Konec nového světového pořádku

25. 10. 2012

Koncem léta 2008 signalizovaly dvě události konec nového světového pořádku, píše Seumas Milne ve své nové knize The Revenge of History: the Battle for the 21st Century (Pomsta historie: Válka o jednadvacáté století). V srpnu 2008 byl klientský stát USA, Gruzie, poražen na hlavu během krátké, ale krvavé války poté, co zaútočil na ruská vojska na sporném území Jižní Ossetie.

Gruzie, bývalá sovětská republika, byla oblíbencem washingtonských neokonzervativců. Autoritářský prezident Gruzie lobboval silně za vstup Gruzie do NATO. Drzým obrácením reality odsoudil americký viceprezident Dick Cheney reakci Ruska jako akt "agrese", který "nesmí zůstat bez odpovědi". Nedlouho poté, co zahájil katastrofální válku v Iráku, George Bush prohlásil invazi "Ruska do suverénního státu" za "nepřijatelnou v 21. století".

Když válka končila, Bush varoval Rusko, aby neuznalo nezávislost Jižní Ossetie. Rusko to přesně udělalo, zatímco americké válečné lodi křižovaly po Černém moři.

Tento konflikt znamenal mezinárodní bod obratu. Hrozby Spojených států, oslabených válkou proti terorismu, v Iráku a v Afghánistánu, byly ignorovány. Po dvou desetiletích, kdy byly Spojené státy rozkročené nad světem jako kolos, éra nezpochybňované americké nadvlády skončila.

O tři týdny pozdeji ohrozila druhá, daleko vážnější událost jádro globálního finančního systému, jemuž dominovala Amerika. 15. září náhle vypukla úvěrová krize kolapsem čtvrté největší americké banky Lehmann Brothers. Bankrot Lehman Brothers vedl v západním světě k nejhlubší hospodářské krizi od třicátých let dvacátého století.

První desetiletí jednadvacátého století otřáslo mezinárodním pořádkem - a rok 2008 byl přelomový. S ukončením studené války byly prý vyřešeny všechny velké politické a hospodářské otázky. Triumfovala liberální demokracie a kapitalismus volného trhu. Socialismus byl odepsán a skončil v historii.

Jenže mezi útoky z 11. září 2001 a bankrotem Lehman Brothers se globální pořádek rozložil. Dva faktory byly klíčové. Po deseti letech neustálého válčení ukázaly Spojené státy, kde jsou hranice jejich vojenské moci. A neoliberální kapitalistický model, který vládl Západu po celou jednu generaci, se rozložil.

Právě americká reakce na 11. září 2001 rozptýlila představu, že Spojené státy jako první opravdu globální impérium jsou neporazitelné. Velmi špatně připravená reakce Bushovy vlády na útoky z 11. září proměnila zvěrstva v New Yorku a ve Washingtonu v nejúspěšnější teroristický útok v historii.

Nejenže Bushova vláda selhala i podle svých vlastních měřítek a vytvořila teroristy po celém světě, ale americká kampaň zabíjení, mučení a únosů zdiskreditovala tvrzení Západu, že ochraňuje lidská práva. A americko-britské invaze do Afghánistánu a do Iráku ukázaly, že globální mocnosti nedokáží vnutit svou vůli porobeným národům, které jsou ochotny proti nim bojovat. Pro Spojené státy a jejich nejbližší spojence se to stalo strategickou porážkou.

Rozklad jednopolárního světa byl jedním ze čtyř rozhodujících změn, které proměnily svět - a to v některých klíčových aspektech směrem k lepšímu. Druhou změnou byl důsledek finančního krachu z r. 2008 a krize západního kapitalistického pořádku, v jehož důsledku se relativní úpadek USA zrychlil.

Byla to krize, kterou si vytvořili sami Američané a prohloubili ji obrovskými náklady svých četných válek. Nejdrtivější dopad měla na ty ekonomiky, jejichž elity nejnadšeněji přijaly neoliberální ortodoxii deregulovaných finančních trhů a neomezené korporátní moci.

Žravý model kapitalismu, vnucovaný světu jako jediný způsob jak řídit moderní ekonomiku, vyvolávající obrovskou nerovnost a poškozující životní prostředí, byl zdiskreditován - zachránily ho jen obrovské státní dotace.

Rozklad neokonzervatismu a neoliberalismu zrychlil vzestup Číny, co je třetí epochální změna začátku jednadvacátého století. Nejenže dramatický hospodářský růst v ČÍně osvobodil z chudoby stamiliony lidí, ale státem prosazovaný investiční model v Číně hospodářský úpadek Západu nijak nepoškodil. Zesměšnilo to tržní ortodoxii a vytvořilo to nové centrum globální moci. To vedlo k zvýšení svobody manévrování pro menší země.

Vzestup Číny rozšířil prostor pro vlnu pokrokových změn, které se prohnaly Latinskou Amerikou - a to je ta čtvrtá epochální změna. Po celé Jižní Americe se dostaly k moci socialistické a sociálně-demokratické vlády. Zaútočily na hospodářskou a rasovou nespravedlnost, začaly budovat regionální nezávislost a převzaly nerostné zdroje zpět od korporací. Dvě desetiletí poté, co nás pořád ujišťovali, že neoliberální kapitalismus nemá alternativu, Jihoameričané tyto alternativy vytvořili.

Tyto obrovské změny samozřejmě stály velké množství peněz a je nutno mnohé dodat. Spojené státy zůstanou převážně dominantní vojenskou mocí ještě po dohlednou dobu. Částečné porážku USA a Iráku a v Afghánistánu byly zaplaceny smrtí a ničením v obrovském měřítku. Multipolarita s sebou přináší vlastní rizika konfliktu. Neoliberální model byl zdiskreditován, ale vlády se ho pokusily znovu použit a začaly zavádět divošské škrty. Úspěch Číny byl zaplacen obrovským vzestupem nerovnosti, potlačováním lidských práv a poškozování životního prostředí. A jihoamerické elity, podporované USA, jsou stále rozhodnuty zrušit sociální reformy tak, jak se jim to r. 2008 podařilo násilným pučem v Hondurasu. Obdobné rozpory postihly i další revoluční změny, které se udály v letech 2010-11 v arabském světě.

Kompletní ukázka v angličtině ZDE

0
Vytisknout
11960

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2012