Zachrání nás státní kapitalismus?

23. 10. 2012 / Karel Dolejší

Postupně se objevuje řada komentářů na adresu pracovní studie Mezinárodního měnového fondu, jejímiž autory jsou Jaromír Beneš a Michael Kumhof. Studie pomocí nového teoretického aparátu zkoumá tzv. Chicagský plán měnové reformy ze 30. let, jehož cílem mělo být úplné oddělení měnové a úvěrové funkce bankovního systému. Někteří komentátoři jsou neskutečně nadšeni, jiní poukazují na možná úskalí - nicméně všichni se v zásadě shodují na tom, že realizace tohoto plánu by znamenala konec kapitalismu, jak ho svět znal přinejmenším od roku 1666, kdy král Karel II. Anglický zrušil státní peněžní monopol.

V čem má Chicagský plán spočívat? Skupina ekonomů, mezi nimiž byli například Henry Simons nebo Irving Fisher, navrhla oddělit měnovou a úvěrovou funkci bankovního systému dvojicí neortodoxních opatření. Za prvé, všechny vklady by měly být 100% kryty penězi vydávanými vládou; za druhé, bankám se zakazuje tvorba nových vkladů za účelem financování úvěru. Úvěr tedy může být poskytnut jedině na základě zapůjčení státních peněz od nebankovních subjektů, nebo kryt prostřednictvím výnosů, které byly pro tento účel rezervovány - opět výhradně ve formě státních peněz. Jinak řečeno, konec koncepce "out of thin air money" (tvoření peněz z ničeho), zavedení státního monopolu na tvorbu peněz.

Fisher ve svých článcích propagujících zmíněný návrh tvrdil, že lze očekávat celkem čtyři výhody. Za prvé, mělo by dojít ke zmírnění výkyvů v rámci obchodního cyklu; za druhé, zmizí runy na banky (nikdo se již nemusí obávat, že přijde o svůj vklad, vše je 100% kryto); za třetí, ohromné snížení veřejného dluhu; za čtvrté, zmíněný dluh bude nahrazen penězi vydanými státem, který za ně může od bank nakupovat dluhy privátního sektoru a snížit tak všeobecnou zadluženost.

Podle Beneše a Kumhofa by mělo opatření ještě další dvě výhody, a sice vedlo by údajně k dlouhodobému zvýšení hospodářského výstupu o zhruba 10% (kvůli snížení reálného úroku; poklesu významu daní jakožto faktoru, který odrazuje od ekonomicky žádoucího chování; nebylo by již třeba neefektivně alokovat peníze na monitoring a řízení úvěru za účelem kontroly nabídky peněz) a k bezproblémové eliminaci inflace v podmínkách stálého stavu ekonomiky.

Jenže teorie o výhodnosti Chicagského plánu má i své kritiky. Například Tim Congdon ze společnosti International Monetary Research má sice blízko k britské nacionalistické a euroskeptické straně UKIP, takže by se dalo očekávat, že s teorií hlásající posílení role národního státu by nemusel mít problém. Opak je však pravdou, Congdon se dokonce obává nejhoršího. Podle něj dosavadní pokusy o zvyšování rezerv ve finančních systémech vedly k zablokování úvěru pro soukromý sektor a jsou hlavní příčinou "zaseknutí" světové ekonomiky, kvůli němuž centrální banky musejí podnikat operace typu kvantitativního uvolňování. Pokud by byla provedena ještě další opatření za účelem zvýšení bankovních rezerv, devastovalo by to zisky bank a způsobilo katastrofální deflaci. Pak, tvrdí Congdon, by centrální banky musely provádět operace typu kvantitativního uvolňování v měřítku o řád vyšším než dosud. Banky by se místo na půjčování soukromému sektoru zaměřily na nákup státních dluhopisů. A tím by se zcela změnil charakter západního kapitalismu.

Benešova a Kumhofova pracovní studie nevyjadřuje žádné oficiální stanovisko Mezinárodního měnového fondu a argumenty kritiků tohoto návrhu by jistě neměly být přeslechnuty. Řada analytiků a komentátorů se bez problémů shodne, že aktuální stav světové ekonomiky přináší ztěží ospravedlnitelná rizika destabilizace a je třeba ho změnit. Zda ale příslušný recept opravdu zní "Od kasínového kapitalismu ke státnímu kapitalismu", to je ještě jiná otázka.

Současný svět je do značné míry ovládán bankéři, nebo jak jsou nazýváni západní ulicí, "bankstery". Ale ani opětovné posílení role státu v ekonomice, v současnosti prezentované uměřeně jako obnovení suverenity, nemusí být bez rizik. Celá oblast rozhodování o tom, který nový finanční projekt dostane přiděleny státní peníze a který nikoliv, by byla sférou potenciální korupce nikterak se principiálně nelišící od již existující sféry přidělování státních zakázek. V delším horizontu by pak o úspěchu podnikání v bankovnictví mohly rozhodovat primárně politické konexe. "Politické" banky mívalo dlouho Japonsko, ba poskytovaly i "politické" úvěry; japonská krize 90. let a následující ztracená dekáda ale zrovna nenasvědčují tomu, že by podřízení finančního sektoru politickým tlakům přinášelo ekonomickou efektivitu. Congdon se dokonce domnívá, že rizika státního monopolu na tvorbu peněz by mohla být v praxi ještě větší než v případě kasínového kapitalismu.

Pokud se ovšem stav světové ekonomiky dlouhodobě nebude zlepšovat, je možné, že dojde i na experimentování v tom smyslu, o jakém uvažují Beneš s Kumhofem. Teprve poté by bylo možno spolehlivě říci, jaké jsou důsledky.

Ale to, že státní kapitalismus není ani kasínovým kapitalismem, ani kapitalismem volné soutěže, ani žádnou jinou formou kapitalismu známou až dosud z dějin Západu, lze s jistotou říci již dnes.

0
Vytisknout
8735

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2012