Konec českých dějin

24. 10. 2012 / Oskar Krejčí

Globalizace zabíjí stát. Alespoň podle nejpopulárnějších liberálních teorií. Může v této situaci přežít malý národ? Když, jak řekl Milan Kundera na IV. sjezdu československých spisovatelů (1967), "existence českého národa nebyla... nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením"?

Příběhy obrození

Emancipaci moderního českého národa, která vyústila ve vytvoření národního státu, odstartovalo v 19. století národní obrození. Při zpětném pohledu se zdá, že národní obrození přineslo Česku dva impulzy, které přispěly k vytvoření národního státu. Především se z jazyka českého stala základní a progresivní forma sociálního života. Zároveň byly pro nové tvarování politické kultury vybrány konkrétní příběhy. Byly vyzvednuty na piedestal -- nebyly vymyšleny, byť někdy dovyprávěny. Jejich síla nebyla dána propagandou, ale tím, že odrážely kolektivní zkušenost. Z těchto příběhů se pak zrodil český sen.

Potřeba těchto příběhů vyrostla z geopolitických důvodů. Konkrétně ze začlenění českých dějin do hranic Svaté říše římské a později do habsburské monarchie. Obrození jako nejušlechtilejší ozdobu českých dějin pak vyzvedlo pokusy uniknout z těchto říší.

Nejdůležitějším příběhem pro obrozence byla husitská revoluce (1419--1436). Ta byla pojata jako velkolepý vrchol minulosti i předzvěst budoucnosti. Proto Smetanova Má vlast vrcholí Táborem propojeným s Blaníkem. Navíc měla husitská revoluce sociální rozměr, což radikálním nositelům českého snu umožnilo vidět národní dějiny také jako vzpouru "pyšných žebráků". Ve svém kompromisním završení pak husitská revoluce v projektu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu (1464) z dílny Jiřího z Poděbrad získala novou univerzalistickou podobu, která také přesahovala hranice Svaté říše římské.

Odkaz mistra Jana Husa a revoluce proti císaři i papeži se jevila jako předzvěst německého reformátorství. Protestantsky laděné stavovské povstání (1618--1620) tak bylo druhou ideovou oporou obrozenců. To hledalo novou rovnováhu ve střední Evropě, a to mimo rámec či na troskách říše. U takových dědiců odkazu povstání, jakým byl Jan Amos Komenský, nacházelo obrození náboj humanistického univerzalismu. I když hold stavovskému povstání nebyl vyjádřen v tolika příbězích jako oslava husitské revoluce, v evangelismu Františka Palackého a Tomáše G. Masaryka zarámovalo politizaci obrození téměř jednoznačně -- byť u jeho kolébky stáli i katoličtí duchovní.

Ač se to zdá dnes méně srozumitelné, příběh stavovského povstání sloužil některým obrozencům i jako důkaz trvalosti české státnosti. Stalo se tak pomocí teze, že ani po Bílé hoře neztratilo české státní právo svoji kontinuitu vyjádřenou v právech stavů. Zároveň zastánci historického práva připomínali, že v českých zemích nikdy nebylo posádkou císařské vojsko, nebyly tu císařské soudy, neměl zde německý panovník majetek, nekonal se zde říšský sněm, ani se tu nezakládala říšská města.

Spor o Palackého

Oba zmíněné pokusy vykročit ze svaté říše skončily neúspěšně. Nepostrádaly však vznešenost, která z nich učinila důležitý prvek obrozenecké ideologie v 19. století i politické kultury 20. století. Proč se ale dnes objevuje tolik nenávisti k Palackému, onomu obrozeneckému "otci národa", která je cítit například z Podivenovy knihy Češi v dějinách nové doby (1991)?

Palacký byl první, kdo pojal národní zájmy s důrazem na potřebu mít stát. Zavelel k národnímu sebeurčení a ideu spojil s vlastní organizační prací. Jeho Psaní do Frankfurtu (1848) a Idea státu Rakouského (1865) nejsou jen historizující studie -- jsou to návody k politické angažovanosti. A v cestách do Paříže a Moskvy (1867) dal Palacký českému národu zahraniční politiku dříve, než tento národ získal vlastní stát.

Pozoruhodné je, že Palacký neformuloval úkoly národní emancipace na bázi nacionalismu, ale s ohledem na měnící se mocenskou rovnováhu ve střední Evropě -- což je odkaz, kterému následně porozuměli jen nemnozí. Od teze "Kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, museli bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil" propracoval se k myšlence "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!" Ústřední politická hesla změnil proto, že se změnila politická situace. Zpočátku byl zápas o emancipaci zápasem za federalizaci Rakouska coby ochranné domoviny malých národů ohrožovaných ze západu i z východu. Ten se však změnil na svár uvnitř Rakouska mezi silami hledajícími oporu vně habsburské říše. Příliš málo i liberálních rakouských Němců mělo pochopení pro slovanské národy a shlíželo se v Německu sjednocovaném kolem Pruska. Proto v Doslovu k Radhostu (1872) Palacký napsal, že jen největší nepřátelé se snaží, aby Čechové "v neodvratném boji světovém mezi Germánstvem a Slovanstvem nemohli státi po straně přirozených příbuzných a obráncův svých". Palacký začal ustupovat od své vize austroslavismu coby reformy říše. Připojil se k hledání významu národních dějin mimo habsburskou říši -- a stále více viděl jejich smysl ve slovanské epopeji.

Panslovanství v různých podobách patřilo k českému národnímu obrození, byť například v souboru článků Slovan a Čech (1846) z pera Karla Havlíčka Borovského tomu tak nebylo. Panslovanství ale mělo jinou povahu než romantické pangermánství. Při výběru a intepretaci zmíněných příběhů totiž sehrálo mimořádně významnou roli osvícenství, především autor, který věřil v dějinotvornou roli Slovanů -- německý filosof Johann Gottfried von Herder, onen, jak praví Slávy dcera, "kněz člověčnosti". U velké většiny obrozenců a jejich dědiců neměly národní dějiny nacionalistický či šovinistický obsah, ale v herderovském duchu směřovaly k naplnění humanistického ideálu -- neboť, řečeno Kollárovými slovy:

"Národ tak považuj jediné jako nádobu lidství,
a vždy, voláš-li: Slavian! nechť se ti ozve člověk!"

Představy o holubičí povaze Slovanů jsou samozřejmě naivní -- kdyby tací byli, nepřežili by. Přesto nelze srovnávat například živelné zločiny jedinců během divokého odsunu z pohraničí po osvobození Československa s programově připravenými a prováděnými zločiny nacistických pangermánů. Když se však ono "stýkání a potýkání" Čechů s Němci změnilo v holý boj o život, bylo možné májové dny 1945 vnímat jako logické vyústění představ některých obrozenců, že "bude v Čechách dobře, až se z Vltavy napije kozácký kůň".

Sebezpochybnění národa

Během obrození nalezli Češi svého hrdinu v národním umělci. I když je to nepřesné a záchrana jazyka i suverenity se opírala dílem o neponěmčenou vesnici, dílem o růst významu národní buržoazie, kus pravdy na spasitelské roli umělce je. Popsat ono vzepětí kultury v českých zemích po napoleonských válkách se nikdy zplna nepodaří. Ona fascinující pouť české kultury trvala století a půl. Směřovala od návaznosti na německé vzory k vstřebání dalších, především francouzských, anglických a ruských impulzů, a vyústila v obrovské množství vynikajících literárních, hudebních, malířských i filmových děl světové úrovně. Podstatné je, že v onom období česká kultura přijala ve své většině příběhy obrozenců za vlastní. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že již před srpnem 1968 nejeden vzpurný český synek přestával snít svůj český sen v té košatosti, v jaké jej vnímal Josef Kainar.

Podle Ottova slovníku naučeného výraz "národ" je "hromadný název příslušníkův jednoho plemene majících společný původ, společný jazyk, společné mravy, zvyky, tradice, společnou literaturu i osvětu". Tento slovník byl sepsán na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy se dílo národních buditelů blížilo svému završení v podobě vytvoření samostatného státu. Dnes toto vymezení vyvolává nejistotu. Stačí na definici národa nejasný společný původ a jazyk, když se zvyky, mravy i tradice globálně univerzalizují a nová národní kulturní tvorba se mění na jazykovou variantu světové či americké kultury? Dá se dnes mluvit o národní architektuře, oblékání či hudbě? Nejsou to jen etnografické vzpomínky? Nezměnily se z výrazu národní identity na zájmy folklorních skupin a provozovatelů skanzenů? Může školní a masmediální osvěta posilovat národního ducha, když se národní ideje povětšině zřekly?

Obrozenecká idea musela svádět zápas o své uznání od samotného svého zrodu. Dlouho byla v ofenzivě. Své velké vítězství zaznamenala v roce 1918, kdy, řečeno v herderovských pojmech, národ jako přirozená sociální jednotka založil vlastní umělou jednotku, tedy stát. První velká zpětná vlna pak přišla se zničením masarykovské republiky. Tehdy přešli do protiútoku zastánci představ, že vzpoura proti říši byla nejen projevem české malosti, ale přímo sebevražednou chybou. Vždyť se přece jedná, "jak řekl tragicky zesnulý Reinhard Heydrich", o "boleslavský komplex", který "občas vítězí nad zdravým a spasitelským komplexem svatováclavským" -- napsal Emanuel Vajtauer v knize Český mythus (1943).

I dnes se může zdát, že národní obrození bylo slepou uličkou dějin. Všechny hlavní kontury obrozenecké ideje jsou zpochybňovány. To samo o sobě nevadí. Každá interpretace dějin i každá politická idea nesou v sobě nepřesnost a zpochybnění může být cestou k diskusi hledající dokonalejší pravdu. Jenže je tu problém: pochybování o pravdivosti a významu příběhů národního obrození diskusi nepředznamenalo. Přitom znevažování obrozeneckých snah ovládlo mysl značné části mocenské elity a stalo se vyznáním oficiózní mediální nadvýroby.

Pojetí národa v Ottově slovníku je v zásadě etnické. Současné zpochybňování obrozeneckých příběhů postupuje ruku v ruce s propagováním teritoriálních představ o povaze národa. Tomu ještě před "jarem národů" kladl v habsburské říši základy Bernard Bolzano. Podle něho má národ žijící na území Čech a Moravy českou a německou větev. Současní obhájci teritoriálního pojetí se povětšině hlásí k individualismu Emanuela Rádla a domnívají se, že vyřešili národnostní otázku tím, že ji prohlásili za neexistující -- místo etnické definice národa postavili téma občanství. Činí tak zpravidla s odkazem na ideu amerického národa. Většinou přitom netuší, jak vypadá etnogeneze ve státě s kratičkými dějinami, jaké jsou skutečné vztahy etnik v USA a co je to americký nacionalismus.

Zapírání minulosti

Nový český stát nemá vyhraněnou národní ideu. Má-li nějakou, je jí kosmopolitní liberalismus. Před vznikem první Československé republiky probíhala desetiletí diskuse o smyslu českých dějin a povaze české státnosti. I když se dnes někdejší vize i spory mezi zastánci přirozeno-právního a historicko-právního přístupu nezdají jako dostatečné zdůvodnění vzniku československého státu, svědčily o nadosobním zaujetí politické elity pro potřeby národa. Před rozpadem československé federace jediná diskuse, která v Česku probíhala, byla o povaze privatizace spojená se skrytým hledáním co největší dějinné diskontinuity.

Současná česká politická kultura se vytrhla z dějin. Zapřela, řečeno při zneužití  Hegelova hodnocení Velké francouzské revoluce, celá desetiletí let vzepětí ducha, "kdy se člověk opíral o hlavu, tj. o myšlenku, a podle ní stavěl skutečnost". Místo aby hledala důvody, proč tolik lidí vidělo cestu ke své lepší budoucnosti v byrokratickém socialismu, odsoudila minulost jako takovou -- přičemž zde časová hranice v podobě dekretů prezidenta Edvarda Beneše neplatí. To je jeden z důvodů, proč česká politická kultura přestala být zdrojem nových idejí. Nová mocenská elita začala tam, kde ustrnul Francis Fukuyama -- u jeho největší chyby. U představy, že skončily dějiny. Jestliže dějiny skončily, netřeba jim rozumět. A posledním z bardů, kteří dokáží vnímat národní dějiny v jejich akční monumentálnosti, jako je Zdeněk Mahler, byla vnucena nepolitická role glosujících moralistů.

Dějiny nepochybně neskončily. Ať je dějinám přisouzena jakákoliv podoba -- prosté řazení významných událostí, vývoj nebo hledání či naplňování nějaké sociální ideje -- tyto dějiny pokračují. Jenže to je řeč o lidstvu. Historiografie popsala zánik nejednoho národa a na mnohé další prostě zapomněla. Proto je tak nebezpečné, že se ze suverénní "velké" státní politiky v Česku stává lokální hašteření.

Bezpečnost národa

Propad národního cítění není dán pouze odnárodněním politické elity. V procesech globalizace a ekonomické integrace význam malého národního státu klesá. Úbytek kontroly nad ekonomikou však znamená výrazné oslabení smyslu státu. Problémem je totiž, že liberální český stát po roce 1989 ztratil kontrolu nad tím, co lze nazvat "ekonomickou bezpečností". Řečeno jinak, stát ztrácí kontrolu nad hospodářskými podmínkami života obyvatelstva či národa.

Stanislavu Holubcovi patří prvenství v tom, že v knize Sociologie světových systémů (2009) při komentování díla Immanuela Wallersteina upozornil, že se v důsledku ekonomické transformace a rozpadu Československa posunulo Česko ze semiperiferie do oblasti periferie. Zjednodušeně se to dá vyjádřit tezí, že před rokem 1989 ekonomika dokázala dodávat ne sice vždy moderní, ale ucelené investiční celky, zajišťovala potravinovou nezávislost; u každého většího podniku byl vedle učiliště i výzkumný ústav. Dnes je "české národní hospodářství" přívěskem unijní ekonomiky jako subdodavatel, prodejce méně kvalifikované pracovní síly a dovozce potravin; postrádá to, co by se dalo nazvat "autonomní know how".

Neméně závažná otázka je, zda český stát dokáže zajistit bezpečnost v jejím klasickém pojetí. Zda je Armáda České republiky institucí, která odpovídá úkolům současnosti. Mocenská konstelace ve střední Evropě je, měřeno dějinami, netypicky příznivá pro zachování statu quo -- sousedé jsou spojenci nebo neutrálové, což téměř univerzálně platí i o pevninských sousedech sousedů Česka. V této situaci schválené výdaje Ministerstva obrany ČR pro rok 2012 činí 43,5 miliardy Kč.

Je to hodně, nebo málo?

Výchozí informaci může přinést srovnání. Tak například letos v lednu měla podle údajů ministerstva obrany Armáda ČR 21,8 tisíc vojáků a 8,2 tisíc civilních zaměstnanců -- v roce 1938 Československá armáda měla v mírovém stavu 200 tisíc lidí. Armáda ČR disponuje 164 tanky -- v době mobilizace roku 1938 měla téměř 350 lehkých tanků; Armáda ČR má 194 děl -- v roce 1988 měla Českoslovanská armáda pět tisíci děl. Navíc v případě současných oficiálních čísel se nejedná pouze o fungující techniku, která je zařazena v bojových jednotkách, ale i o techniku ve skladech, bez zřetele na její bojeschopnost, dlouhodobé nebo krátkodobé uložení či nabídnutí k odprodeji.

Prosté porovnání současných čísel s předmnichovskou republikou zjednodušuje, neboť doba se změnila. Kolem kterých atomových elektráren by armáda proháněla tanky a letadla? V nové éře by množství potřebných zdrojů pro armádu měla určit vládou přijatá Bezpečnostní strategie ČR. Z ní však je tradičně patrná značná analytická bezradnost. Nahradí-li věcnou analýzu slovník pojmů, nelze propočítat dostatečnost.

Hlavním argumentem na podporu armády se stalo tvrzení, že Česko musí sdílet břemeno alianční politiky. Proto bylo od roku 1990 do poloviny roku 2012 vysláno 31 vojenských misí do zahraničí, byť z velké části nesouvisících s českými národními zájmy. Význam české účasti v těch skutečně bojových misích rozhodně není velký. Mnohem důležitější je dát najevo sounáležitost s politikou spojenců. Vojáci tak plní více diplomatickou než vojenskou funkci. Při takovémto přístupu by bylo levnější zapomenout na vlastní armádu a povolit náborářům amerických soukromých armád najímat si žoldnéře i v Česku.

Národ bez velké politiky

Naštěstí, i když se z "velké politiky" stává politika provinční, národ nemusí zemřít. To, že nějaký národ existuje, se dá poznat v okamžiku, kdy projeví nezávislý postoj. V Česku se tak děje zvláště ve chvílích, kdy se vzepře jednání odnárodněného státu. V polistopadovém období je to patrné například v odporu proti umístění vojenské základny USA na území republiky a v nesouhlasu s předáním státního či obecního majetku církvím.

S určitou nadsázkou se dá mluvit o národním politickém instinktu. V duchu Jungovy psychoanalýzy lze říci, že se jedná o kolektivní nevědomí, v němž jsou ukotveny nejrůznější pojmy, mýty a symboly zděděné po předešlých generacích. Ty nejsou obsaženy ve vědomí politicky jednajících jedinců, ale mají aktivní vliv na chování velkých skupin lidí. Proto má vládní propaganda takové problémy s českou veřejností: její snahy se rozbíjejí o podvědomé složky národní politické kultury, které se formovaly v dobách odporu proti cizím vojskům na českém území, ale i v protestu proti církevnímu mamonu a korupci, proti antireformaci či proti katolické podpoře Habsburků. Národ ve svých obrozeneckých příbězích jako sdílené historické zkušenosti stále žije.

Jenže i takový národ zemřít může. Ruský historik a etnograf Lev Gumiljov přišel s teorií životního cyklu etnosu. Nastartované dějiny, řečeno s Gumiljovem, vždy poháněli vpřed pasionární lidé, tedy jedinci nadaní neprůměrnou energií i schopností tvořit ideje, organizovat ostatní a vést je k naplnění nových vizí. V  knize Od Rusi k Rusku (2008; česky 2012) pak ukazuje, jak se pasionarita pozvolna vyčerpává a jak ve společnosti postupně zaujímají vedoucí postavení subpasionáti -- lidé se sníženou hladinou pasionarity. Jejich (sebe)vražedné jednání je spojeno nejen s tím, že "usilují o likvidaci nepokojných pasionátů, ale i pracovitých harmonických osobností". Etnos se začíná nezvratně rozpadat, přičemž "všude dominují malátní a sobečtí lidé, kteří se řídí konzumní psychologií". Takovéto zákonitosti odvodil Gumiljov z dějin -- aniž cokoliv tušil o postsocialistické transformaci v Česku.

V procesech integrace a globalizace nedochází pouze k rozmělňování suverenity moderního českého státu -- otvírá se i cesta pro novou etnogenezi, která převrství aktuální dělení národů. Osud těch současných v mnohém záleží na politické elitě, přičemž značná část té české nechápe povahu národních zájmů. Slábne i národní kultura jako část sociální paměti. A tak české národní dějiny ztrácejí kontakt s budoucností.

Z vystoupení na konferenci
Determinanty polarizácie bohatstva v globalizovanom svete,
kterou uspořádal Ekonomický ústav SAV v září 2012 v Bratislavě
Článek vychází ve čtvrtek v týdeníku Literární noviny č. 2012/43.

0
Vytisknout
9931

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2012