Relativnost zenitů

16. 2. 2013 / Petr Ježek

Pokud předhodíte lidem titul "Doba za zenitem", většina se jich neubrání personifikovanému a individualizovanému obrazu jejich vlastních životů, ať již v podobě bilancující minulost nebo přemítající nad budoucností. Psycholog by odtušil něco o markantech hlubokého pesimismu autora titulu, pokud se tu nemetá pojmy v (opilecké) lehkosti bytí. Jelikož jsme my, lidé, tvorové pohříchu nedokonalí, lze považovat lidské syntetické soudy o stavu a vývoji civilizace za tolerovatelnou kratochvíli jedinců a více či méně trefné otisky reality, nakolik ji vůbec lze našimi nedokonalými otisky postihnout.

Článek Karla Dolejšího je opatřen právě tímto titulem a po jeho letmém mentálním zpracování se zdá, že psychologův markant nelže. Nakolik je ale "postzenitní syndrom" reflexí jednotlivce a do jaké míry lze doložitelně konstatovat rozpory s realitou? Přírodovědec by se ušklíbl a konstatoval by cosi o metodologickém očistci sociálních věd. Ač mu fakta dávají za do značné míry pravdu, přítomnost kritického myšlení velí -- vpřed bez bázně a hany (či nebát se a nekrást, chcete-li).

Monitoring lidského konání během času vedl k poznání o zrychlené charakteristice produkce materiálních statků. Rostoucí lidská produktivita svého času vyvolala představy, že permanentní deficit (nízká dostupnost) statků potřebných k životu. Marxovy teze jsou toho patrně nejpádnějším důkazem, neboť byl to on, kdo postuloval vyřešení existenčních rizik sociálně spravedlivějším přerozdělením toho, co lze aktuálně produkovat s perspektivou růstu produkčních možností. Zde se nabízí poukázat na Engelsovy obavy ohledně toho, co řekne příroda na lidské konání bez ohledu na to, zda je řízeno buržoasií či proletariátem. Dynamika průmyslového rozvoje se tehdy přesto jevila jako udržitelná a masivní ničení v prvním celosvětovém válečném konfliktu uhrazené již během prvního poválečného desetiletí. Proč o tom hovořím?

Po staletí udržovaný hluboký příkop mezi elitou a těmi ostatními se od počátku osvícenské vědy a jí inspirovaného průmyslu byl udržován dogmatizovanými idejemi, jejíž producentem a deklarovaným nositelem byla církev. V tomto kontextu je nutné vnímat dílo Tomáše Akvinského jako mentální vzepětí jednotlivce při snaze o reflexi doby a bilancování ideologických efektů. Zatímco Tomáš Akvinský zůstává zcela v zajetí establishmentu, takový Roger Bacon s úradkem Božím kdesi nablízku a církevními statky daleko za zády ukazuje, že nacházet v přírodě dílo Boží znamená poznávat jej, a tím teprve cestu, jíž ukazuje, aby vnímavý člověk věděl a v důsledku toho nekonal proti Bohu. Z tohoto období je patrné obtížné udržování souladu mezi křesťanskou ideologií a reálným chováním elit i neelit, což dokumentuje období reformace včetně předcházejících desetiletí.

Klasické etické principy převzaté křesťanskými církvemi v podobě Desatera božích přikázání se po období diskreditace církevních elit a po zjištění, že rodící se průmysl společně s obchodem jsou kratší cestou k uchopení moci než ideologická teologická dominance zrelativizovaly. Puritáni z Mayflower rozhodně nebyli natolik bohabojní, aby nezačali konat v rozporu s Desaterem s útěchou, že k tomu jim žehná Bůh. Přesně takové jednání posvěcené zjištěním, že moc peněz zastíní samotného Boha je základem současného mravního vyprázdnění.

Posuneme-li se v čase do současnosti, zjišťujeme, že zahlcení spotřebními statky v míře vyšší než to, čemu se někdy říká "základní kulturní spotřební koš", vede k intenzivní koncentraci na stále vyšší a zbytnou spotřebu místo na sociální a etické prvky. V redukované charakteristice tento stav vyjadřuje sousloví "mít, nikoli být", jež plně vystihuje klíčovou proměnu společnosti od žijící k vlastnící. Tuto proměnu vysvětluje model reality, jíž tvoří dva vzájemně se ovlivňující subsystémy (sféry) -- socioekonomický a biosferický. Člověk je v tomto modelu obsažen v obou sférách, přičemž socioekonomická je jeho vlastním počinem. Přestože jsme jako lidé stále živočišným druhem, tuto část determinace si příliš neuvědomujeme, pokud právě nežízníme, nedusíme se, nemáme hlad či není nám zima. Nepřímé podněty, jako je vnímání jiných živých organismů, si již tak intenzivně neuvědomujeme a to i tehdy, jedná-li se o lidi v naší blízkosti. Tyto podněty často vyhodnocujeme jako slabší než podněty, jež vycházejí ze socioekonomické sféry. Ekonomické motivy přehlušující sociální pak vedou k velmi nebezpečnému jevu -- někteří lidé přímo či nepřímo přesvědčují ostatní, že ekonomika je až na prvním místě. A tak snaha výhodně nakoupit ekonomické statky stojí hierarchicky mnohem výše než snaha při tom nepodvádět či snaha sdílet radost.

Současná "vyspělá" společnost je doposud vedena především ekonomickými motivy. Samotné podnikání je díky ziskové motivaci v přímém rozporu s etickými principy a kultivovaný a důsledně mravný podnikatel je mýtický unikát, nikoli typický příklad (mravnější než nemravný ještě neznamená mravný). Přitom jde jen o moderní interpretaci dekadence kultu Zlatého telete, což jasně ukazuje na implicitní riziko podlehnutí materiálně spotřebním motivům na úkor mravnosti, kulturnosti a spravedlnosti v každém z nás. Odtud je již jen krůček k věčné inspiraci bojem Dobra a Zla.

Potud bych chápal pesimismus čišící z obrazu pozice za zenitem. Nicméně konstatování pozice (jakkoli nepřesné a závislé na individuálním nazírání) bez jakékoli aktivní reakce znamená jediné: dobrovolné přijetí neblahého stavu. Přitom stačí sledovat prostou motivaci konat Dobro v podobě činů pareto-efektivních, tj. zvyšujících celkový blahobyt bez snížené blahobytu jediného člověka. Pochopitelně že jde o nedosažitelný cíl, ale takové cíle jsou obvykle stabilní motivací, jsou-li doplněny o postupné a dosažitelné dílčí cíle. Pro začátek úplně stačí, když se vzdáme podvádění jako způsobu dosažení zisku, výhry či výhodné pozice. To ale znamená, že si uvědomíme faleš svobody bez reálné odpovědnosti, faleš dokonalé konkurence, faleš poctivého podnikání z principu, faleš individualismu bez ohledů a řadu dalších fenoménů, jež jsou nám podsouvány jako přirozené.

Důvodem k nepřijímání individuálních obrazů dob za zenitem je poznání, že věk ropy se nezadržitelně blíží ke svému konci, že neproduktivní a neefektivní okupace většiny ekonomických zdrojů menšinou mocenské pseudoelity je pravou příčinou hospodářského cyklu a že vědomí sounáležitosti mezi lidmi má přirozený biosociální charakter. Moralistické populismy mohou (a jde-li o lepší budoucnost, pak i musí) být nahrazeny mravností životů nás, lidí. To znamená, že mravní zásady se stanou přímou a hierarchicky výše postavenou motivací než motivace jakéhokoli obchodu (koňský handl). Má-li se proces dezintegrace společenství (národní, civilizační...) na atomizovanou množinu snáze ovládaných a v zásadě bezmocných jednotlivců zastavit a revertovat, nezbývá než nastoupit cestu průniku mravních zásad, právního řádu a uspořádání mezilidských vztahů jako udržitelného a vývoje schopného modelu civilizace na této planetě. Přirozený leadership se pak snadno pozná podle osobního následováníhodného příkladu odvážných mravných lidí.

Zrcadlovým obrazem doby za zenitem je doba před zenitem, který, byť nedosažitelný stejně jako Slunce, znamená jistotu směru a obsahu. Ano, návrat k úctě k nosným etickým principům a k lidem, jež je svým životem naplňují, je přesně ona cesta vpřed k zenitu. Lež a přetvářka je vždy podvodem, jakkoli je významná a obé nelze tolerovat již proto, že důsledkem je nejistota a podezřívavost. nemusíme být ekonomy, abychom si jasně uvědomovali náklady snižování rizika (koncentrace na riziko místo na hlavní činnost, zbytečné pojištění, zbytečně vysoké rezervy...). V rodinách a partnerských vztazích je lež a přetvářka vstupenkou na brzký rozpad společenství, jehož kvalita významně ovlivňuje kvalitu aktuální společnosti a prostřednictvím reprodukce i společenského vývoje v budoucnu.

Dokud budou média sloužit přetvářce a lži, nelze mediální produkty vnímat vstřícně a důvěryhodně. Pouze mravní občané mohou média umravnit a tento stav stabilizovat. To znamená nečíst a neposlouchat ty, kteří manipulovali, nekupovat ta média, v nichž jsou lháři a zájmoví žoldnéři. Dále je nezbytné odmítat produkty obřích zfúzovaných korporací, u nichž nikdo neodpovídá za nic. Nepřivlastňujme si to, co nám nepatřilo a to, oč nemůžeme pečovat. Vyvracejme mýty manipulátorů v klidné argumentované diskusi. Své pohledy obracejme zpět proto, abychom se vyvarovali starých chyb, abychom si uvědomovali vlastní stopu, abychom evidovali stopy těch, kteří nás o něčem přesvědčují, ale neobracejme se na mravné velikány minulosti -- ti nám září na zenitu, kam směřujeme. Jde to, jen chtít...

A propos, kolikrát jsme kdo koho odsoudili poctivost za naivitu, bláhovost či nerozum?

0
Vytisknout
4045

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2013