Návrat k funkčním penězům a stabilitě

24. 10. 2012 / Petr Ježek

Karel Dolejší ZDE popisuje moderní verzi Chicagského plánu. Ten je ale zatížen obrovským rizikem totožným s rizikem ovládané centrální banky -- vlivné skupiny mohou vládní emise řídit ke svému úzce skupinovému prospěchu, stejně jako to činí v případě FEDu od doby jeho založení spikleneckou akcí na Jekyll Islandu a vánočním schvalováním s vyloučením opozice v roce 1913. Přesto lze Fisherův nápad brát jako realistický námět, pokud by se vládní systém očistil od bezprostředních vlivů silných ekonomických (nikoli primárně politických!) zájmů za účinné veřejné kontroly.

Jakékoli změny finančního systému, jehož současný stav a vývoj je učebnicovou ukázkou chybné koncepce, musí nutně začít inventurou základních systémových předpokladů. Prvním z nich je řádné plnění funkcí peněz. Peníze, jak známo, jsou penězi díky plnění svých funkcí, nikoli díky tomu, že je někdo za peníze považuje či vydává. Základní funkcí, z níž jsou ostatní funkce odvozeny, je funkce zprostředkovatele transakcí. Peníze totiž umožňují překonat omezení barteru (naturální směny) jako univerzální ekvivalent, kterým lze vyčíslit cenu jakéhokoli tržního statku a současně se stát protihodnotou statku v okamžiku, kdy je předmětem transakce. Co když ale peníze tuto funkci neplní? Jak je možné, že se peněžní toky opožďují za toky zbožovými o více než činí dohodnutá fakturační lhůta (tedy v praxi více než o 14 dní)? Výsledkem je obchodní dluh v podobě pohledávky za dlužníkem při jeho závazku k věřiteli a zásadní odtržení účetních dat od dat finančních (výsledovka versus cash flow). Horší ale je, že se zprostředkovatel transakcí stal předmětem transakcí, a to všude tam, kdy je obchodováno penězi jako takovými (nikoli pro sběratelské účely). Prakticky celý peněžní trh je tak oblastí, kde peníze již neplní svou základní funkci a stávají se samy komoditou svého druhu. Zde je nezbytné se zastavit a připomenout následující závažné okolnosti:

Daň z přidané hodnoty je po právu charakterizována jako nejuniverzálnější daň s potenciálně nejméně nevhodnými dopady na ekonomiku. Nikde na světě ale není touto daní zdaněno poskytování peněz s logickou argumentací, že peníze představují pouhý protitok zdaněného věcného plnění (poskytování zboží a služeb), které již zdaněno je. Tato argumentace ale zcela selhává při poskytování samotných peněz, např. při měnových mezibankovních operacích. Marně si nositel Nobelovy ceny za ekonomii James Tobin všímal této skutečnosti zcela neregulovaného spekulativního peněžního kapitálu a stejně marné je doposud volání po dodatečném zdanění těchto peněžních toků alespoň příjmovou "Tobinovou" daní, a to globálně. Finanční instituce tak nejsou motivovány k mnohem odpovědnějšímu rozhodování o emisi a držbě peněz a veřejné rozpočty přicházejí o část zcela oprávněných příjmů.

FIAT money jako bezdůvodně exkluzivionistický koncept výhradně úvěrové emise bezhotovosti s vlastnickým připsáním emisí emitentovi (bance) je obhajován zvýšenou motivací, jež komerční úvěry vyvolávají u dlužníka snažícího se svou ekonomickou aktivitou vydělat si nejen na splacení úvěru. Problém je samozřejmě již v oné exkluzivitě, která bance umožní mít finanční zdroje (pasiva) bez toho, že by za ně musela platit nebo že by si je vydělala vlastními reálnými transakcemi. Důležité je přitom zaregistrovat, že analogická argumentace k nezbytnosti úroků provázejících úvěry je praxí nízkých diskontních a REPO (mezibankovních) sazeb blížících se nule vyvrácena. Jedinou motivací tak zůstává možnost poskytovat úvěry a půjčky za mnohem vyšší úrok než činí diskontní sazba, jestliže po takových úvěrech a půjčkách atakujících hranici lichvy je mezi neinformovanou veřejností v podmínkách neregulace či chybné regulace stále poptávka.

Posunout a sjednotit emisní roli na jedinou státní banku, v níž by přísný zákon bránil jakýmkoli spekulacím a tlakům na jiné než povolené peněžní toky, je jistě možné. Byť i dočasné omezení úvěrů by ale znamenalo okamžité snížení množství peněz v oběhu a ještě větší nedostatek peněz než souvisí s jevem "credit crunch", tedy s jakkoli motivovanou neochotou bank poskytovat úvěry, jehož jsme byly v posledních letech krize ve světě svědky. Na rozdíl od většiny ekonomů jsem ale přesvědčen, že lze provést "sterilizaci" těch peněz, které se v hojné míře nacházejí u některých finančních institucí a některých soukromých subjektů, aniž by sloužily k financování produktivních činností přinášejících užitky většině populace. Samotná sterilizace peněz je protiinflační technika používaná při stahování nadbytečného množství peněz v oběhu zpravidla jejich přeměnou na rezervy centrální banky. Použití této techniky na soukromé subjekty nikoli pouze finančního charakteru by ale vyžadovalo doplnění mechanismem stažení nadbytečných peněz od nefinančních entit včetně fyzických osob. Tímto mechanismem je dodatečné (alternativně progresivní) zdanění příjmu a případně i majetku. Nelze totiž stahovat peníze v držení osob, které jich mají dlouhodobě nedostatek vzhledem ke svým, byť i skromným, základním životním a kulturním potřebám.

Státní banka by musela být kvůli eliminaci nežádoucího vlivu lidského faktoru řízena více zákonem než manažersky, což klade výrazně zvýšené nároky na legislativní proces, aby se zabránilo možnosti neoprávněného obohacení se na penězích přijímaných, držených, vydávaných či emitovaných touto bankou. Subjektem emise by tak nebyla vláda a konkrétní ji reprezentující lidé ani zájmové ekonomické skupiny, ale vůle občanů transformovaná legislativním procesem do zákona. Není pochyb, že občané jsou schopni formulovat několik klíčových požadavků na činnost takové státní banky včetně oné blokace osobního a korporátního obohacení.

Pokud by taková státní banka byla jediným oprávněným příjemcem peněžních vkladů občanů a podniků, znamenalo by to nejen garanci v současnosti plně negarantovaných vkladů, ale také hlavní zdroj ekonomiky pro poskytování úvěrů, a tedy i o úvěrovou emisi plně krytou existujícími zdroji. Fakticky by tak konečně došlo naplnění ekonomických tezí o rozdělování důchodu (příjmu) na investice a úspory s tím, že úvěrování dodatečných investic by odpovídalo velikosti úspor v podobě vkladů. V reálu jsou sice úspory vyšší o takové jejich formy, které nejsou vklady (včetně pověstného slamníku), i ty je ale možné využívat k půjčkám fyzických osob, není-li funkce takových peněz jako uchovatele hodnoty pro budoucí transakce motivována spíše pouhým sklonem k hromadění.

Otázkou by bylo zajištění platebního styku. Ten představuje peněžní operace související s transakcemi. Pokud by platební styk zajišťovala státní banka, musela by disponovat sítí terminálů styku s klienty, ať již elektronických či fyzických. Přirozenější by proto bylo využít současného vybavení běžných obchodních bank a ponechat tuto činnost jim. Jde ostatně o historickou bankovní činnost, jíž se neosvědčilo provádět v nekonkurenčním prostředí. Zde by pak získaly svůj smysl i poplatky za služby peněžního styku, nikoli paradoxně za "čest" moci si své peníze uložit u banky na příslušném účtě. Obchodní banky by se tak staly poskytovateli pouhé peněžní služby za úplatu bez nutnosti kalkulovat poplatky i s ohledem na bilanci nákladů a výnosů z dispozice s vklady a s jejich správou. Lze to tak řešit i v případě bezúročného systému obdobného současné praxi islámských bank.

Další otázkou by bylo, zda by peníze uložené ve státní bance neměly být ukládány povinně s ohledem na jejich maximálně efektivní využití. S tím je i spojena i myšlenka z návrhů, které vypracovali čeští autoři a která spočívá v oddělení peněz spravovaných státní bankou a "peněžních práv" jako výhradně spotřebně a produkčně směnitelných obrazů existujících vkladů bez možnosti spekulace a obchodovatelnosti. Ač jde o závažné otázky případné peněžní reformy nejen v duchu Chicagského plánu, základní schéma nového bankovního systému by to již neovlivnilo.

Samostatnou kapitolou je problematika finančních trhů a role finančních institucí včetně bank na nich. Ač se téma finančních trhů jeví jako vysoce odborná a sofistikovaná záležitost, opak je pravdou. Nikoli institucionální struktura, ale princip činnosti nejvíce vypovídá o povaze těchto trhů. Stručně řečeno, jde o princip hry s nedokonalými pravidly i informacemi, kdy hráči hrají o jediné -- o výši čistých výnosů. Jejich komoditou, s níž obchodují, jsou peníze a kvazipeníze -- cenné papíry a jejich výnosem jsou opět peníze. Výhradně v systému FIAT money mají finanční trhy jistou schopnost alokovat peníze směrem k efektivnímu užití, pokud se těchto trhů účastní reálné ekonomické subjekty (podniky a domácnosti) a poptávají-li na nich nejlevnější peníze v požadovaném množství. Nedostatek informací vysvětluje, proč může na finančním trhu získat finanční zdroje podnik, který jeho banka odmítla úvěrovat bez ohledu na jeho skutečnou ekonomickou situaci a schopnost produktivní činnosti. Hry a spekulace přirozeně entropii nesnižují, ale zvyšují, kromě toho představují prostředí výnosové motivace bank obchodujících s vlastními i svěřenými penězi a kvazipenězi. Naopak většina bankovních služeb týkající se správy aktiv podniků a domácností mohou být považovány za nekonfliktní a efektivní, pokud by ceny služeb při neexistenci nebo marginalizaci výnosů z úvěrů nestouply nad úroveň přírůstku efektivnosti a ochoty vlastníků spravovaných aktiv platit za tyto služby. Rozhodně by se při vzniku státní banky s emisním monopolem na bezhotovost současný finanční trh stal neudržitelným a musel by doznat zásadní proměny a redukce.

Je tu ještě jeden problém -- existence a role centrální banky. Pokud by vznikla jediná státní banka s emisním monopolem na bezhotovost omezeným striktně výší vkladů, pak by centrální banka ztratila většinu svých oprávněných rolí, zejména roli subjektu měnové politiky, kterou by fakticky ve smyslu zákona prováděla státní banka a vláda. Centrální bance by tak zůstala role regulátora bankovní soustavy a výrazně omezená role subjektu měnové politiky. Ta by zde měla smysl pouze při dle zákona velmi zautomatizované činnosti státní banky, jinak by přešla na tuto státní banku. V zásadě jde o to, nakolik by samostatná centrální banka s aktivní rozhodovací rolí byla smysluplným vyvažovatelem potenciálních vládních zásahů zejména do úvěrové politiky státní banky.

Závěrem bych chtěl upozornit na skutečnost, že jakékoli změny v dosavadním pojetí peněz a finančního systému nejsou vítány vlivnými globálními ani lokálními ekonomickými skupinami ani zideologizovanými představiteli liberální ekonomie, což činí případné praktické kroky nesmírně obtížnými. Pokud je Chicagský plán ekonomickou veřejností včetně alespoň části vlivných skupin v zásadě akceptován, pak jen proto, že jsou přesvědčeni o možnosti nastavit pravidla výhodně pro ně, nikoli pro širokou veřejnost a ekonomiku. Hry bez náležitých pravidel a informací proponují ti, kdo zosobňují nefér přístup, podvádění a ignorují etické principy a z nich plynoucí mravní zásady. Přesto je nezbytné nezdravě zbytnělý a neefektivně alokující finanční systém reformovat, a to v mnohem větším rozsahu a s vyšší naléhavostí než fiskální systém či sociální pojištění, a to na národní i globální úrovni.

0
Vytisknout
3373

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2012