Komu Palestinu?

23. 10. 2012 / Petr Partyk

Začnu zdánlivě odtažitě a hnidopišsky. Upozorňuji J. Kaláta, že nesprávně používá slovo "hold". "Hold Írán je zlý, kdežto Izrael dobrý." Toto slovo je spisovné, leč archaické, již se příliš nepoužívá. Hold mohl složit feudální velmož svému panovníkovi. Hold může složit obstarožní plešatý a pupkatý seladon krásné mladé slečně a může ho složit přezrálá dáma mladému pohlednému muži. Hold může složit zahraniční turista krásám Prahy. Daly by se jistě vymyslet jiné kombinace a příklady užití. Kalát však to slovo zjevně užívá omylem místo "holt". "Holt" je slovo nespisovné a ve větě má pouze ten význam, že zesiluje sdělení. Je to typická slovní vycpávka, něco jako anglické "well" nebo ruské "nu vot". Tak to bychom měli, jaksi, ehm, že.

Nepřesnost vyjadřování bývá symptomem nepřesného myšlení. Kalát tvrdí: "Írán je muslimský stát, stejně jako Izrael židovský." Tato věta je sémanticky a logicky vadná. Snad chtěl autor říci "Írán je převážně perský a muslimský stát, stejně jako je Izrael stát převážně židovský a judaistický." Kalát se dopouští stejné chyby, kterou vytýká jiným, když tvrdí -- a v tom se s ním shoduji - , že nenávist ke všem židům není totožná s nesouhlasem s izraelskou vnitřní i zahraniční politikou. Budu přesnější než Kalát a dodám, že , nesouhlas s konkrétní izraelskou vnitřní i zahraniční politikou ještě nepovažuji za antiizraelismus. Tento termín si nechávám pro ten myšlenkový a politický směr, který zcela zásadně odmítá právo Izraele na samostatnou státní existenci. A dále Kalát píše "Ahmadínežád zastupuje všechny muslimy ve své zemi, stejně jako Netanjahu Židy v té své." Opět chyba. Ahmadínežád by měl zastupovat všechny OBČANY Íránu stejně jako Netanjahu všechny OBČANY Izraele. Ani jeden z obou jmenovaných pánů není hlavou nějaké církve, jsou to vedoucí státníci.

Daniel Veselý mj. napsal, že izraelský voják Gilad Šalit nebyl rukojmí teroristů. Byl prý válečný zajatec, protože se jako okupant pohyboval na arabském (palestinském) území. Gilad Šalit byl unesen z území původního státu Izrael z r. 1948. To znamená, že Veselý tento stát neuznává vůbec, ani v hranicích před šestidenní válkou v r. 1967. Na takový názor má jistě právo. Je však načase ujasnit si poněkud nedůstojnou hru s homonymy. Omlouvám se všem, kteří se domnívají, že učivo základní školy ovládají dobře, ne-li dokonale. Ale mnozí zjevně nevědí co to jsou homonyma. Nuže, jsou to slova stejně nebo velmi podobně znějící, ale s odlišným významem. Když v nějakém západním periodiku vyjde článek, že Izrael by měl vrátit okupovaná arabská území, má tím (západní) autor zpravidla na mysli území obsazená v šestidenní válce. Tatáž slova však 99 Arabů ze sta chápe jako označení celého území bývalého britského mandátu Palestina.

Veselý se v tomto směru řadí k té obrovské arabské většině a výslovně to potvrdil v článku, v němž horuje pro tzv. jednostátní řešení. Odsuzuje Al-Fattáh jako hnutí veskrze zkorumpované a nedemokratické. Věru necítím potřebu polemizovat s ním v tomto bodě. Pak však přechází ke chvalozpěvu na Hammás a já jenom v úžasu otevírám ústa. Kde bere Veselý to přesvědčení, že Hammás je sbor ušlechtilých bojovníků za svobodu a spravedlnost?

Veselý a další neúnavně tvrdí, že v jednotné Palestině by spokojeně a v míru žili muslimové, judaisté a křesťané. Nehledě na značnou vyumělkovanost takového idylického pohledu je to (záměrná?) záměna národnosti za náboženství. U zrodu státu Izrael stáli socialističtí sionisté. Jejich vtah k judaismu byl přinejmenším vlažný, pokud to nebyli přímo programoví ateisté. Obyvatelé Izraele nechtějí být trpěnou náboženskou menšinou v Araby ovládané Palestině. Přece nikdo nemůže vážně očekávat, že Izraelci dobrovolně demontují svůj stát! Jsou vůbec nějaké záruky, že by je vládci arabské Palestiny nechali v klidu odejít do diaspory? Nebo by došlo na to mnohokrát verbálně proklamované "zahnání do moře"?

Veselý a Kalát vycházejí z předpokladu, že vznik státu Izrael byl velkou křivdou a nespravedlností na arabském (palestinském) obyvatelstvu tohoto území. Možná. Ale proč se toto obyvatelstvo neorganizovalo, proč nedeklarovalo své národní ambice? Proč místní Arabové nikdy nevygenerovali společenskou vrstvu vlastenecké národní buržoazie? Boháče, kteří by něco ze svých zisků věnovali národní věci? Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století se různí arabští činitelé včetně představitelů Arabů palestinských, nechávali slyšet, že palestinský národ neexistuje, že je to pouhý výmysl sionistické propagandy.

Jsem starší než Kalát a Veselý, ale vznik státu Izrael jsem nestihl. Vypůjčím si proto postřeh Stanislava Budína, který v r. 1948 navštívil, krátce před vyhlášením Izraele, Palestinu. Jako antisionistický Žid chtěl objektivně poznat skutečnost. Proto hovořil také s představiteli místních Arabů. Byl šokován. Většina z nich nemluvila o tom, co by si přáli, jak si představují budoucnost své země. Dychtivě hovořili o celosvětovém židovském spiknutí a hořce litovali, že jediný opravdový státník, schopný tomuto spiknutí čelit, Adolf Hitler, nedávno prohrál válku. Pak se jeden z nich, který už pobýval ve světě a měl přehled, co by asi ti podivní cizinci ze Západu chtěli slyšet, vmísil do debaty. Poznamenal, že přece oni, místní Arabové, mají také právo na sebeurčení. Ale na ostatních bylo vidět, že je to nebaví, že mnohem raději mluví o židovském spiknutí a o Hitlerovi.

Šestidenní válku již pamatuji, pravda, jako nezletilec. Kdekdo se oháněl a dodnes ohání proslulou Rezolucí RB OSN č.247/1967. Ale mnozí buď nevědí nebo úmyslně zamlčují, že rezoluce požaduje nejen stažení izraelských vojsk z okupovaných území, ale také uznání existence všech států v oblasti. Včetně toho mnohými nemilovaného Izraele.

Tentýž Stanislav Budín byl v r. 1968 šéfredaktorem týdeníku Reportér. V r. 1968 tam vyšel rozhovor s Muhammadem Hajkalem, šéfredaktorem polooficiálního egyptského deníku Al-Ahrám. Hajkal byl pro citovanou rezoluci, ovšem naprosto odmítal reagovat na požadavek uznání Izraele. Jsme pro rezoluci, ať Izrael stáhne svá vojska. Uznat existenci Izraele? Ne! Ostatně, jaký Izrael?

A pak jsem měl možnost hovořit s jedním arabským spolužákem z fakulty. Nebyl to žádný panarabský nacionalista, tím méně muslimský fundamentalista. Byl to občan Izraele, člen Komunistické strany Izraele, na jejíž stipendium v ČSSR studoval. Byl to člen té "správné", tedy prosovětské komunistické strany; v té době v Izraeli existovala ještě jedna, to byla ovšem "revizionistická, renegátská" a sionistická odštěpená frakce", aspoň podle tehdejšího Rudého práva. A zažíval jsem silný pocit něčeho důvěrně známého: Mohammed (říkejme mu tak, protože se jmenoval úplně jinak) mi potvrdil zhruba toto: Jsme (my Arabové z Izraele, ne my členové KS Izraele) pro rezoluci, ať Izrael stáhne svá vojska. Uznat existenci Izraele? Ne! Ostatně, jaký Izrael?

Na mé přímé otázky odpovídal jednotvárným "NE". Samostatná Palestina na Západním břehu Jordánu a v Gaze? Ne, protože takový stát by byl slabý a ekonomicky závislý na Izraeli. Navíc by ten stát neřešil situaci nás, Arabů z Izraele v hranicích před r. 1967. A co jednotná demokratická Palestina, v níž by spokojeně a v míru žili Židé a Arabové,muslimové, judaisté a křesťané (Veselého "jednostátní řešení")?Také ne. S Židy se žít prostě nedá. Neřekl přímo, že chce Izrael zlikvidovat a Židy nahnat do moře, ale vylučovací metodou nic jiného nezbývalo.

To vše říkal tichým hlasem, zdvořilým tónem a téměř perfektní češtinou. Byl to již druhý šok, který mi způsobil. Poprvé mě dostal, když vyslovil údiv a jisté politování, že náš normalizační režim naložil tak smírně s představiteli pravicových kontrarevolučních sil z r. 1968 a dovolil jim pracovat v pomocných dělnických profesích. Dal najevo, že velké procesy a popravy by nemusely být na škodu. Říkal jsem si, že prostě pěje píseň toho, jehož chléb (to stranické stipendium) jí. Ale že v rozporu s oficiální linií své strany de facto požaduje likvidaci Izraele, to už na mě bylo moc. Tak on nemůže žít s Židy, se svými stranickými soudruhy! S lidmi, kteří na schůzích sedávali vedle něho a hlasovali pro usnesení plná slovních spojení jako "proletářský internacionalismus" apod. S lidmi, kteří mu poskytli stipendium!

Později narozené a málo sečtělé možná překvapí informace, že prvním státem, který Izrael diplomaticky uznal, byl Sovětský svaz. Československo se jako věrný satelit příliš neopozdilo. To až o pár let později, po zneškodnění "bandy Žida Slánského a spol." se kormidlo československé zahraniční politiky prudce otočilo a dosavadní "reakční a proimperialistické" arabské režimy byly přehodnoceny jako "pokrokové".

Klidně připustím, že vznik Izraele v r. 1948, vznik poznamenaný špatným svědomím Evropanů za holocaust a počínající studenou válkou, byl možná chybou. Kladu důraz na slovo MOŽNÁ. Ale co z toho? Od té doby již vyrostlo několik generací, které považují Izrael za svou vlast. Nemohou za to, že Organizace spojených národů dávno před jejich narozením nějak rozhodla. Nelze po nich spravedlivě požadovat, aby si sbalili své ranečky a odtáhli kamsi do světa. Ostatně, nechali by je vítězové odejít? Dovolili by to "potomkům prasat a opic"?

Veselý se pohoršuje na tím, jak dav v Libyi zlynčoval Muammara Kaddáfího. Toto pohoršení s ním sdílím, Kaddáfí měl být podle mého názoru řádně souzen. Ale kde bere Veselý jistotu, že v případě jím adorovaného "jednostátního řešení" (čti totálního převzetí moci nad celou historickou Palestinou hnutím Hammás), by nedošlo k mnohem masovějšímu lynčování? A až by po vítězství Hammásu vše vyvrcholilo velkolepou řeží a exodem nemnohých přeživších Židů, co by říkali D. Veselý a J. Kalát? Pokrčili by rameny se slovy "To jsme ale nechtěli" a "Nemohli jsme přepokládat, že to tak dopadne"?

Na obou stranách bylo tolik násilí a nespravedlnosti, vyteklo tam tolik krve a slz, že jiné než dvoustátní řešení není možné. Vždy jsem se shovívavým pobavením pohlížel na obálky brožur, které nabízejí Svědkové Jehovovi. Beránek tam leží vedle lva, kůzlátko vedle tygra, a nad vším se klene nebeská záře. Asi takovou hodnotu má Veselým propagované jednostátní řešení.

Pokud jde o báseň Güntera Grasse, nemyslím si, že to je něco přelomového. Takové názory jsou legitimní a v levicově liberálním prostředí, v němž se Grass ponejvíce pohybuje, rozhodně nejsou osamělé. Reakce Izraele, který autorovi zakázal vstup na své území, se jeví jako nešikovná a hloupá.

Jako předmět své polemiky jsem si vybral dva stálé přispěvatele Britských listů. V rámci objektivity však cítím potřebu diferencovat. Veselý jednoznačně deklaruje svou podporu Palestincům (ne však "zkorumpovanému" Fattáhu, ale "čistému" Hammásu). Svou jednostrannost považuje za přednost a opovržlivě se vyjadřuje o objektivitě Břetislava Turečka, Štěpána Kotrby a dalších. Kalát se přece jen pokouší o trochu vyváženější přístup, i když se mu to moc nedaří. V jednom ze svých článků píše, že člověk přece nemusí být nutně proarabský nebo proizraelský. To zní nadějně a s těmito slovy vřele souhlasím.

Komu Palestinu? Arabům a Židům. Dvěma státům, z nichž jeden si musí uchovat výrazně židovský charakter a druhý bude arabský. Hlavně aby to byly státy mírumilovné a demokratické, aby zajistily základní lidská práva pro všechny své obyvatele včetně menšin všeho druhu. Aby v nich spokojeně a v míru mohli žít muslimové, judaisté, křesťané, ateisté, agnostici a všelijací jiní --isté a --ici.