Evropský podzim v Paříži a české rozpaky

22. 10. 2012 / Karel Dolejší

Jsem starý budoár, v němž hnije plno růží
a velmi starých mód a tisků v drahé kůži,
kde smutné pastely a malby Bouchera
jak flakón pronikly tmu mého večera.
Charles Baudelaire: Spleen

Ulrike Guérot a Konstanty Gebert přišli s metaforou, která sice poněkud zjednodušuje, nicméně i tak představuje cennou zkratku shrnující současný trend evropské politiky: Pilíř poválečné evropské politiky se postupně drolí, Německo mění Francii za Polsko.

Berlín je dnes v pozici, v níž se mu nabízí celá řada zahraničněpolitických voleb. V neevropské politice se už dlouho jako alternativa k Francii jeví Rusko, které postupně prostřednictvím energetiky vyvíjí na německé záležitosti podstatný vliv - a ohled na něj je cítit z celé řady německých zahraničněpolitických postojů, počínaje intervencí do Libye a konče zatím přístupem k syrské krizi. Jenže Rusko není v EU: Tam Berlín potřebuje k podkopávání pozice neposlušných Francouzů jinou kartu. A tou se stalo Polsko. Země, která je zatím stále ještě ekonomicky na vzestupu, podporuje německé přístupy k ekonomické politice, včetně pokračující deregulace trhu práce a zvyšování konkurenceschopnosti, proti "klasické" socialistické pozici francouzského prezidenta Hollandeho. Když nic jiného, je Polsko, které bylo do této role klacku na Paříž záměrně vyvoleno a rádo ji plní, setrvalou hrozbou - protože tak jako není pro Francouze posilování spolupráce s rychle slábnoucí Británií alternativou k Německu ve vojenské oblasti, i "plán B" v podobě orientace na "Klub Med" nepředstavuje ani zdaleka plnohodnotnou náhradu za upadající postavení evropské dvojky.

Francie slábne i ekonomicky, nemá prakticky žádné neobnovitelné přírodní zdroje, málo průmyslu a ohrožený finanční sektor spojený zásobami dluhopisů s problémovými státy na periferii. Pokud by chtěl Hollande dát dohromady protiněmeckou alianci v EU, musel by se moc a moc snažit o velkorysé dvojstranné dohody s těmi, jimž se Berlínem ordinované přístupy nelíbí, a postupně tato spojenectví pospojovat v cosi soudržnějšího. To co zatím předvedl - krátká mediální palebná příprava následovaná pokusem o zteč německých pozic - Berlín s přehledem ustál a "kompromis", který Hollande odvezl z Bruselu, je totožný s představami, s nimiž na schůzku přijela Angela Merkelová. Řečeno prostě, Hollande si ani neškrtá.

Česká republika nemá v současné EU žádné solidní postavení. Aktuálně působí jako spojenec skeptické Británie, která je ale kvůli setrvalému odporu k německým receptům postupně odsouvána na druhou kolej. Francie by na první pohled nabízela alternativu - jenže přinejmenším zatím to vypadá tak, jakoby Hollande podnikal pouze demonstrační útoky, pravděpodobně s cílem posílit především vlastní postavení na domácí scéně. O tom, zda opravdu něčeho podstatného dosáhne, lze v tuto chvíli vážně pochybovat. Kdyby bylo nejhůř, Merkelová si pořád drží v záloze Sikorského.

Je důležité pochopit tuto roli Polska, když nám je v poslední době dáváno za příklad. V zahraniční politice se některé figury s jistými variacemi opakují, proto cum grano salis můžeme říci, že polská akomodace připomíná postup po obsazení Porýní v roce 1936. To neznamená srovnávat tehdejší německý režim s dnešním, ale spíše pochopit, že se Polsko opět snaží přidat na stranu toho, kdo získává, a opouští toho, kdo ztrácí.

Sikorského koncepce polské zahraniční politiky je úspěšná především proto, že se Angele Merkelové hodí do krámu - umožňuje jí v Evropské unii kontrolovat francouzskou revoltu proti politice škrtů.

Není tedy realistické očekávat, že by česká zahraniční politika mohla dosáhnout podobných met jako polská. A není ani trochu logicky konzistentní odmítat německou politiku škrtů a současně obdivovat Polsko, které je dnes v Evropské unii tím, čím je, právě a jedině proto, že se stalo agentem této pochybné autodestruktivní politiky a protiváhou socialistické Francie.

0
Vytisknout
3080

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2012