Mnozí si uvědomovali možnost vojenského obsazení ČSSR
14. 2. 2013 / Ivan Sommer
Reakce na článek Jana Čulíka "Způsobili normalizaci v Československu antikomunisté?"
Vážený pane,
bohužel nemáte pravdu, že by si mnozí lidé neuvědomovali možnost vojenského obsazení ČSSR, protože byly ještě v živé paměti události v Maďarsku 1956. Proto Dubček s Kádárem jednali separátně. Pamatuji si z návštěvy Budapešti v r. 1964, že tam ještě nebyly zahlazeny všechny stopy po bojích a vzpomínky, jak věšeli komunisty na kandelábry.
Bohužel během Pražského jara se situace vyvíjela podobně jako v Maďarsku, i když v mírnějším podání. Vznikla petice za neutralitu vystoupením z Varšavské smlouvy jako v Maďarsku, naprosto opomíjející fakt, že za A. Novotného u nás nebyla natrvalo žádná sovětská vojska (!) jako v okolních zemích (NDR, Polsko, Maďarsko), které kupodivu nebyly "okupovány", pouze obsazeny jako posléze Československo. Z hlediska geopolitického musely tyto inciativy vystrašit Východ i Západ. Z hlediska vojenského Američané by reagovali stejně, jako se stalo při vpádu na Grenadu, jsoucí pod svrchovaností britskou.
Máte pravdu v tom, že se aktivizovali antikomunisté s různými prohlášeními např. o zmíněné neutralitě, která nemohli Sověti přehlédnout. KSČ vytyčila sice program ekonomický i politický, ale bylo to již pozdě a nemyslím, že by jakýkoli program invazi odvrátil vzhledem k reminiscenci na maďarské události. U6 od června 1968 se v ČSSR konalo velké spojenecké vojenské cvičení a v zemi bylo již množství cizího vojska, aniž to vyvolalo paniku KSČ. První sledy invazních jednotek se dokonce domnívaly, že jdou na cvičení, vojáci byli velice překvapeni nevlídností obyvatelstva. Byl jsem také na vojenském cvičení před srpnem 1968. Bylo cítit, že naše armáda se rozpadá. Opět situace jako v Maďarsku. Proto byly invazní sovětské jednotky dislokovány především na západní hranici.
Co se týče normalizace, bylo to jakési vysvětlení ad post, mnohdy vyřizování osobních účtů. Jestliže vezmeme v úvahu, co se stalo po listopadu 1989, tak lze pochopit logiku vpádu vojsk, jakkoli byla posléze zničující pro východní blok. Při následné normalizaci se vyznamenali také nestraníci, nazývaní "bezpartijní bolševici".
Kdysi jsem Vám napsal, jak se jeden můj spolupracovník, nestraník, vrátil z USA, aby pomohl KSČ v normalizaci poměrů. To omylem přečetl z komplexního hodnocení vedoucí pracoviště. Tento člověk stal mým nadřízeným a byl jsem obratem vyhozen na dlažbu jako nepohodlný svědek. Po listopadu se dotyčný stal ublíženým antikomunistou a posléze vysokým univerzitním činitelem. Napsat něco jste odmítl, prý se to musí dokázat, i když je zřejmé, že bez schválení jeho loajality KSČ a souhlasu se vstupem vojsk by učitelem na vysoké škole nemohl být. To mi potvrdil s odstupem času kádrovací referent, který ho dobře znal.
Odkud se tedy bere "rozpor" mezi generacemi ? Vysvětlení může být prosté, pamětníci znají reálnou skutečnost bez mytologie, což neznamená, že by museli být komunisty. Naposledy jsem byl vyslýchán pro hanobení komunistů v r. 1990 po listopadu. Ani převrat v r. 1989 nebyl přímočarý a okamžitý. Vloni to bylo rovných 60 let, co byli mí rodiče vyhozeni z bytu na dlažbu a stejný osud se rýsuje teď přede mnou a manželkou. Nejde o politiku, ale posedlost mocí.
Sociolog, ekonom a politolog Vilfredo Pareto právě před 100 lety konstatoval v teorii elit, že opozice nastupuje proti vládě ve jménu ideálů, které odhodí, jakmile se dostane k moci.
Diskuse