Vítejte ve strašidelném skanzenu

15. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Vítejte v Česku, v čase pozdním, povolebním, v Česku, nad nímž se zvolna smráká a do srdcí bohabojného lidu se vkrádá úzkost z bytostí čekajících za hranicí reality, jimž zjitřená fantazie, jejich matka, a velké oči strachu, jejich otce, přisuzují moc temnou a téměř nadpozemskou. Každá doba je pojmenovává po svém a vidí trochu jinak. Zašlým časům patří například Polednice. Jedná se o ohyzdnou stařenu, již Karel Jaromír Erben popisuje takto: malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas -- vichřice podoba. V každém případě je odpudivá už jen svým stářím, které má ještě tu drzost, že se nechá společností živit a zatěžuje už tak dost labilní veřejné finance. A místo vděčnosti, když má jít volit, ještě čeká, bába, že ji budou přemlouvat. Zkrátka, jak správně, inspirován poetikou Komunistického manifestu, upozorňuje Karel Dolejší, levicí obchází strašidlo. Strašidlo gerontokracie.

Dodejme, že i zmíněná ohyzdná stařena si nepochybně, pokud zrovna nestraší jihočeské děti a jejich jedinou pravdou osvícené kantory, libuje v poslouchání Karla Gotta a po večerech, při svíčce hromničce oprašuje polozapomenuté knihy Františka Kožíka a Karla Klostermanna. Kdo by se pak divil, že při takovýchto libůstkách nemá babizna, třebaže se jí už Polednice neříká, co nabídnout (nejenom) Slačálkově generaci. S těmi starými je prostě pořád nějaký problém. Někteří jdou dokonce tak daleko, že se odvažují drze tvrdit, že Kožík je koneckonců daleko lepší spisovatel nežli mnozí autoři našich současných bestsellerů a přečíst si Klostermanna člověku rozhodně neublíží, třebaže připouštím, že číst Kafku, Mailera, či Dostojevského a poslouchat při tom 3. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, zní podstatně asertivněji.

Avšak nenechte se zmást, milí frikulíni, suchary mého typu, kteří pohrdání seniory považují za obzvláště nechutné, neboť se dotýká životní etapy, kdy ubývá nejenom sil, ale i celoživotních přátel, které nemilosrdně střídá osamění. Tož dejte seniorům pocítit, jak chutná asertivita. Vsadím se, že někteří z nich nejenom čtou Klostermanna, ale možná i vyzývají otce všech vlků, Černoboga, jehož kněží, černokněžníci, vlci v lidské podobě, jsou jedna ruka s bohem osudu, s nímž nepochybně domlouvají velký komunistický comeback. To oni pomáhali zapřáhnout rudá a hnědá prasata do postroje k tažení na Hrad a možná dál, třeba až do (symbolicky existujícího) Sovětského svazu. Tož bděte, jihočeští studenti, neb praví písmo "chviličku pospíš, chviličku zdřímneš, a chudoba tvá přijde jako muž zbrojný". Ostatně, jak známo, ani čert nikdy nespí. To jenom já se někdy štípu, abych se probudil, protože v možnosti, že se mi některé pitomosti jenom zdají, je zrnko naděje, že jsem se nezbláznil. A pokud jsem se nezbláznil a bdím, pak se nevyhnu otázce, proč se zvolením Miloše Zemana tolik druhdy soudných spoluobčanů nejenom začalo věřit na strašidla, ale s gustem se pustilo i do strašení ostatních?

Možná se ono tajemství bezelstně skrývá v prosté přítomnosti, která případný strach z kumulace reálných problémů a existenčních hrozeb, zakrývá paranoidní archeologií v zasutých vrstvách minulosti a vytváří tak psychologii strachu coby součásti aktuálního politického diskursu.

Ano, zdá se, že využívání strachu našlo své místo i v moderních demokratických systémech, kdy společenský marasmus přímo vytváří poptávku po oživení dávno pohřbených přízraků minulosti. Strach se tak stává spojencem politiků, kdykoliv se občané začnou příliš ozývat a dožadovat se větších práv, větších svobod, více ideologicky nezkreslených, věcných a relevantních informací. Pravdou je, že i establishment rozumí různým tvářím a podobám strachu -- od strachu o mandát, moc, ztrátu voličské přízně, až po strach o vedlejší příjmy a životní standard...Při čemž občas na sebe strach bere i mediálně ušlechtilou podobu obav o vlast, národ, svět, pokrok, mravnost atp..., kdy v případě jejich ohrožení je občan ochoten se za jistých okolností vzdát i části svých svobod. Strach je tak v politice často vnímán jako užitečný spojenec, pokud jsou dodrženy tři základní podmínky. Tou první a nejdůležitější je participace médií. Druhou: politik se nesmí bát více než prostý občan. Strašení by pak působilo jako bumerang, i když připouštím, že politik je v podstatě tvor podivuhodnější nežli třeba pitomý ptakopysk a proti strachu je vybaven například větší imunitou, kachním žaludkem, hroší kůží a téměř hadí pružností. Největším nebezpečím pro takto k přežití vybavené bytosti se tak stává především ztráta pudu sebezáchovy, kdy takový tvor, ustrojení téměř nadlidského, počne mít pocit, že je nezranitelný.

A konečně třetí podmínkou, nikoliv poslední v řadě, aby strach byl funkční a úzkost dostatečně eliminovala případné vzpurné myšlenky, je nestrašit občana něčím, z čeho má už dávno legraci. Pak by bylo strašení vyloženě kontraproduktivní a sám strach by přišel o veškeré renomé tragéda a vzdělané, poučené, svobodomyslné publikum by se mu v lepším případě smálo, v horším ho dokonce litovalo pro jeho slaboduchost. Svobodomyslné publikum totiž není tak jednoduché postrašit. Věděl to i duch Hamletova královského otce, a proto svůj strašidelný výstup nepřeháněl a než zmizel, omezil se pouze na nejnutnější informace k probuzení pomsty.

A když už jsem u toho strašení, dovolím si, ve vší úctě, odcitovat působivou pointu článku Karla Dolejšího. "Zvolili jste opět, už po tolikáté, zábranovskou jistotu nejhoršího. Dostane se vám nejhoršího. A bohužel nejen vám. Víme, co chceme! Nechceme nic! A to dostaneme!"

Opravdu pregnantní a velmi působivé. Přiznám se, že jsem se skoro až styděl za poťouchlý dovětek, který mne v té chvíli napadl: I my (mladší a asertivní) víme, co chceme! Chceme všechno! Jenom ještě netušíme, že (až na malé výjimky) také nedostaneme nic!"

Ale teď, prosím, vážně. Faktem je, že společnost je nebývalým způsobem rozdělená, xenofobie a antagonizmus se rozrůstají hůř než bolševník a zaplevelují krajinu, která začíná místy připomínat strašidelný skanzen.

Zkusme se, pro změnu, chvilku nestrašit!

0
Vytisknout
10031

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2013