V rámci historické férovosti...

10. 2. 2013 / Karel Dolejší

V rámci historické férovosti je dobré připomenout, že i během tzv. obrodného procesu konce 60. let stále existovaly tisíce rodin, kterým komunisté, včetně těch najednou "reformních", zničili život, často naprosto doslovně. Například otec budoucí první dámy Ivany Zemanové Pavel Bednarčík právě v onom roce 1968 předčasně zemřel na následky pobytu v uranových dolech, kde si coby bývalý student gymnázia v Popradu odpykával trest za "velezradu". A takové případy měl v příbuzenstvu kdekdo, což se jen tak nezapomínalo. Mezi oběťmi politických perzekucí komunisté nikdy nebyli zvlášť "populární" a netěšili se naprosto žádné důvěře, ani během "Pražského jara".

Byli tu rodiny "rozkulačené", postižené zákazem povolání, nebo profesně degradované, jako např. učitelé proměnění v papoušky režimní propagandy. Byli tu příznivci bývalých nekomunistických stran, včetně nefierlingerovských a neerbanovských sociálních demokratů, kteří v "komunismus" nikdy nevěřili a požadovali v roce 1968 mnohem dalekosáhlejší demokratizační reformy, než k jakým byl kterýkoliv - kterýkoliv - komunista ochoten sáhnout.

A byla tu ovšem i pověstným "Poučením z krizového vývoje" démonizovaná uskupení K 231 a KAN, v menší či větší míře otevřeně protikomunistická.

Není také pravda, že by neexistovali komunisté, kteří si hned od začátku uvědomovali, že čs. reformní pokus přišel z hlediska okna omezené příležitosti daného přechodným táním za Chruščova fatálně pozdě a nebude Moskvou tolerován, ani kdyby prokázal sebevětší vstřícnost.

Zdaleka ne všichni prostě sdíleli v letech 1968-1969 mesianistické iluze části komunistických elit, které si namlouvaly, že právě ony přesvědčí moskevské pány o své pravdě, protože ony jsou přece na rozdíl od těch zatracených Maďarů v šestapadesátém ideologicky pravověrné. Tito "nevěřící" věděli, že Moskva vůbec nemá zájem o nějakou rozpravu o správném modelu socialismu a ve svých guberniích nebude přijímat žádné podstatné odchylky od kanonizovaného neostalinského modelu.

A v neposlední řadě je v rámci historické férovosti třeba připomenout, že když Miroslav Grebeníček v roce 1975 vstupoval do komunistické strany, musel vyjádřit výslovný souhlas s okupací z roku 1968 a následnou normalizací. Je tedy dnes asi tou úplně poslední osobou, která by měla právo veřejnost poučovat, o co vlastně šlo Janu Palachovi.

0
Vytisknout
3568

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2013