Doba za zenitem

16. 2. 2013 / Karel Dolejší

Civilizační epochy zůstávají čímsi víc než jen mrtvou slupkou zvyku a rutiny, jen dokud v nich ještě žije a prakticky působí rozdíl mezi tím, čím fakticky jsou, a tím, čím by podle vlastní uznávané normy být měly. Středověkem otřásaly náboženské nepokoje do té doby, dokud si ještě v augustinovské tradici uchovával vzpomínku na to, že Obec Boží není totožná s obcí pozemskou, že to co existuje pouhou silou fakticity ještě proto není tím, co býti má. Když přišel Tomáš Akvinský a sestavil rozsáhlou ideologickou apologetiku "reálného feudalismu", rozdíl mezi normou a existencí zrušil a zajistil tak feudalismu dočasnou ideologickou stabilizaci. Šlo však o první krok k tomu, aby náboženská ideologie ztratila všeobecný politický význam a byla postupně nahrazena ideologií sekulární. Protože konec kritiky ve jménu jedné normy vždy znamená pouze začátek kritiky ve jménu normy jiné. Namísto obrazu Obce Boží nakonec nastoupil osvícenský humanismus.

Šedesátými lety minulého století definitivně skončila historie mezinárodního komunistického hnutí. Ideologické ustavení "reálného socialismu", které režimy tehdejšího sovětského bloku učinilo imunními vůči kritice ve jménu norem, na něž se kdysi komunisté odvolávali, mělo v naší zemi zvlášť dramatickou podobu: Obyvatelstvu bylo příjezdem "spřátelených armád" ve velkém předvedeno, že režim již - na rozdíl od doby chruščovovského tání - nelze ani s velmi umírněným úspěchem kritizovat s pomocí ideálů, v jejichž jménu byl původně zřízen. Další kritika po letech vyrostla už na úplně odlišné půdě, na půdě teorie lidských práv.

***

Václav Bělohradský v eseji nazvaném "Doba postkritická" rozvíjí ne zrovna novou postmoderní tezi, že vládnoucí kapitalistický systém již nelze dál účinně kritizovat ve jménu ideje všeobecné emancipace. Proč tomu tak je? Protože status degradation ceremony - rituál proměny občanů v dlužníky - ospravedlnil novou technologii moci, která "ustavuje totální kontrolu kapitálu".

Politika byla podle Bělohradského eseje v Salonu Práva degradována na obchodování s různými druhy kontejnerizovaného konsensu a přestala se opírat o civilizační statky. Za prvé, elity byly vykořeněny a společnost oligarchizována; oligarchie dnes vládne (podle letitého Lyotardova výměru) performativně, tzn. "dosahuje svých cílů lobbováním a skrytými transakcemi mezi mocenskými centry". Za druhé, elity zakořeněné ještě v civilizačních statcích bývaly legitimní, oportunní oligarchie naopak setrvávají jen v rovině pouhé legality. Proti těmto oligarchiím povstávají nejrůznější identitární a moralistické populismy, které už ale také nevyrůstají z půdy původních civilizačních statků. Politika jako celek, i ve své opoziční podobě, tedy ztratila s civilizačními statky jakýkoliv kontakt.

Za třetí, namísto střetů skutečných alternativ se v politice odehrávají již jen výbuchy rozhořčení nad skandály. Občané se rozčilují, jak je politika zkorumpovaná a zkažená, ale toto rozhořčení je bezmocné a nikam nevede, stávající systém nikterak nevylepší.

Z naznačené diagnózy Bělohradský rutinně uniká k oblíbenému "postismu". Vyhlašuje nástup doby "postkritické", neboť "z pojmů, kterými jsme se až dosud snažili zachytit podstatu moderní průmyslové společnosti, zbyly jen slupky". Kritika a protesty jsou podle Bělohradského bezmocné, proto je současná společnost, v níž už kritika nevede ani k emancipaci od předsudků (natož od mocenského útlaku), jednoduše "postkritickou". Vztah mezi kritikou a emancipací zmizel, z radikální potřeby emancipace se stal pouhý fetiš náhradně ukájený obrazem soukromého konzumního ráje, do nějž se uniká před neodstranitenými všeobecnými problémy. Nákup ionizátoru vzduchu nás má v soukromí smířit s faktem, že desetitisíce lidí se už zase dusí průmyslovými exhalacemi úplně stejně jako za "komunismu". Ve skutečnosti se jedná o "fetiš, jehož uctívání nás smiřuje s úpadkem moci občanů změnit strukturu společnosti, v níž je ohrožena "radikální potřeba dýchat", veřejné statky jsou privatizovány a demokratický konsensus je přímo úměrný objemu investic do volební kampaně".

***

Bělohradský zachází alespoň tak daleko, aby přiznal, že z tradičních pojmů průmyslové moderny "zbyly jen slupky" a s jejich pomocí nelze současnost adekvátně popsat. Americký profesor žurnalistiky na University of Texas Robert Jensen jde ještě dále a tvrdí: Racionálně řečeno, jsme teď všichni apokalyptiky (Rationally Speaking, We Are All Apocalyptic Now). Pokud totiž vyhodnotíme vědecké důkazy ohledně kolapsu životního prostředí, včetně vyčerpání zásob spodní vody, eroze orné půdy, chemického znečištění, mrtvých zón ve světovém oceánu, vymírání živočišných druhů, zániku biodiverzity a změn klimatu, nezbývá pro tradiční normativně vyžadovaný optimismus průmyslové éry žádný prostor. Nelze dál pokračovat stejným směrem bez radikálních změn. Normativně vyžadovaný optimismus je iracionální; je to opium lidstva, které nastoupilo na místo tradičních křesťanských historek o vykoupení z pozemského utrpení a posmrtném ráji, ale neopírá se přitom ani v nejmenším o racionální analýzu konkrétní dějinné situace, ve které se právě nacházíme.

***

Zatímco Bělohradský přiznává intelektuální bankrot průmyslové moderny a Jensen podrobně popisuje její probíhající bankrot fyzický, retardovaná česká politická oligarchie, jejíž význam a váha ve veřejném prostoru po nedávné prezidentské volbě se zvýrazněním váhy představitelů v důchodovém věku dále výrazně posílily, je na obzor průmyslové moderny naopak nenapravitelně nafixována. Opírá se přitom o voličskou podporu převážné části starší generace, pro niž je většinou obraz světa odpovídající přelomu 60. a 70. let minulého století úběžníkem všeho uvažování o správně uspořádané společnosti a která si neumí nebo odmítá byť jen připustit, že a proč tohle v podstatně složitějším světě dneška přestalo fungovat. Jedním ze symbolů tohoto zaslepení je postoj k ekologickým otázkám; dalším je bezmyšlenkovité řečňování o investicích v době, kdy kritickým parametrem ovlivňujícím návratnost investic v globalizované ekonomice je mezinárodní konkurenceschopnost; další problematická témata si laskavě doplňte sami. V České republice stále žijeme minulostí a těmito volbami jsme se do ní ponořili ještě podstatně hlouběji, zatímco přítomnosti a budoucnosti nedokážeme vůbec čelit. Hrabeme se v Benešových dekretech a odkazu Jana Palacha, zatímco současné otázky se rozhodují na základě kritérií nejméně třicet let zastaralých.

***

Bělohradský nemá celou pravdu, píše-li, že současná doba je postkritická; tak jako kdykoliv dříve, i tentokrát se nehraje o to "ukončení kritiky" vůbec, ale pouze o kritiku ve jménu jiné normy než té dosavadní. Jaká bude ucelená podoba této nové normy, to zůstává dosud spíše nejasné a bylo by arogantní chtít ji autoritativně, bez solidní veřejné rozpravy, definitivně formulovat; jisté nicméně je přinejmenším tolik, že pokud má průmyslová společnost, a to i ta česká, přežít, nemůže dál zaslepeně přehlížet existenční ohrožení, do nějž se dostala systematickou ignorancí a vytěsňováním environmentálních limitů své dosavadní rozvojové strategie.

Nedůtklivé okřikování ze strany stařešinů, kteří se marně těší na návrat do ztraceného ráje průmyslové moderny, ovšem reflexi naší nynější krize nenapomáhá ani co by se za nehet vešlo.

Žijeme v době za zenitem průmyslové moderny. Její pochopení si žádá jiné schopnosti než rozpoznat ve všem, co teprve přichází, vždy pouhou horší kopii dobře známého staršího. Je třeba umět uchopit a pojmenovat nové, dosud nepoznané, co teprve vzniká; přesně to uchopit a osvojit si to. Václav Bělohradský v této snaze zachází tak daleko, jak jen může.

Mnozí jiní tzv. levicoví autoři, a tím spíše politici, ve srovnání s ním nedokážou překonat zažitý konzervatismus ani z deseti procent.

0
Vytisknout
9660

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2013