Byl Palachův čin projevem naděje, nebo zoufalství?

12. 2. 2013 / Miloš Rejchrt

Vážíme- li si svobody slova jako příležitosti k hledání a hájení pravdy, nejsme-li lhostejní vůči násilí a křivdám páchaných na druhých lidech, pak Jan Palach nevydal své tělo k spálení zbytečně. Naopak zbytečná pak bude stylizace Palachova odkazu do podoby svatého obrázku, který vypadá pořád stejně, ať na něj hledíte odkudkoli.

Příspěvek Miloše Rejchrta na "Colloque Jan Palach", Vevey 2007

Pomník Jana Palacha... Asi metr vysoká bronzová plastika na mramorovém sloupu neznázorňuje nic konkrétního. Když ji ale na sebe necháte chvíli působit a pomalu ji obcházíte, tu se každým vaším krokem začne měnit. Připomíná rozvitý květ, o kousek dál je to vzestup. A teď je tu blesk z čistého nebe, zlomená křídla, Ikarův pád. Rozpolcené plochy se ale začínají setkávat, vzlínání přerůstá ve strhující vír, teď vyvstává drama a trápení, ale překrývá se to něčím, co utěšuje a hladí.

Český sochař Milan Knobloch tvořil své snad vrcholné dílo dlouho a bolestně. Navštěvoval jsem jej v té době dost často. V jeho ateliéru přibývalo modelů, nakonec jich bylo téměř devadesát. Ty první ještě zřetelně znázorňovaly letícího ptáka; patronka Palachova pomníka, vzácná paní doktorka Madelaine Cuendet, měla původně představu, že výstižným výtvarným přepisem touhy čisté Palachovy duše po svobodě a vznešenosti by byl figurativně ztvárněný letící racek.

Mistr Knobloch, když zakázku přijal, sám ze začátku nevěděl, že ho práce na zhmotnění Palachova odkazu dovede nakonec k čirému abstraktnímu tvaru, který může a zřejmě má vyvolávat představy různé, bez předpisu jednoznačného výkladového klíče. Vznikl pomník, významově nejednoznačný: každý, kdo ho obhlédne -- zahlédnout z jednoho místa nestačí, pomník je třeba obejít-, má právo přijmout právě tu jeho polohu , která na něj působila nejsilněji.

Dílo mistra Knoblocha mne zasáhlo hluboce a osvobodilo i k novému osobnímu výkladu Palachova činu. Sebeupálení Jana Palacha totiž je možné a snad i nutné nutné vnímat jako čin víceznačný. Na nás je, kterou polohou Palachova činu se necháme oslovit, která na nás zapůsobí nejsilněji a kterou přijmeme za svou.

20.ledna 1969, den po Palachově skonu, na shromáždění studentů a veřejnosti před filozofickou fakultou v Praze promluvil akademik Josef Charvát, vědec-endokrinolog, který byl v té době v české veřejnosti velkou morální autoritou. Ŕekl kromě jiného: "Jan mobilizoval národ, aby zajistil důstojný dnešek a lepší zítřek...... někdy taková oběť znamená počátek nové epochy". Den před tím, těsně po té, co Jan skonal, vědecký rada filozofické fakulty, na které Jan studoval, vydala prohlášení, kde mj. stojí : " Jsme hluboce otřeseni zoufalým činem našeho kolegy".

Už tehdy, v lednu 1969, se rýsoval dvojí výklad, dvojí možný přístup k Palchovu demonstrativnímu sebeupálení. Ten první vnímal Palachovu dobrovolnou bolestnou smrt jako čin pozitivní: Palach mobilizoval národ, a cílem té mobilizace bylo, aby se lidé napřímili, ujali se své důstojnosti a pracovali na lepší budoucnosti. Ten druhý výklad chápal Palachovu sebedestrukci projev zoufalství. Zoufalství v křesťanské tredici je smrtelným hříchem. I v sekularizované společnosti , když nějaký čin označíme za zoufalé gesto, dáváme najevo, že je pro nás něčím nepřístojným, pro co snad najdeme polehčující okolnosti, ale co jako maximu našeho jednání nikdy nesmíme přijmout.

Já jsem v té pohnuté době , v lednu 1969, v Praze nebyl, zrovna užíval jedinečné možnosti studovat rok na theologickí fakultě v Lausanne. I na tu dálku jsem ovšem prožíval zhruba totéž, co moji kolegové v Praze: otřes, soucitění, vznešenost, odhodlání - a hlavně bezradnost. Jak se osobně vyrovnat s tím co můj kolega, a dokonce aktivní člen téže protestantské církve jako já, v samém centru evropského srdce provedl?

Vnucovala se vtíravá otázka, zda bych já se dokázal dobrovolně vystavit spalující bolesti až k oběti svého života. Život mne tehdy velmi těšil, v tom Palachově věku jsem se cítil nastartovaný k letu na dlouhou trať. A jistě jsem nebyl jediný mezi mladými Čechoslováky, kdo se cítil Palachovou smrtí nejen zaskočen, ale i obviněn: nejsem tak důsledný, tak statečný jako můj vrstevník Jan.

Zpráva o smrti Jana Palacha zasáhla ve světě i ty, kdo nebyli z Prahy. Koncem ledna 1969 jsem byl na nedělních bohoslužbách v lausannské katedrále. Kázal tam starší pan farář - alespoň v té době se mi jevil starší - jehož jméno jsme už zapomněl.

Část svého kázání věnoval Janu Palachovi. Žádné svatořečení křesťanského martyra Jan Palacha se tu neděli nekonalo. Pan farář připomněl jedinečnost daru života, kterého se člověk nikdy nesmí dobrovolně vzdát. Sebeupálení J.P. nakonec označil jako sebevraždu. Jednoznačnost jeho postoje mi něčím imponovala; určitě zbavovala pocitu viny, že nejsem schopen toho, co dokázal Jan Palach.

Několik dní poté jsem dostal poštou text sepsaný učiteli mé pražské teologické fakulty. Bylo to teologické dobrozdání, že Palachovo sebeupálení byla oběť, a to ve smyslu Ježíšovy výpovědi, že nemá větší lásku než ten, kdo svůj život položí za své přátele.

Co s tím ? Mé vlastnectví tehdy velelo přijmout pražskou verzi, ovšem lausannský pastor také měl přesvědčivé argumenty. Pamatuji se na ten hlavní: sebevražda je projevem zoufalství, a zoufat si je hřích. A tak jsem si již v roce 69 zvykl, že Palachovo sebezmaření i teologovo mohou hodnotit sporně a dodnes se neopovažuji tipovat, komu z nich dá poslední soud za pravdu.

V Palachově činu prvek zoufalství nepochybně přítomen byl. V dopise, kde motivaci a záměr svého kroku vysvětluje, napsal: "nebudou-li naše požadavky splněny do pěti dnů, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou , t.j. časově neomezenou stávkou, vzplanou další pochodně".

To bylo zoufalé ultimatum a také zoufalá iluze, že šok z dobrovolné smrti mladých lidí přiměje ostatní, aby se změnili. Jenomže oni se nezměnili. Posvátná hrůza z živé pochodně na chvíli lidmi otřásla, při pohřebním průvodu je spojila ve výmluvné ticho, ale žádná generální stávka se nekonala.

Když se za měsíc na to proměnil v pochodeň č. 2 Jan Zajíc, ten šok už byl slabší a když se pak na Velký Pátek v Jihlavě upálil Evžen Plocek, ve společnosti už vůbec nebyla chuť pouštět si takové výstřednosti k srdci a nechat se jimi trýznit. Jan Palach se tedy zoufale mýlil, vsadil- li na to, že lidi změní k lepšímu šok z pohledu na lidské utrpení.

V naší křesťanské evropské tradici je dobrovolná smrt sebevraždou tehdy, když je projevem zoufalství. Jako oběť hodnotíme dobrovolnou smrt tehdy, když je projevem lásky. Bylo  Palachovo sebeupálení projevem lásky? Věřím, že ano. Jan Palach nás měl rád a dal to najevo dvěma docela konrétnimi požadavky: ve svém dopise požaduje zrušení cenzury a zákaz distribuce novin vydávaných sovětskou okupační armádou.

Palach tedy odevzdal své tělo plamenům,aby se Češi a Slováci probudili a začali dávat najevo že chtějí svobodu slova a zároveň že odmítají lež zaštítěnou násilím. Jen zdánlivě si požadavek zrušení cenzury a požadavek zákazu šíření určité tiskoviny protiřečí. Žvásty sovětských a prosovětských agitpropů, přivezené na tancích a podpořené střelbou do bezbranných lidí, to nebyl svobodný projev názoru, ale projev smrtící surovosti. Janu Palachovi vznesením dvou požadavků šlo o to, aby se lidé této země nezřekli životně důležitých hodnot, jímž je svoboda slova a odpor vůči násilí.

Komu později daly dějiny za pravdu? Akademiku Charvátovi a profesorům evanglické teologické fakulty, anebo vědecké radě filozofické fakulty a luasannskému faráři?

Moje odpověď zní, že nikomu. Dějiny se dějí, ale co je správné, pravdivé, o tom nerozhodují dějiny, ale jednotlivá lidská svědomí. Dějiny nedaly za pravdu Janu Husovi, ba ani Ježíši Kristu. Byli a jsou tu ale lidé, kteří jim za pravdu dali, před jejich pravdou se sklonili a přijali ji za svou pravdu, cestu i život. Teprve poslední soud, který bude též koncem dějin, ten odhalí, jak to všechno bylo a rozhodne, jak to mělo být. Do té doby o tom, co v dějinách má a nemá smysl, nerozdhodují dějiny, ale živí lidé.

Brzy po Palachově smrti nastala v Československu tzv. "normalizace". Spousta lidí se mravně sesunula, vstupovala v té době do KSČ a zaškrcení demokratizačního procesu pásy tanků velebila jako bratrskou pomoc. Tito lidé dali za pravdu výkladu, že čin Jana Palacha bylo zoufalé, zbytečné gesto.

Byli tu ale i jiní, i když těch bylo málo, jimž se svoboda slova, odpor vůči násilí a solidarita s utiskovanými staly hodnotami, pro než stojí za to i trpět. Už před vznikem Charty 77 tu byli lidé, jedinci, někdy i malé skupinky sobě blízkých trosečníků na ostrůvcích pozitivní deviace, kteří informovali zahraniční veřejnost a přes média svobodného světa i československou veřejnost o poměrěch v zemi, o osudech politických vězňů, pomáhali jejich rodinám a sami při tom riskovali léta kriminálu. Tito lidé dali za pravdu výkladu, že čin Jana Palacha byl činem naděje. O druhé lidi se přece člověk nestará ze zoufalství, ale z lásky, a láska vždycka vzhlíží k budoucnosti a z budoucnosti žije.

V lednu 1989 při dvacátém výročí smrti Jana Palacha se stalo něco nečekaného. Desetitisíce lidí po pět dní chodily na na Václavské náměstí mlčky a v tichu uctít Palachovu památku. Někteří z nich byli surově zmláceni policejním komandem, následně zatčeni a obžalováni z výtržnictví: to hrozilo všem účastníkům, a přesto na Václavské náměstí chodili dál.

Byli mezi nimi pamětníci Jana Palacha, ale i mládež, která ještě nebyla na světě, když alarmující novina o Janu Palachovi obletěla svět. Tito lidé prokázali, že Palachova oběť skutečně měla mobilizační sílu: zvláštní, dalekonosnou sílu, který v lidských srdcích propukla až po dvaceti letech. Ano, "počátek nové epochy" o sobě dal vědět v lednu 1989.

Odpověď na otázku, jaký mělo Palachovo sebeupálení smysl, není dána jednou provždy. Vyvstává podle toho, jak se stavíme k hodnotám, které Palachovi byly dražší než sebezáchova. Vážíme- li si svobody slova jako příležitosti k hledání a hájení pravdy, nejsme-li lhostejní vůči násilí a křivdám páchaných na druhých lidech, pak Jan Palach nevydal své tělo k spálení zbytečně. Naopak zbytečná pak bude stylizace Palachova odkazu do podoby svatého obrázku, který vypadá pořád stejně, ať na něj hledíte odkudkoli.

Palachův pomník na břehu Lac Léman se mi nejvíce vybavuje z úhlu, kdy připomíná křídla, která unášejí vzhůru, nad vrcholy horských velikánů.

0
Vytisknout
4383

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2013