Ekonomika a příroda

23. 10. 2012 / Josef Šmajs

Britské listy přinesly v poslední době více zajímavých pohledů na dnešní finanční a ekonomickou krizi. Většina autorů navrhuje jako východisko z krize pokus o hospodářské oživení: odmítá škrty; problematizuje výši zdanění a dluhy; navrhuje prorůstová opatření. Bude to však stačit? Jde o krizi pouze ekonomickou? Budou mít lidé přiměřenou práci? Ubude chudých? Není čas přemýšlet o podstatě globálního konfliktu kultury s přírodou?

Domnívám se, že útočná adaptivní strategie, jejíž biologický základ vložila do lidské přirozenosti (genomu) sama příroda a jejíž kulturní podobou je dnešní predátorská kultura, naráží na konečnost zeměkoule. Strategie však není cíl, je to jen prostředek, který, když selhává, musí kultura korigovat. Protože jsme již Zemi dobyli, vyčerpali a zamořili, nemůžeme v růstové expanzivní strategii pokračovat. Musíme se pokusit o vlastní záchranu.

Živé systémy konstruuje přirozená evoluce v souladu s okolní přírodní realitou. Jsou proto sourodé s její strukturou i svými vrozenými životními nároky a aktivitami. S přírodou je sladěn jejich způsob obstarávání potravy, pohyb, odpočinek i chování vůči vlastnímu druhu, predátorům a parazitům. Prostřednictvím sítě abiotických a biotických vazeb jsou dnešní organismy dokonale funkčně vřazeny do struktury Země, do složitě uspořádaného systému biosféry.

Závislost lidských předků (hominidů) na přírodě byla komplikovanější. Pocházeli ze stromových primátů a velkou tělesnou přestavbu jejich organismu vyvolal ústup pralesních ekosystémů v oblasti rovníkové východní Afriky. Ten si vynutil i nový typ adaptivní strategie. Namísto přizpůsobování se pomalými adaptivními změnami, jejichž rozsah je geneticky omezený, byli hominidé již před dvěma miliony let přinuceni adaptovat se jiným způsobem: genomem podmíněnými proměnami svého chování, přesnější a efektivnější formou komunikace a spolupráce, úpravami okolního prostředí za pomoci myšlení a nástrojů.

Anatomicky moderní (cromagnonský) člověk, který před padesáti tisíci lety v Evropě vystřídal neandertálce, žil přibližně sto tisíc let v rozptýlených lovecko-sběračských kulturách, které pocházely z Afriky a které postupně obsazovaly planetu. Potravu, bezpečí a přístřeší si náš nynější druh zajišťoval podobně, jako většina jemu podobných biologických druhů. I když namáhavé vyhledání lovišť a obživy s pomocí důmyslné sociální organizace a primitivních nástrojů bylo již součástí útočné adaptivní strategie, teprve necelých deset tisíc let se část lidských populací pokouší o účinnější způsob obstarávání potravy: o její záměrné pěstování.

Ekonomickou terminologií to lze formulovat tak, že některé životní prostředky, které lidem nemohla poskytnout přirozená produktivita přírody, si už jednoduché kultury musely opatřovat vlastní, tj. s přírodou spolupracující činností: nejprve důmyslnějším sběrem a lovem, později -- v některých oblastech -- pastevectvím a zemědělstvím. Ekonomika je tedy záměrnou hospodářskou činnost, která přírodě odnímá její produkty, procesy a energii a která je předává kultuře: buď pro přímou spotřebu lidí či pro další zpracování (jako materiál pro stavby, řemesla, technické konstruování atp.). Také proto je ekonomika namířena (i když nejprve jen lokálně) proti nejorganizovanější ontické vrstvě planety, proti přirozeným ekosystémům. Ty jsou totiž lidskou instrumentální aktivitou relativně snadno ovlivnitelné. Po průmyslové revoluci (tedy už s pomocí strojů) se však ekonomika stále více obrací i proti ostatním evolučně vytvořeným strukturám, např. proti přirozeně uspořádaným horninám, které považuje za pouhé suroviny či energii pro stavbu továren a lidských sídel, pro mechanizaci průmyslu, zemědělství a dopravy. A o sto let později je využívá i jako suroviny a energii pro hromadnou výrobu a provoz spotřebních technických artefaktů (spotřebičů).

Ekonomické aktivity v průběhu lidských dějin spolu s růstem populace prostorově expandují, získávají vyšší účinnost a samovolně se strukturují. Jako součást kultury (civilizace) byla ekonomika -- a to minimálně od neolitu -- hlavním způsobem uspokojování lidských potřeb. Současně s tím však byla prostředkem lidské seberealizace, příčinou sociální nerovnosti i nástrojem přestavby přirozeného prostředí na stále více se rozšiřující prostředí umělé. V pozemských podmínkách, podobně jako v kosmu, platí totiž zákon zachování látky a energie, ale neplatí tu žádný zákon zachování přirozené ani kulturní uspořádanosti, tj. zákon zachování evolučně vytvořené informace.

Vývoj ekonomiky, v jejímž rámci rostla materiální kultura a technika, je sice důležitým protientropickým procesem, ale jen uvnitř systému kultury. Hospodářská aktivita ovšem nesleduje jen saturaci lidských biologických potřeb a rozšiřování materiální kultury. Ekonomika musí současně bojovat s entropizací (přirozeným rozpadem) lidmi vytvářené materiální kultury. Saturací lidských biologických potřeb, vytvářením materiální kultury a její obnovou je tedy hospodářská činnost namířena proti všem přirozeně uspořádaným strukturám. Směřuje tedy i proti systému života, který reprodukcí biotické uspořádanosti čelí vesmírné entropii a v konečné bilanci ji na Zemi snižuje (nezvyšuje). Ale ani to plně nevyjadřuje podstatu problému. Společenské vědy spolu s politikou ignorují fakt, že systém kultury, který je onticky opozičním systémem starší a širší přírody, a který proto vzniká na její úkor, bude na Zemi existovat jen po dobu existence lidského biologického druhu. Vyhýbají se tedy nejen přijetí odpovědnosti za kulturu, ale i kardinální otázce lidské morální odpovědnosti před evolučně vytvořenou přírodou.

Jestliže lovecko-sběračská ekonomika uspokojovala základní potřeby malých populací lidí (potravou, ošacením, nástroji a zbraněmi), které ve formě polotovarů v omezené míře nabízela původní přirozená produktivita přírody, pak biotická ekonomika neolitická už z velké části spočívala na záměrné společenské produkci potravin a dalších životně nezbytných látek. Tento dnes opomíjený a nedoceňovaný technologický převrat -- přechod od lovu a sběru potravy k její výrobě v zemědělství -- zvýšil úživnost původních přirozených ekosystémů nejméně tisíckrát. Všechny pozdější inovace ve sféře biotické zemědělské technologie zůstávají proto ve stínu neolitické revoluce.

Neolitické zemědělství, které původně fungovalo zejména pro vlastní potřebu lidí, bylo však nejen ekologicky šetrnou, ale již také vysoce komplexní a s přírodou dobře sladěnou ekonomickou aktivitou. Muselo zachovat část přirozených ekosystémů, bylo nuceno reprodukovat podmínky dlouhodobého kulturního hospodaření na půdě, muselo úzce spolupracovat s domáckým i profesionálním řemeslem. Provázela jej těžba a zpracování dřeva a dalších stavebních surovin, doplňoval jej lov ryb i občasný lov volně žijící zvěře. Spolu s potravinami poskytovalo zemědělství mnoho jiných užitečných látek pro život člověka v kultuře: např. krmivo pro dobytek, slámu, len, bavlnu, dřevo, vlnu, kůži, žíně, šlachy atp. Ale ještě jeden moment je důležitý. Pro zemědělskou práci měla a dosud má přirozené biologické předpoklady většina lidské populace. Dnes, patrně proto, že stále větší část populace se od venkovského způsobu života vzdaluje, se už o této evoluční predispozice lidí pro práci v zemědělství, ale ani o kulturním významu zemědělství a jeho možné roli při překonávání krize, nediskutuje a nepíše.

Na rozdíl od rozlohou omezené sféry a v podstatě ukončeného vývoje biotických zemědělských technologií, které kdysi sestavila a dodnes integruje biosféra, se po průmyslové revoluci začala před abiotickými technologiemi rýsovat široká škála výrobních i spotřebních aplikací. Ohraničené biologické potřeby člověka, které uspokojuje zemědělství, totiž kontrastují s neohraničenými lidskými potřebami a zájmy, které lze člověku rozšiřováním abiotické produkce vnucovat.

Pro pochopení obsahu a funkce ekonomiky v kultuře je nutné zdůraznit, že v tradiční struktuře lidských potřeb velmi dlouho převažovaly požadavky reprodukce lidského života: získávání potravin a věcí nezbytných k odívání a bydlení. Ještě téměř století po průmyslové revoluci, tj. již s využitím vědy ve výrobě, ekonomika uspokojovala právě tyto základní potřeby. Teprve potom se tradiční struktura potřeb synergetickým působením vědy, techniky a kapitálu proměňuje.

Zjišťujeme, že rychle narůstá produkce předmětů a spotřební techniky, tj. orientace, která je stále více vyvolávána ziskovými hledisky rozvoje výroby, obchodu a bankovního sektoru. Jde o kořistnickou abiotickou orientaci, která se svými nároky na suroviny a energii dostává do rozporu s možnostmi ekologické niky každé regionální kultury. Vzniká proto globalizující se ekonomika, která sice stále lépe uspokojuje aktuální kulturní potřeby lidí v bohatých zemích, ale není schopna uspokojit to, co je výhradní doménou přírody: perspektivní podmínky pro lidskou biologickou reprodukci a normální ontogenetický vývoj člověka.

Jestliže však v nynějším protipřírodním kulturním systému nedochází ani k pozitivnímu fylogenetickému vývoji lidí, ani k ontogenetickému zdokonalování průměrného člověka, jaké jiné vážné důvody či mravní principy by mohly ospravedlnit dnešní rabování a pustošení Země? Skutečnost, že kulturní evoluce lidský genom prokazatelně nezlepšuje, nýbrž se naopak podílí na nahromadění škodlivých mutací, dnes genetikové svorně potvrzují. Kultura totiž nejen zamořuje přírodu, ale také nás chrání před pozitivními účinky přírodního výběru. Není tedy pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Víme totiž téměř jistě, že po objektivně nutném zániku člověka nebude přirozená evoluce z kultury s to převzít žádný její fyzický či intelektuální výtvor, ale jen všechny ztráty ve formě vyhubených druhů, zničených ekosystémů a zamořené Země.

Biologická neohraničenost a nenasytitelnost uměle evokovaných lidských zájmů je proto pro další ekonomický vývoj, pokud globální kultura neopustí nynější predátorské duchovní paradigma, sebezničující. Ekonomika totiž komplikovanou materiálovou recyklaci nepotřebné (amortizované) spotřební techniky, jejíž komponenty byly zhotoveny z různých kovů a umělých hmot (automobilů, počítačů, televizorů, bílé spotřební techniky našich domácností atp.), nechápe jako svůj prvořadý úkol. V přírodě se tak hromadí látky, které lidstvo až do dvacátého století hromadně neprodukovalo a které, když jejich produkci neomezíme nebo je nebudeme bezpečně separovat, budou komplikovat život příštím lidským generacím.

Ale ještě jeden problém je nezbytné připomenout. Přirozený evoluční proces, který nevytváří ani látku, ani energii, nýbrž jen tvary, struktury, uspořádanost, produkuje současně takové vlastnosti evolučně vznikajících struktur, které byly tradičně označovány jako hodnoty. Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě.

Pouze v rámci hodnoty přírody o sobě lze správně pochopit vysokou evoluční hodnotu člověka. Nekritické nadřazování hodnoty člověka nad ostatní přirozeně vytvořené hodnoty snahu porozumět roli ekonomiky přírodě zbytečně komplikuje. Měli bychom proto opustit staré axiologické teorie, v nichž hodnota vzniká teprve a pouze lidskou činností, popřípadě jen lidským hodnocením, tj. rozpoznáním užitečných vlastností předmětu, systému či ideje pro člověka hodnotitele.

Ale vzhledem k tomu, že kultura je dílčí, na přírodě závislý a vůči ní opoziční systém, ?všechny kulturní hodnoty, a to nezávisle na tom, že byly vytvořeny člověkem a pro člověka, je třeba poměřovat nepodmíněnými hodnotami přírodními. A tuto obecnou metodologickou zásadu musíme uplatňovat i při analýze zvláštních hodnot ekonomických. Právě proto je důležité, aby příroda byla včas uznána i jako nejvyšší hodnota kulturní, ekonomická a politická. V souladu s biologickými vědami tvrdím, že lidská hospodářská aktivita přírodu nezušlechťuje, že problém přidané hodnoty souvisí s ekonomickou kalkulací, a má proto smysl jen v úzkém rámci kultury. Vztah k přírodě jako ničím nepodmíněné hodnotě -- jako nejvyššímu mravnímu principu globalizující se kultury -- by měl být proto respektován ekonomickými vědami, novou politikou, právem i morálkou. Zdá se však, že je to požadavek pro politickou praxi nepřijatelný. Politika se zatím snaží řídit společnost bez výraznějšího zřetele k přírodě jako systému, který kulturu zahrnuje a který o jejím osudu rozhodne.

Místo ekonomiky v přírodě

Fungování ekonomiky jako dominantního subsystému kultury nebylo nikdy uspokojivě teoreticky vysvětleno. Důkladné vyjasnění místa ekonomiky v přírodě je totiž závislé na teorii vyššíhi řádu, na ontologické interpretaci přírody, kultury a jejich vzájemného vztahu. (K tomuto problému viz náš článek v BL 20. 1. 2012 "Evolučně ontologické pojetí člověka, přírody, kultury".) Z evolučně ontologického hlediska je zřejmé, že ekonomika musí být sice podřízeným systémem kultury, ale že je také relativně nezávislá a silně kulturně determinující. Dále je zřejmé, že přírodní systém je funkčně i hodnotově nadřazeným systémem kultury i její ekonomiky, ale že strukturu a funkce globální ekonomiky nelze odvozovat ani pouze z kultury a lidských potřeb, ani pouze z potřeb a chování firem či národních ekonomik. (Odvozování úkolů ekonomiky z lidských potřeb je rozšířeným trikem ekonomických věd. Srovnej Mankiw, N. G. Zásady ekonomie. Praha: Grada 2009, s. 32; Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D. Ekonomie. Praha: Svoboda 1991, s. 24.) Protože vztahy ekonomiky k přírodě jsou málo probádané, omezím se na jejich charakteristiku v sedmi komentovaných bodech.

1. Člověk sběrač a lovec, jehož málo rozvinutá kultura byla nepodstatnou modifikací části živého přírodního systému (přirozeného ekosystému), žil z normální přírodní nadprodukce, takže to, co jeho organismus z přírody čerpal, také přírodě v přirozené podobě vracel. Vracel jí výsledky svého biologického i kulturního metabolismu ve formě, která byla s neživou i živou přírodou onticky slučitelná. A tato forma převážně biotické závislosti primitivní kultury na přírodě se v modifikované formě reprodukovala i v neolitické společnosti. Ta sice už zjednodušovala přirozené ekosystémy (např. vypalovala lesy) a byla nucena reprodukovat svou jednoduchou materiální kulturu (zejména sídla, chovaný dobytek, zemědělské stavby, rybníky, cesty a nářadí), ale produkty metabolismu lidí a zvířat, ani obnova převážně "dřevěné" materiální kultury, biosféru vážněji nepoškozovaly. Také proto nemusely být tyto dva různé metabolismy až do začátku 20. století důsledně oddělovány. Ovšem produktivní a spotřební zátěž přírody, dvě různé složky zátěže, které se zřetelně oddělily až po průmyslové revoluci, tedy v době, kdy bylo nezbytné vyrábět stroje, ale nikoli ještě spotřební techniku (spotřební zátěž zůstávala zátěží biotickou), se ve fázi rozmachu spotřební techniky znovu spojují a svým synergetickým abiotickým účinkem společně přírodu poškozují.

2. Pozemské přírodě jako globálnímu výrobnímu podniku, který v pustém a studeném vesmíru poskytuje místo, podmínky i všechny polotovary pro lidské podnikání, nebyla dosud přiznána ani náležitá ekonomická hodnota, ani analogická právní subjektivita, jakou má v protipřírodní kultuře každý podnik. Příroda je však nadřazeným hostitelským systémem kultury, s jehož pomocí či na jehož úkor každé podnikání probíhá. Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost poznávání, rozhodování a ontické tvořivosti člověku nebo výrobnímu podniku, jak ji vůbec můžeme upírat systému, jenž vytvořil člověka i předpoklady jeho subjektivity a který svou přirozenou produktivitou uspokojoval životní potřeby našich předků dávno před vznikem kultury a jakýchkoli podniků s umělými výrobními postupy? Jak ji můžeme upírat systému, jenž je mocnější než globální kultura a který o jejím osudu rozhodne?

3. Nepochopitelné odmítání hodnoty a subjektivity přírody probíhá v době, kdy speciální vědy i evoluční teorie prokázaly, že pozemské přírodní prostředí svou spontánní aktivitou reprodukuje biosféru i člověka a že umělý kulturní systém se k tomuto prostředí chová likvidačně: evoluční produkty přírody jako svou potravu drtí, rozbíjí a začleňuje do svých vlastních konstrukcí. S touto "potravou" evolučního přírodního původu (organickou i anorganickou) nakládá ale jinak, než jak s organickou potravou (v rámci přírodního řádu) nakládají býložravci, predátoři či paraziti. Chování biologického konzumenta (býložravce, predátora, parazita) k ostatním živým systémům je totiž ve dvojím smyslu ohleduplné: 1. býložravec, predátor ani parazit nemají zájem na zahubení své kořisti; 2. parazit i hostitel jsou součástí složitě potravně uspořádané biosféry, a proto případný zánik hostitele nemusí znamenat ani zánik parazita (ten se může například přestěhovat), ani narušení přirozeného řádu života. Tělo hostitele i parazita samovolně proměňují rozkladné přírodní procesy na výchozí surovinu pro další konstrukci živých systémů (na chemické prvky půdy a vody). Abiotické tělo materiální kultury včetně výrobní a spotřební techniky, tvořené kovy, minerály a umělými hmotami, ovšem tytéž přírodní procesy tak rychle (nebo vůbec) na výchozí suroviny recyklovat nemohou. Takže podstatný rozdíl ve vztahu dnešní abiotické ekonomiky k přírodě a biologického parazita ve vztahu k hostiteli spočívá např. v tom, že biologický parazit může hostitele zahubit. Abiotická ekonomika (kultura), i když nevratně ničí přirozené struktury, však svého hostitele, tj. pozemskou přírodu, zahubit nemůže. Prostřednictvím zániku člověka jako svého tvůrce dříve zahubí jen sama sebe. (Tuto myšlenku rozvádí a zdůvodňuje už naše práce z poloviny devadesátých let minulého století. Srovnej Šmajs, J. Ohrožená kultura. Od evoluční ontologie k ekologické politice. Brno: "Zvláštní vydání" 1995.)

4. Správně fungující ekonomika musí být funkčním subsystémem kultury, a kultura jako umělý systém (na přírodě sice závislý, ale vůči ní onticky opoziční) pouhým subsystémem přírody. Ekonomika by proto měla být určujícím způsobem determinována kulturou, její orientací, jejím ústředním duchovním paradigmatem. Vůči kultuře má být dobrým sluhou, nikoli zlým pánem. Musí např. nejen vyrábět všechny nezbytné životní prostředky lidí, ale také zaměstnávat práce schopnou populaci. Tato systémová nadřazenost kultury nad ekonomikou, a přírody nad kulturou, je ovšem již delší dobu narušená. V nynější protipřírodní kultuře, kde i ekonomika musí být protipřírodní a kde kapitál bez zábran vykořisťuje Zemi, má ekonomika tendenci deformovat kulturní systém a vytvářet neřešitelné konflikty včetně systémové nezaměstnanosti. V takové kultuře se musíme silně globalizované ekonomiky obávat. Ale ani dnešní silně globálně integrovaná protipřírodní ekonomika nepřestává být existenčně determinována přírodou. Sama sebe ohrožuje tím, že nemůže respektovat její "slabou" biofilní intencionalitu, její evoluční směřování k rozvíjení veškerého pozemského života. Pohledem do minulosti zjišťujeme, že protipřírodní ekonomika byla dlouhodobě produktivní jen jako omezená, obsahem produkce "netechnická" a teritoriálně rozptýlená", tj. jen jako slabě integrovaná. Pouze v kultuře biofilní, která by nalezla způsob, jak zastavit válku s přírodou, jak s ní na mnoha úrovních spolupracovat, by se globalizovaná ekonomika mohla vyvíjet jako lokálně jemně diferencovaný, tj. přírodě funkčně přizpůsobený celek. Jen taková ekonomika by totiž zajistila jak spolupráci kultury s přírodou, tak práci pro všechny lidi, kteří ji hledají.

5. Zaměření nynější ekonomiky, která produkuje stále více spotřební techniky (spotřebičů), informací, služeb a předmětů umělé abiotické povahy, na jedné straně vyplývá z vládnoucího predátorského vztahu kultury k Zemi a na druhé straně tento vztah podporuje a upevňuje. Predátorské paradigma ekonomika nejen zpředmětňuje, ale také je legalizuje jako normu mezilidského i hospodářského chování. Ve vztahu k přírodě se totiž pro fungování ekonomiky (v důsledku tradičního boje s přírodou) prosadil princip, že firmy mohou provozovat a rozšiřovat podnikatelskou činnost (těžební, výrobní, dopravní, obchodní, finanční, správní, sledovací, donucovací atp.) v souladu s historicky vytvořenými technologiemi a institucemi. Ve vztahu k protipřírodní kultuře, která je širším systémem podnikání a jíž musí být ekonomika "podřízena", naopak postačuje, je-li o výsledky podnikání zájem, podaří-li se po zboží či službách vytvořit dostatečnou poptávku. Protipřírodní ekonomika se totiž řídí obecně respektovanou zásadou, že prioritní je zisk a že vyrobené zboží se musí v souladu s platnými pravidly té které kultury co nejrychleji prodat, tj. amortizovat, "přeměnit" na odpad.

6. V predátorském duchovním paradigmatu je vztah kultury k Zemi nepřátelský, silně onticky opoziční. Proto také mezi podniky, které soupeří o tzv. přírodní, lidské a kulturní zdroje, musí jít (jakoby po vzoru přirozeného výběru v živé přírodě) o vztah konkurenční. Konkurence při srovnatelné dostupnosti zdrojů a rovných podmínkách ekonomické soutěže, snižuje výrobní náklady, a proto stlačuje i ceny konečných produktů. Pokud by produkce dále nerostla, taková konkurence by šetřila i "zdroje". V predátorském duchovním paradigmatu, jak to dnes názorně vidíme, kooperativní dohody mezi podniky však ještě více vyhrocují konflikt kultury s přírodou. Vůči přírodě opoziční kulturní systém (přestože je na přírodě závislý) zdarma posilují o vnitřní produktivní síly dělby práce a spolupráce v rámci celosvětového procesu ekonomické integrace. Je proto pozitivní, že přátelství a mezipodniková spolupráce v nynějším duchovním paradigmatu kultury budí podezření z tzv. nekalé soutěže. Ale s přihlédnutím k realitě musíme uznat, že dnešní vztah mafiánské ekonomiky k přírodě tuto nekalou soutěž jako skrytou spikleneckou dohodu zahrnuje: v souladu s útočnou adaptivní strategií kultury se předpokládá tichý souhlas s nelítostným frontálním útokem na přírodní kapitál. Nynější protipřírodní ekonomika tak připomíná umělou nekrofilní zónu uvnitř přirozené biofilní ekonomiky Země. Všichni těžaři a výrobci mohou dnes dostupnými technologiemi vyčerpávat tzv. přírodní zdroje, všichni mohou zvyšovat produkci na maximum, tj. až do úrovně, kdy zboží či služby neprodají. Mohou provádět lživou reklamu, propouštět nepotřebné pracovníky a ideově ovlivňovat spotřebitele k nové a nové spotřebě. Všichni mohou vést válku s přírodou: mohou podnikat na jakémkoli místě, tj. obsazovat dříve nedotčenou přírodu, čerpat její evolučně vytvořené struktury ("zdroje"); mohou likvidovat místní konkurenty, převážet zboží do vzdálených zemí, poskytovat množstevní slevy, zatěžovat Zemi obtížně stravitelnými produktivními i spotřebními odpady.

7. V biofilním duchovním paradigmatu, tj. v rámci všeobecně přijaté spolupráce kultury a ekonomiky se Zemí jako s onticky nadřazeným systémem, jako s celoplanetárním "výrobním podnikem", by vzájemná spolupráce mezi podniky byla nejen samozřejmá, ale také výhodná pro člověka, kulturu i přírodu. Příroda jako plně automatizovaný výrobní podnik totiž "umí" nejen bezodpadově vyrábět, ale také spolehlivě recyklovat své amortizované produkty. A podobně jako vykazuje jistou nadprodukci vůči svým potenciálním konzumentům, vyznačuje se i jistou nadbytečnou kapacitou v oblasti destrukce a recyklace své produkce. Pokud by nebyla kulturou zbytečně přetěžována, mohla by, tak jako kdysi, recyklovat i její odpad a většinu amortizovaných produktů (konstrukcí ovšem přizpůsobených požadavkům pomalého entropického procesu přírody). Bojovat v novém paradigmatu s přírodou by mělo být spojeno nejen s všeobecným morálním odsouzením či s neodpustitelným hříchem, ale i s právním postihem za zničené přirozené struktury. Příroda je nejen nejvyšší hodnotou a absolutní mocí nad lidmi a kulturami, ale i přirozenou matkou a domovem všech lidí a kultur. Snad jen vzhledem k nízké biologické a filosofické vzdělanosti lidí, která souvisí s predátorským duchovním základem kultury i s konzervativností lidského myšlení, může nynější kultura nepsanou "ústavu" Země stále ještě beztrestně porušovat.

Problém ekonomického růstu

Pojem ekonomického růstu, patrně odvozený z běžné životní zkušenosti hromadění věcí a majetku, je pro správné ontologické pochopení vztahu ekonomiky a přírody překážkou. V přírodě může narůstat např. místní ekosystémová uspořádanost, dílčí populace, konkrétní hornina či organismus. V případě ekonomiky, která je umělým subsystémem přírody (přesněji subsystémem přírodě podřízeného systému kultury), mohou bez negativních vlivů na přírodu růst jen virtuální ekonomické veličiny, např. konkurence, koupěschopnost, množství peněz na účtech či v oběhu.

Pokud jde o růst ekonomiky ve fyzikálním smyslu, tj. o rozšiřování materiální kultury a zvyšování objemu finální produkce, jsou už veškeré analogie s organickým růstem zavádějící. Kultura včetně ekonomiky a celé technosféry vzniká totiž jiným způsobem: násilným procesem přeformování původně zcela autonomního přírodního bytí. Ale čím více umělá kulturní produkce fyzicky narůstá, tím více roste objem (předmět) její potenciální fyzické destrukce ze strany opozičního systému přírody. Také umělé struktury jsou totiž vystaveny ničivému procesu univerzální vesmírné tendenci k růstu entropie (platí pro ně 2. zákon termodynamiky). Přestože je přirozená evoluce nevytváří, přirozené rozkladné procesy je samovolně rozbíjejí. I kdyby tedy dnešní materiální kultura včetně technosféry už dále nerostla, tj. ekonomika by pouze reprodukovala její nynější úroveň a rozsah, tato prostá reprodukce by Zemi pustošila svými nároky na látkovou a energetickou výživu. A spotřební technika uvnitř dnešní technosféry by dále zamořovala přírodu svými provozními nároky a zplodinami. Proto ani v nynější podobě a rozsahu by materiální kultura nebyla dlouhodobě možná.

Pro důkladnější pochopení problému připomeneme rozdíl mezi kulturou a přírodou ještě poněkud jinak. Když narůstá biomasa a přirozená diverzita ekosystému např. nově vzniklého ostrova uprostřed oceánu, životem postupně kolonizované území je už předem připojeno na přirozenou ekosystémovou energii (na sluneční záření). Spolu s organismy, které na ostrov přináší voda, vítr, ptáci či přirozené vory, se sem dostává i jejich vnitřní informace jako duplikát jejich struktury a protientropická bariéra jejich rozpadu (působící po dobu života). Organismům je vlastní spontánní schopnost růstu, obnovy poškozené struktury, schopnost přirozené reprodukce. Umělé prvky materiální kultury žádnou z těchto výše uvedených schopností nemají. Po vyrobení je lze sice přemisťovat, ale nelze je připojit na přirozenou ekosystémovou energii. Ani proud elektrické energie v našich spotřebičích nemůže poručit atomům a molekulám jejich těla, aby poškozenou strukturu samovolně opravovaly, nemůže je přinutit, aby tělo umělé předmětné struktury reprodukovaly. Po svém zhotovení, jakkoli je umělá struktura vysoce sofistikovaná, s železnou nutností podléhá rozpadu.

Pouze jinak řečeno, ekonomika jako subsystém kultury přijímá z přírodního prostředí látkovou a energetickou výživu, vytváří užitečné kulturní produkty a do kulturního prostředí je vřazuje jako prvky materiální kultury. Protože kultura je umělou částí přírody, po jistém čase se abiotická ekonomická produkce mění na odpad, který nepotřebuje ani kultura, ani příroda. (Bioložka Lynn Margulisová má sice na mysli živé systémy, ale říká něco, co platí obecně: žádný systém nemůže konzumovat svůj vlastní odpad.) Jen v tomto smyslu, tj. za cenu vyčerpávání výživy a vracení odpadu do hostitelského prostředí, by mohla ekonomika jako pomyslná disipativní struktura uvnitř pozemské přírody (spolu s kulturou) fyzikálně růst. Ale tato zdánlivě správná systémová úvaha je stále ještě poplatná konvenčnímu myšlení. Na vysoce přirozeně uspořádané Zemi je vše mnohem komplikovanější. Pouze při nekritickém pohledu, který je dnes v ekonomických vědách i v publicistice rozšířený, se může zdát, že ekonomika, která fyzicky roste, jen prostě vyčerpává hostitelský přírodní systém (zdroje) a vrací mu výrobní odpad. Ale pojem vyčerpávání je v případě fyzického rozšiřování hospodářské činnosti eufemismus, který zavádí. Vztah růstu a zvyšování uspořádanosti určitého systému k vyčerpávání jeho vnějšího prostředí dává smysl jen při možnosti vzájemných přechodů látky, energie a informace mezi příslušným systémem a prostředím. Platí v onticky jednotné přírodě, kde v rámci přirozeného řádu dochází k neustálé reprodukci a zániku živých systémů uvnitř neživého i živého prostředí a kde každý živý systém musí chemické prvky, z nichž je postaven, opět vracet planetě. Také proto příroda ve svém celku žádný nestravitelný odpad nevytváří, a ani jej žádnému jinému systému nevrací.

Na rozdíl od biosféry ekonomika vlastní látkově energetickou základnu nemá. Vyrobené předměty a techniku staví z přírodních prvků, které se nakonec Zemi vracejí, ale nikoli již jako látky pro její biotické konstruování. Stále více se vracejí jako cizorodé struktury, tj. jako znečištění či zamoření. Představa nekonfliktního čerpání zdrojů z prostředí je proto v rámci ontické opozice kulturního a přírodního bytí mylná. Ekonomika jednak přírodní struktury přímo destruuje (v procesu výroby zboží), a jednak jejich zkázu připravuje (šířením vyrobeného zboží prostřednictvím trhu). Je tedy aktivně škodícím subsystémem přírody, který připomíná bujně rostoucí abiotický tumor v jejím přirozeném těle. S částečnou výjimkou pro zemědělství ekonomika totiž nejen neumí, ale ani nemůže, tvořit stejně jako odlišně organizovaná živá příroda. Přirozené struktury musí nejprve rozbíjet a potom nově skládat, přičemž produkuje výrobní i spotřební odpad, který je pro přírodu obtížně stravitelný. Kultura proto přírodu nejen jakoby konzumuje, ale také zatěžuje svými umělými strukturami.

Vidíme dnes velmi názorně, že v abiotické hospodářské činnosti, do níž dnes patří hromadná výroba a částečně i hromadná osobní spotřeba (např. užívání osobních automobilů), již nemůže jít o pouhé čerpání, tj. přírodu nepoškozující půjčování látky a energie pro konstrukci kulturních předmětů a provoz techniky. V nynější abioticky orientované ekonomice jde stále více o záměrné technické konstruování z vytěžených, technologicky upravených a proto nutně zničených struktur přirozeně uspořádané přírody. Jde bohužel o nevratnou likvidaci jedinečného přírodního bytí, a to nejen s ohledem na meze budoucí produktivní schopnosti ekonomiky, nýbrž i s ohledem na tvořivé schopnosti přírody samé. A tuto zpravidla totální strukturní likvidaci neodstraníme ani důsledným oddělováním umělého ekonomického metabolismu od přirozeného metabolismu živých systémů.

Protože nám pro pochopení podstaty nevratně destruktivního procesu ekonomiky (skrytého za dnešním abiotickým blahobytem) chybějí slova, neboť přirozené jazyky nikdy nemusely podobnou situaci vyjadřovat, jsme nuceni pojmenovat tento proces metaforickým pojmem "vědecky řízené boření přírodní katedrály". Z hlediska vysoce uspořádané přírody je totiž kultura chatrčí narychlo stavěnou ze sutin přírodního chrámu. Je násilným přeformováním jedinečných částí vnitřně sladěného přírodního systému pro jeden dočasně žijící biologický druh. A protože žádný druh Zemi trvale přeformovat nemůže, jde o přeformování, které se, na rozdíl od zničených přírodních struktur, na planetě nezachová. Proto ani pojem zcizování přírody podstatu problému nepostihuje. Způsob neškodného návratu přírodě zcizených a po té odlišně kulturou uspořádaných struktur zpět do přírody, nebo jejich rychlou a od přírody izolovanou kulturní recyklaci, zatím neznáme.

Výsledkem nadměrné ekonomické aktivity v predátorském duchovním paradigmatu kultury je proto nejen nebezpečné snižování přirozené uspořádanosti Země, zmenšování rozlohy (drobení) přirozených ekosystémů, ale také poškozování člověka a přírody umělým technickým metabolismem. Výsledkem je narušené zdraví živých systémů, ztráta přirozené informace (uspořádanosti), zamořování Země produktivními i spotřebními odpady.

Konvenční ekonomické myšlení však vytrvale spojuje hospodářský růst pouze s rozšířenou představou zvětšování blahobytu lidí, přičemž odhlíží nejen od toho, jak a na úkor čeho se blahobytu dosahuje, ale i od toho, že tyto statky nejsou ani v rámci příslušné země, ani v rámci planety spravedlivě rozdělovány. Toto myšlení nebere v úvahu, že růst zahrnuje rozšiřování měst, komunikací a spotřební techniky, a že musí probíhat na úkor úbytku biologicky aktivní půdy, volně žijících zvířat a vegetace, tj. za cenu zatlačování původní přírody, s níž lidský organismus, a to navzdory technickému a ekonomickému vývoji, zůstává sourodý.

Problém hospodářského růstu by se snad částečně vyjasnil tím, kdybychom zřídili "konto Země" a začali přírodě platit za tzv. "zdroje", tj. kdybychom s přírodou jako globálním "podnikatelským subjektem" uzavřeli smlouvu o prodeji, recyklaci a dalších službách. (Filosofickým pokusem o vyjádření podstaty tohoto problému byla už naše "Nájemní smlouva se Zemí"> uveřejněná v BL 21. 1. 2005 a "Deklarace závislosti" uveřejněná v BL 27. 9. 2011.) Ale i tak bychom narazili na další, tentokrát ryze kulturní překážku. Příroda sice dnešní ekonomice zadarmo dodává všechny polotovary včetně ekonomicky aktivních lidí, ale živou práci těchto lidí, kterých v planetárním měřítku přibývá, ekonomika stále méně potřebuje. Všechny dnešní vyspělé ekonomiky se potýkají s nezaměstnaností, kterou bude obtížné řešit i proto, že převážná část populace, která má vrozené předpoklady pracovat v zemědělství, v řemesle či v průmyslu, postrádá analogické předpoklady pro efektivní práci v sektoru řízení a správy kulturního systému. A tak nejen proces poškozování Země, nýbrž i proces vyřazování a poškozování člověka ztrátou smysluplné práce, jsou empirickými důkazy neadekvátnosti predátorského duchovního základu kultury. Pokud nedokážeme toto krátkozraké predátorské paradigma odstranit (nahradit perspektivním paradigmatem biofilním), poroste nejen fyzická destrukce přírodního bytí, ale bude se zhoršovat lidské zdraví a hromadit dříve neznámá lokální i planetární destruktivita sociální.

(Za kritické připomínky k textu autor děkuje Bohuslavu Binkovi.)

0
Vytisknout
5154

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2012