Co změnily volby? aneb Bída české politiky

24. 10. 2012 / Štěpán Steiger

Víc ovšem bije do očí mimořádně nízká účast voličů. S povzdechem kdekdo konstatuje, že holt nízká účast při senátních volbách je už českou tradicí, obvykle se přitom konstatuje nízké ocenění senátu vůbec, semtam padne návrh, "co s tím dělat" -- a karavana jde dál. V demokracii označované jako zastupitelská se musím ptát, kolik voličů (neříkám občanů) zastupuje senátor, jenž ve druhém kole při 18% účasti získal většinu. Ostatně všimli jste si, jak komentátoři častěji používají údaje procentuální a zakrývají tak pochmurné výsledky vyjadřované absolutními čísly?

Na otázku, co volby změnily, je snadná odpověď -- pokud zůstaneme u skutečností, jež bijí do očí a pomineme zamyšlení, co podstatného se změnilo doopravdy. Jistě že není bez významu, která politická strana má většinu v horní komoře (a jaký impuls dostává opozice). Jistěže není bez významu oslabení (momentální?) ODS -- třebaže si levicový komentátor v Právu povzdechl (bez ironie!), jaká škoda by to byla, kdyby snad ODS vůbec zanikla. Lze také doufat, že příští vláda, velmi pravděpodobně vedená sociálními demokraty (s hlasitou podporou KSČM), skutečně v lecčem uleví těm, za jejichž zastánce se vydává. Nemohu sice věřit v žádnou úlevu výraznou, už vzhledem k dědictví po dnešní koalici, nicméně připouštím, že břemeno hmotné zátěže bude o něco lehčí.

Tady však přichází mé velké ALE... Neboť ať jsou tyto změny větší než předpokládám nebo menší než chci doufat, jedno je jisté: současný řád bude zachován. Všechny politické strany v této zemi jsou -- i ty, jež by to popřely -- pevnými součástmi existujícího pořádku. Všechny předstírají, že chtějí změnu -- pokud mohou, tj. jsou-li zrovna u moci, dokonce se o ni snaží, byť i o jinou, než mají ve svém tzv. programu -- v každém případě ovšem jde o drobné změny na fasádě domu, který zůstává zejména uvnitř nezměněn. Není bez významu, jestli se odvolávají na ratingové agentury, jež prý by to či ono nepříznivě ocenily a na finanční trhy, jež plně důvěřují této republice a proto jí půjčují na (poměrně) nízký úrok, nebo jestli horují pro Evropu a nemohou tedy odporovat "Bruselu". To všecko však probíhá uvnitř daného systému, jehož "hodnoty" jsou považovány za nedostižitelné a před nimiž musíme sklánět hlavy. (Tím spíš, že je málokdy jasné, které a jaké "hodnoty" to jsou.)

"Jiný svět je možný" -- heslo, jímž se ještě nedávno zaklínalo zdánlivě světové hnutí -- sice nyní slyšíme méně často. Čímž nepozbylo ani významu ani na naléhavosti. Nikdy však nedolehlo ke sluchu českých politiků, tudíž ani ke sluchu jejich stran. Ale kdyby je jenom vzali na vědomí a -- chvíli -- o něm přemýšleli, mohli by zatrnout, zda se i tato republika (do jisté míry také jejich země) nepokusí vydat na cestu k možnému jinému světu.

Náznaky k tomu nejsou. (Hlasy těch několika jedinců, kteří mají tuto možnost na mysli, jsou oněmi známými hlasy na poušti.) Nic z voleb, které proběhly a které v pohledu největších optimistů přinášejí nebo aspoň slibují změny, nenaznačuje proměnu daného řádu. (Mimochodem, ani největší komunistobijci nemohou najít žádný přesvědčivý důkaz, že přibližování komunistů k moci nás přibližuje k režimu podobnému onomu před rokem 1989. Nezbývá jim než znovu a znovu kázat o hrůzách minulosti včetně nedostatku banánů.)

Co tedy změnily volby? Mapa země je pestrobarevnější. Země zůstala táž, se stejnými problémy, s lidmi týchž názorů, touž skepsí a nadějí. Bída české politiky je touž bídou jako před volbami. Jiný svět je možný -- zdá se, že zejména mimo nás.