věci přízemně. Proto si všímáme toho, že platíme až stokrát více za vodu, aniž by se nějak zlepšila její kvalita, vadí nám stále dražší pohonné hmoty, žluté lány řepky páchnoucí jak vařící se květák, dražší potraviny a hrozba hladomoru ve Třetím světě, což vše zavinil jediný idiotský zelený nápad s využitím biopaliv. (Připomínám, že na výrobu litru bionafty je zapotřebí 1,2 l nafty motorové.) Dnes už nás stojí těžké peníze i to, že fouká vítr a svítí slunce. A všechna tato ekonomická i ekologická zvěrstva zelení zdůvodňují nutností ochrany životního prostředí a bojem proti globálnímu oteplování.

Z geologické minulosti Země zatím známe 56 dob ledových, které přicházely pravidelně, a ty poslední prodloužily své trvání z původních 40 000 na 100 000 let. Je pravděpodobné, že žijeme v jedné z historicky nejkratších dob meziledových a jsme již za jejím zenitem. Nějaké oteplování by z této perspektivy představovalo spíše naději než hrozbu. Ale o tom se mezigeneračně debatovat nedá, protože o dogmatech se přece nepochybuje. Zejména když se na nich dá tak dobře vydělat, že?

Ostatně soudím, že mezigenerační dialog je v naší zemi technicky vyloučen. Lidé s jiným názorem jsou na Facebooku vyškrtnuti z přátel a někam přijít a obhájit své stanovisko mládež nepovažuje za nutné, jak ukázali jihočeští antikomunističtí studenti. Mladí navíc mají problém porozumět psanému slovu. Asi je zapotřebí počkat, zda z toho náhodou nevyrostou, tak jako svazáci z padesátých let. Zatím jsou dost nedůtkliví, když jim člověk něco vytkne. Reakce pana redaktora Dolejšího na můj předchozí článek je v tomto směru signifikantní.

0
Vytisknout
6498

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2013